Michael Clayton
Režie Tony Gilroy, 2007, 119 min.
Hollywood Classic Entertainment 2008
Sledovat rozrůstající se filmografii George Clooneyho – ať už hereckou nebo režijní – stojí za to. Michael Clayton, který vystupuje jako zaměstnanec právnické firmy a s bohatými klienty řeší jejich maléry (ve filmu se objeví termín „uklízečka“), se řadí do žánru politických thrillerů a v rámci této škatulky určitě patří k tomu nejlepšímu. A to i přesto, že jeho režisér je ve své branži nováčkem. Nicméně právě on stojí v pozadí úspěšné a vysoce hodnocené trilogie o agentu Bourneovi. Už od prvních záběrů je divák bez vysvětlování vhozen do rozjetého děje. Ve chvíli, kdy čekáme na vysvětlení, se střihem dostáváme o čtyři dny nazpět, přičemž úvodní děj sledujeme na konci snímku ještě jednou, zasvěcení, a nemůžeme se dočkat rozuzlení. Film se od ostatních thrillerů odlišuje nikoli zápletkou, ale nejednoznačnými postavami: manažerka nadnárodní firmy (Tilda Swintonová), která chce za každou cenu dokázat, že stačí na pozici zastávanou spíše muži, maniodepresivní právní zástupce (Tom Wilkinson), který se rozhodne přejít na „druhou stranu“, ředitel právnické firmy (Sydney Pollack ve své předposlední roli), který potřebuje udržet nejvýznamnějšího klienta, aby firma přežila, i Clayton, který se musí vyrovnat s obtížnou finanční i rodinnou situací. Napínavý příběh, plný inteligentních dialogů a přesvědčivých hereckých výkonů, je strhující podívanou, opakující známou pravdu: spravedlnost není zadarmo.
Jiří G. Růžička
Tahle země není pro starý / No Country For Old Men
Režie Ethan Coen, Joel Coen, 2007, 122 min.
MagicBox 2008
Bratři Ethan a Joel Coenové se po řadě odlehčených komediálních projektů (Bratříčku, kde jsi?, Nesnesitelná krutost, Lupiči paní domácí) vracejí snímkem Tahle země není pro starý k žánru thrilleru, na jehož poli se proslavili (prvotina Zbytečná krutost či Fargo). Pod pečlivě provedenými žánrovými atributy (vynikající práce s napětím, důmyslný a přesný střih, minimální využití hudby) se přitom skrývají hlubší existenciální otázky. Závěr filmu je absurdní a silně deziluzivní. Hlavní hrdina Llewellyn Moss (Josh Brolin) je po dlouhém útěku před profesionálními vrahy zastřelen při banálním přepadení. Svým životem si přitom paradoxně není jist ani nájemný vrah Chigurh (Javier Bardem), neboť v jedné ze závěrečných scén málem přijde o život kvůli nepozornosti při řízení auta. Z hereckých představitelů stojí za zmínku právě Javier Bardem v roli neúprosného nájemného zabijáka, jenž ztělesňuje princip smrti se vší její krutostí, plíživostí, iracionalitou i sošnou přitažlivostí. Celý snímek je prodchnut jemnou, ale v důsledku znepokojivou atmosférou. Ústí přitom do – na thriller netradičního – závěru, kdy stárnoucí šerif (Tommy Lee Jones) vypráví manželce své sny. Čiší z nich – stejně jako z celého filmu – pocit nejistoty, viny, ale i jakási naděje pro budoucnost.
Tomáš Zabilanský
Kočár do Vídně
Režie Karel Kachyňa, 1966, 78 min.
Bontonfilm 2008
Ze spolupráce scenáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni vzešlo několik pozoruhodných snímků, které se – každý svým způsobem – vypořádávaly s dobovými obsesemi a traumaty (Ať žije republika, Noc nevěsty, Ucho). Kočár do Vídně je z těchto filmů asi nejvíc nadčasový a s jeho zápletkou může mít dodnes řada diváků „problém“. Drama venkovské vdovy Kristy, která je i přes svou nenávist k Němcům přinucena odvézt v posledních dnech války dva německé vojáky za hranici, do jejich domova v Rakousku, je vystavěno na půdorysu antického dramatu. Děj se odehrává v průběhu jednoho dne, bez časových retrospektiv, vnější události vstupují do komorního trojúhelníku jen zprostředkovaně a vše spěje až ke strhujícímu finále, v němž z postav vytryskne jak očistný proud touhy po lásce a odpuštění, tak slepá nenávist a zničující zloba. „Ten film vám pracující nikdy neodpustí,“ řekl údajně prezident Novotný po zhlédnutí Kočáru do Vídně jeho autorům. Nevím, jestli to tak bylo, ale pracující moc příležitostí vidět film neměli, po roce 1968 putoval do trezoru. Pravda ale je, že Kočár do Vídně je dodnes jedním z nejkrásnějších a myšlenkově nejsilnějších filmů v dějinách naší kinematografie, stejně jako i dílo, které dodnes může vzbuzovat vášně.
