Režie Andrzej Wajda, 1958, 105 min.
Levné knihy 2008
Wajdovo drama z roku 1958 je z toho druhu filmů, které ustavují určitý kánon, následně pouze rozmělňovaný v jiných, obdobně motivovaných filmech. Odehrává se ve 24 hodinách, během nichž musí hrdina v poslední den války odstranit komunistického funkcionáře, ale současně pocítí záchvěvy lásky a pocity odpovědnosti za svou budoucnost. Film míchá „velké dějiny“ s dramatem jednotlivce, nastoluje dilema odpovědnosti za své činy ve jménu „vyššího zájmu“. „Možná si popel udrží lesk démantu, té Jitřenky věčného vítězství,“ zní verše polského básníka Cypriana Norwida. Stejně tak film i jeho hrdina se pozastavuje nad smyslem oběti za velkou ideu, mající alternativu v osobním životě se skutečnou láskou. Vynikající scénář a režii doplňuje životní výkon „polského Jamese Deana“, populárního Zbigniewa Cybulského, ztělesňujícího pocit celé jedné generace z poválečné situace v Polsku. České vydání tohoto mimořádného díla na DVD se ovšem nejvíce potýká se spíše podprůměrným obrazem přepisu, doplněným českými titulky.
Petr Gajdošík
Úhel pohledu / Vantage Point
Režie Pete Travis, 2008, 90 min.
Bontonfilm 2008
Lehce nadprůměrný akční thriller si po celých devadesát minut udržuje slušné tempo a obsahuje několik dobrých dynamických momentů – zejména závěrečnou automobilovou honičku v uličkách španělské Salamanky. Ústřední situace – atentát na prezidenta Spojených států – je zde rozehrána do několika kapitol, každá z nich přitom sleduje danou akci z hlediska jiných postav. Opakované přehrávání stejných momentů ovšem začíná být s odstupem času trochu stereotypní. Mírně retardující jsou také předěly mezi jednotlivými kapitolami, ztvárněné jako zrychlené zpětné přehrávání akce. Filmu by slušela větší vizuální syrovost, faktická popisnost a důraz na prvek moderních technologií (viz Bourneovo ultimátum). Místy také sklouzává do banálních klišé – postava dobrotivého amerického turisty (zahozená účast Forresta Whitakkera) či protivně roztomilá španělská dívenka v nesnázích, jejíž pohyb v rámci chatrného scénáře funguje takřka jako deus ex machina. Tvůrci si také mohli odpustit lehce agitační politické vyznění. Film nabízí tradiční obraz amerického prezidenta coby odvážného a rozhodného muže. Oproti minulosti ovšem zaznamenala postava jistý drobný posun. V rozhodujících situacích je prezident nucen slepě důvěřovat pokynům tajných služeb. Touto cestou je relativizována jeho osobní politická odpovědnost za minulá krizová rozhodnutí – včetně vojenských úderů.
Tomáš Zabilanský
Buddy míří na západ / Occhio alla penna
Režie Michele Lupo 1981, 88 min.
Vapet Production 2008
Se zpožděním se do naší distribuce dostává jeden z nejznámějších spaghetti-westernů s Budem Spencerem. Režisér Michele Lupo, specialista na tento italský žánr, je u nás známý dalším pozdním příspěvkem k módě italských westernů, drastickým snímkem Kalifornie, dějově zasazeným do období konce občanské války v USA, který před několika lety uvedla česká televize. Negramotný psanec a tulák Buddy se svým roztržitým indiánským společníkem stojí proti bandě desperátů terorizující městečko za pomocí místního zkorumpovaného šerifa, který je ve skutečnosti přímo jejich vůdcem. Fyzicky kontrastní ústřední dvojice hrdinů, gagy a komplikované situace tvoří hlavní rysy komického pojetí celého filmu. Za pozornost stojí dvě humorně vygradované scény: soutěž v konzumaci jídla mezi hlavním hrdinou a šerifem a groteskně stylizovaná bitka v saloonu a kuchyni. Tento snímek bývá mnohými filmovými historiky pokládán za završení několikaletého a divácky úspěšného kinematografického období italského spaghetti-westernu. Zajímavostí je, že ho financoval západoněmecký producent Horst Wendlandt, který stál také několik let předtím u vzniku populární série indiánek podle dobrodružných románů Karla Maye. Poslední westernovou partituru zde zkomponoval Ennio Morricone. Film byl pro náš trh převzat z německé distribuční verze, proto jazykové možnosti nabízejí jako původní zvuk němčinu.
