Hlavními tématy filmů Davida Cronenberga jsou proměny těla, mutace, manipulace, technofobie, infekce, telepatie a vlastně vše, co souvisí s utajenými schopnostmi těla a mysli. Postavami jsou často dvojníci, dvojčata, telepati, geniální tvůrci či vrcholní politici – tedy lidé, jejichž život je do značné míry manipulován nějakou vnější silou a kteří se dostávají do mezních situací. Typický je v tomto směru jeho první snímek Shivers z roku 1975, temná groteska o parazitovi, který napadne skupinu dobře situovaných občanů, aby v nich probudil libido a uvrhl je do zcela změněného stavu vědomí, v němž hlavní roli hraje jejich tělo a pudy. Libido v kombinaci se sebedestruktivitou je také tématem stejnojmenné adaptace Ballardova románu Crash. Postavy tohoto filmu vyhledávají vzrušení při autonehodách, přičemž automobil sám se stává erotickým objektem a jizvy či protézy zase fetišem. Cronenberg reflektuje společenské fenomény na tělesné rovině a jeho filmy balancují nejčastěji mezi hororem, akčním filmem, melodramatem a sci-fi, přičemž režisér využívá béčková schémata těchto žánrů. Kromě toho inklinuje k adaptacím, což mu umožňuje zmocnit se často známých textů a převést je na plátno zcela osobitým způsobem. Tím se nejen vymezuje vůči mainstreamu, který inklinuje spíše k doslovným adaptacím, ale může konzistentně budovat svůj filmový rukopis. Své vlastní scénáře pak výhradně zasvěcuje tématu fikčních světů, v nichž je zkušenost těla vytěsňována novými technologiemi – například Videodrome (1983) se vztahoval k prostupnosti mezi realitou a magnetickým videozáznamem a eXistenZ (1999) pak k přechodům mezi uměle konstruovanými světy počítačových her.
Od libida k patologii
Poslední dva filmy (Dějiny násilí a Východní přísliby) akcentují téma násilí trochu odlišně – je zde chápáno jako bezprostřední výrobní vztah, díky němuž si postavy daných příběhů zachovávají nezávislost na okolním světě. Násilí je podle Cronenberga přítomné v každém z nás, jde jen o to, jak ho v sobě probudíme a k čemu nám pak slouží. V jeho filmech pomáhá rozbíjet tradiční žánrové formy a hledat podprahové stopy agrese v každém z nás prostřednictvím postav mafiánů, nájemných zabijáků a vyvrhelů. Jestliže se jeho tvorba dříve intenzivně zabývala zkoumáním těla ve vztahu k libidu, včetně lásky ke krvi a zabíjení, později se zajímá o interakci těla a lidské mysli, případně o výsledné patologické chování.
Cronenberg je především netypický autorský filmař, který dokáže i ta zdánlivě nejprofánnější témata, jako je tělo, využít k metaforické výpovědi o proměnách naší společnosti, o strachu z budoucnosti a hlavně o pokrytectví.
Autor je dramaturg a pracuje ve filmové distribuční společnosti.