Petr Gajdošík
Domácí kapela
Krajina mlčí
Guerilla 2008
Domácí kapela je těleso, které bubeník Jan Brabec sestavil po rozpadu Plastic People v roce 1988. Vyznačuje se neustálými proměnami sestavy, několikaměsíčními „tvůrčími obdobími“ a nekonečným hledáním stylové čistoty. Na svém kontě má za dvacet let tři alba, jejichž kompozice a texty téměř beze zbytku poskládal bubeník, zpěvák a klávesista Brabec. Za nejlepší album Domácí kapely považuji debut Neděle s nezapomenutelnou písní Indiáni milujou hory, kde byl plastikovský zvuk alb Hovězí porážka a Půlnoční myš doveden k výrazu lehce ponurého karnevalu. Dvojka Jedné noci snil byla o dost rockovější, od jejího vydání jsem Domácí kapelu zahlédl i coby téměř funky těleso. Novinka funkující baskytaru také tu a tam opráší, v podstatě ale přináší vesele laděné písničky s trochou jazzových názvuků (hostující trumpetista Michael Gera). Potíž je s texty písní a jejich podáním: Brabcova přírodní lyrika stručných veršů je rozmělňována neustálými repeticemi, z nichž si zpěvačka a saxofonistka Petra Kaluschová plete radostné melodie, které si neúnavně a zvesela prozpěvuje naprosto bez citu pro nuance a náladu předlohy. Z ponurých impresí se stává halekaný portovní průměr, a kdyby mi někdo řekl, že poslouchám nejnovější folkovou naději, neměl bych problém uvěřit. Nevím, jaká bude příští Brabcova tvůrčí etapa, slabost pro zpěvačky a veselé popěvky s jeho básněmi ale zhola nekorespondují.
Petr Ferenc
Astro/Hiroshi Hasegawa
The Echo From the Purple Dawn
Important Records 2008
Japonský noise je v oblasti extrémní hudby nezpochybnitelným pojmem. Nejznámějším průkopníkem je Masami Akita, vystupující pod jménem Merzbow. Jeho éra však, zdá se, skončila s přechodem k digitální technice (ačkoliv některé z jeho novějších desek určitě stále stojí za pozornost) a na jeho místo nenápadně nastupují hlukaři, jejichž tvorba stále těží z mnohem větší bezprostřednosti analogových technologií. Jejich výhoda se projevuje především při živých vystoupeních, během nichž se místo nehybné postavy za laptopem po pódiu pohybuje nevyzpytatelný tvůrce, který opravdu „hraje“. O rituální povaze analogového hluku jsme se mohli přesvědčit před několika týdny na koncertě Hiroshi Hasegawy, který v sólových projektech vystupuje pod jménem Astro. Jméno je to příznačné, protože plasticky pískající oscilátory a kruhové modulátory v jeho rukách vyluzují výrazně psychedelické astrální zvuky, které narušují brutální kosmické exploze. To platí především o první skladbě, živé nahrávce dokumentující letošní japonský rozhlasový příspěvek k narozeninám umění. Naopak v poměrně klidné a evokativní improvizaci Cobalt Insect/Artificial Lake hraje podstatnou roli kovový cvrkot titulního kobaltového hmyzu a pomalé převalování temných vod jezera. V poslední gradující skladbě Violet Pulse završuje desku pronikavý nervózní tep, který rámuje tvrdý šum a zkreslený řev. Noise ze staré školy, prostý sterility.
Karel Kouba
Ted Leo and the Pharmacists
Rapid Response
touchandgorecords.com 2008
Rychle, ale na míru ušitá minideska americké formace přinesla několik pozitivních zjištění. Tím prvním je, že Ted Leo je svým skromným způsobem génius. Dvě nové skladby, které se na EP vyskytují, napsal za jeden večer a nahrál druhý. Katalyzátorem pro chvatnou akci byla demonstrace, kterou rozehnala policie města St. Paul (popis události najdete na tedleo.com). Vznikly dvě punkově dravé, chytlavé a nepovrchní písně – zjevná hitovka Paranoia (Never Enough) a naštvaná Mourning in America. Druhá jmenovaná je předzvěstí nové desky, která tímto začíná být zajímavá: tak tady se schovával rocker, kterého na poslední desce Living with the Living pokryl prach rádiového, nekonfliktního popu. Částečně za to může i jakási neotesanost, nebo spíše elegantní syrovost a nesvázanost, se kterou je album natočené. Dvojici písní Teda Lea doplňují ještě dvě coververze: “skočná” I Got Your Number street pankáčů Cock Sparrer a na kost odřená Nobody’s Driving party Amebix. Vypalovačkám jen lehce upravili aranže a Ted Leo do nich vložil vztek a frustraci v době, kdy byla ještě horká a aktuální. A další pozitivní zjištění? Nakupovat na internetu je tak snadné. A levné. Album se prodává pouze v digitální podobě přes e-shop labelu Touch & Go (není třeba žádná registrace). Deska stojí čtyři dolary (72 Kč) a peníze z prodeje jdou na účet organizací Democracy Now! a Food Not Bombs.
Karel Kočka