Senátor Barack Obama vede v posledních týdnech takřka ve všech průzkumech veřejného mínění – s výjimkou některých málo témat. Koho zajímají podrobnosti, může je denně sledovat na diageopoll-alerts. Ale vítězství ještě jisté nemá. Co kdyby…?
Tenhle scénář je jako noční můra: o volební noci 4. listopadu jsou už spočteny hlasy volitelů a oba senátoři, Barack Obama a John McCain, získávají stejný počet, tedy 269 hlasů. Pouze o jeden méně, než je podle americké ústavy zapotřebí pro zvolení hlavy státu. Tím se toto zásadní rozhodnutí přesouvá na Sněmovnu reprezentantů.
V americké demokracii sice lid svého prezidenta volí, ale nepřímo. Kandidát je víceméně vybrán svou politickou stranou, to znamená buď demokraty nebo republikány, ježto jiné strany nemají šanci. Lid pro jednotlivé kandidáty sice hlasuje, ale konečná volba je vždy na sboru volitelů (electoral college). V něm je každý stát Unie zastoupen tolika elektory, kolik má v Kongresu senátorů a poslanců-reprezentantů. Celkem je jich dnes 435, přičemž k tomuto počtu je nutné ještě připočítat 3 zástupce Dictrict of Columbia, tedy území hlavního města Washingtonu. Má-li být zvolen, musí kandidát na prezidenta v tomto sboru obdržet nejméně 270 hlasů. S výjimkou států Maine a Nebraska ovšem platí ve všech ostatních 48 státech pravidlo, že „vítěz bere vše“. Čili ta ze stran, která získala ve státě ve volbách většinu, vyšle své elektory. Jinými slovy, jak se už několikrát v dějinách USA potvrdilo, prezidentem se nakonec nemusí stát kandidát, který na federální úrovni získal většinu odevzdaných hlasů, nýbrž jeho protivník, který dostal většinu hlasů ve sboru volitelů.
Uvedený scénář se v současné situaci, kdy se zdá, že Obama získává půdu i ve státech jako Ohio a Florida, jež dosud platily spíše za „rudé“ (USA je rudá barvou republikánů), zdá být velmi hypotetickou možností. Ostatně v dějinách Spojených států se stalo dosud jen jedinkrát, že sbor elektorů nemohl vyhlásit vítěze. V roce 1800 získal Thomas Jefferson 73 hlasů právě tak jako jeho protivník Aaron Burr z demokraticko-republikánské strany. Po 36 hlasovacích kolech ale nakonec vyhrál Jefferson a Burr se stal viceprezidentem. O osm let později určil 12. dodatek ústavy, že o prezidentovi a viceprezidentovi se hlasuje odděleně. V letošních volbách je však třeba vzít také v úvahu těkavost voličské přízně, triky republikánských úřadů v několika státech, jež například pod „legálními“ záminkami zbavují tisíce voličů jejich hlasovacího práva a možné těsné výsledky v mnoha státech Unie. Ostatně těsný výsledek hlasování si dobře pamatujeme z doby před osmi lety, kdy vyhrál dosavadní prezident díky zisku 271 hlasů a o čtyři roky později 286 hlasů. Takže pravdu má zřejmě profesor Robert W. Bennett z Northwestern University, který se zabývá historií sboru volitelů a tvrdí: „Byla by to neobvyklá, možná i překvapivá událost, ale nemůžeme ji úplně vyloučit.“
Vezmeme-li si pro modelový příklad volební mapu roku 2004 – a můžeme si být přitom prakticky jisti, že vzhledem k základní politické demografii bude většina států hlasovat pro stejnou politickou stranu jako tehdy – remíza by vznikla takto: Obama by získal Ohio (devět volitelů), Iowu (sedm) a buď Nové Mexiko nebo Nevadu (mají po pěti elektorech). Jsou to státy, v nichž před čtyřmi roky zvítězil Bush, dnes v nich však Obama McCaina předstihl nebo je s ním na stejné úrovni. McCain by naproti tomu musel vyhrát v New Hampshire, jehož 4 volitele získal v roce 2004 demokrat John Kerry. McCain tam zvítězil v primárkách jak před osmi lety, tak letos v lednu.
V této analýze předpokládáme, že Nebraska a Maine, jež dávají po jednom voliteli vítězi každého kongresového volebního obvodu a po dvou vítězi na celostátní úrovni, budou také letos pokračovat v tradici a nebudou tříštit hlasy svých elektorů.
A pak jsou tu ještě možní přeběhlíci. „Technicky“ je sčítání hlasů volitelů po skončení volebního dne 4. listopadu vlastně jen odhadem – volitelé totiž fakticky hlasují až o šest týdnů později, 15. prosince, v hlavních městech svých států. Mělo by sice jít pouze o formální záležitost, ale mezi 538 voliteli se může vyskytnout i jeden nebo více „renegátů“, hlasujících jinak, než se u nich předpokládá (třebaže jsou všichni straničtí aktivisté). Jenom polovina států má zákony, jež přeběhlíky – tzv. nevěrné elektory – zakazují. Definitivní sčítání hlasů je prováděno 6. ledna na společném zasedání Senátu i Sněmovny reprezentantů. Zjistí-li se, že někteří volitelé hlasovali jinak, než bylo původně určeno, může strana, která prohrála, napadnout tyto hlasy jako „neregulérní“. Profesor Bennett říká: „Jestliže by se ukázalo, že nějaký hlas způsobil, že místo vyrovnaného poměru jedna strana prohrála, vypuklo by peklo.“
Nezíská-li žádný kandidát většinu, bude rozhodovat Sněmovna reprezentantů. Pak má každá delegace bez ohledu na velikost státu jeden hlas – k vítězství je tedy nutných 26 hlasů. V případě uplatnění tohoto scénáře by mohl vyhrát Obama – demokraté totiž mají v této chvíli většinu v 27 státech a chystají se posílit ji ve 111. kongresu, který se schází 3. ledna 2009, tři dny před sčítáním hlasů.
Autor je publicista a překladatel.