Jan Švábenický
Med
Dirty Movie Music
Amplion 2008
Jazzu se u nás v posledních letech daří. Projekt Med má nejblíže k jazzrocku, což je patrné i z obsazení. Hlavní postavou kapely je Mirek Šmilauer, hrající na elektrickou kytaru; na klávesy, především elektrické, hraje Viliam Béreš a rytmiku tvoří baskytarista Jaryn Janek a bubeník Martin Kopřiva. Titul vzbudil pozornost zejména díky hostování Lenky Dusilové, jejíž zpěv zaznívá ve dvou skladbách. Svým hlasem je však spíše jen ozvlášťňuje, než aby udávala jejich charakter. Stylově se Med pohybuje mezi jazzrockem raných Mahavishnu Orchestra a progresivním rockem, s jakým přicházeli King Crimson. Vlastní jsou mu především energické kompozice, v nichž si pohrává s motivy a dynamikou i zvukovými barvami, jako ve skladbě Období karotky a tomatových džusů přichází, kde vystupuje do popředí ohromující drive kapely, píseň Šel Pantáta do světa zase čerpá spíše z odkazu rockové hudby šedesátých let. Napětí dodává hudbě basová linka a hlas Michaela Kubesy, náladu podtrhávají barvy elektrického piana a údernost kila. Jazzový duch vystupuje do popředí v uměřenějších, poklidnějších skladbách, zejména když Béreš vymění elektrické nástroje za dřevěné piano. Med rozhodně není nejzářivější hvězdou tuzemského jazzového nebe, na to mu chybí větší originalita a menší poplatnost vzorům. Navíc má až příliš blízko k progresivnímu rocku, ukazuje ale, že i tento zavrhovaný žánr může mít své kouzlo.
Alex Švamberk
GZA
Pro Tools
Babygrande 2008
Necelý rok po vydání alba 8 Diagrams uskupení Wu-Tang Clan se objevila další deska jednoho z jejích členů, přezdívaného GZA. Zatímco jeho kolega a bratranec RZA chrlí jedno album za druhým (nicméně každé má něco do sebe), GZA si dává na čas, a tak vychází Pro Tools až šest let po předcházejícím Legend of the Liquid Sword. Oproti poslednímu albu Digi Snacks od RZA, které vyšlo před pár měsíci, je Pro Tools méně progresivním příkladem současného hiphopu. RZA staví své skladby na vršení a střídání nejrůznějších zvuků a často využívá ženský vokál v refrénu. To GZA jako by se vrátil o deset let zpět. Jeho beaty jsou vesměs minimalistické, ničím dalším příliš nerušené a výsledné vyznění v sobě nemá agresi, kterou bychom u hiphopového alba čekali. Chybějí i zmíněné dívčí vokály, bez nichž se dnes neobejde snad nikdo, kdo chce, aby se jeho alba prodávala ve velkém. Možná právě tím je nakonec tohle album sympatické. Nenajdete na něm sice žádné chytlavější melodie (snad s výjimkou skladby Life is a Movie, na které hostuje právě RZA), a proto déle trvá, než si na něj zvyknete – na druhé straně ho ale vydržíte i déle poslouchat. GZA nedisponuje také tak výrazným hlasem jako jeho bratranec (zato má pořádnou výdrž!), jeho nenápadnost však koresponduje se skromným vyzněním celého alba, kterému nechybí atmosféra devadesátých let a slušné texty.
Jiří G. Růžička
Phantom Orchard
Orra
Tzadik 2008
Harfa je v avantgardní hudbě dost nezvyklý nástroj, který lze v tomto okruhu celkem bezpečně spojit s newyorskou hudebnicí Zeenou Parkinsovou. Tu můžeme znát například z kapely Skeleton Crew nebo díky velkému množství spoluprací, počínaje kytaristou Elliottem Sharpem a konče popovou divou Björk. Před čtyřmi lety se na desce vydané u rakouského labelu Mego spojila s další Newyorčankou Ikue Mori, která hraje na laptop (v poslední době například v kapele Hemophiliac s Mikem Pattonem a Johnem Zornem). Na albu Orra, pojmenovaném podle tragédie skotské básnířky Joanny Baillieové, se duo posouvá k mnohem konkrétnějším kompozicím, a co se týče melodií, k explicitnějšímu tvaru, což dává vyniknout potenciálu křehkého zvuku harfy a otevírá tak hudbu i posluchačům zvyklým na konvenčnější hudební žánry. Folkové názvuky vydrnkávané na harfu doprovází Mori měkkými elektronickými podklady (Inquisitive Fingers), nalezneme zde ale i abstraktnější kompozice (Big Foot, Kiss that Conqueers) nebo skladby téměř ambientního rázu (likvidní Magnetic Sleep). Podobu alba pomáhali vytvořit hostující hudebníci, jejichž poetika hudbu významně oživuje – japonský zpěvák Koichi Makigami, který zde hraje i na brumli (Omni a Green Dome), členka norských Spunk a Fe-Mail Maja Ratkje s hlasem a elektronickými efekty nebo Cyro Baptista, který hraje na různé etnické perkuse. Přízračná procházka akustickým sadem.
Karel Kouba