Režie Mark Osborne, John Stevenson, 2008, 88 min.
Bontonfilm 2008
Trvalo šest let, než dokázalo animační oddělení DreamWorks přijít s něčím, co by se nemuselo kvůli dějové přitroublosti a dramaturgické rozkolísanosti schovávat před produkcí Pixaru do rohu. Na svědomí to má v oblasti CGI animace ne právě zkušená režisérská dvojice (rozhodně ale doporučuji kraťas Marka Osborna More). Jejich celovečerní debut vstřebal mnohá klišé o tom, kterak si zdánlivě slabý jedinec může splnit svůj velký sen a stát se hrdinou, a stejně tak je prodchnut otřepanými myšlenkami majícími základ ve východních filosofiích. To vše ale hraje ve prospěch filmu, neboť obsahovou neoriginalitou se divák nemá kdy zabývat. Snímek má rychlý spád, ba co víc – je doslova nadupaný akcí. A nyní se dostáváme k tomu nejlepšímu: akční scény vykazují choreografickou brilantnost, neustále působí nově a dech bere i jejich zasazení do nejrůznějších prostředí. Kung Fu Panda tak někomu může čpět morálním ponaučením, ale těžko filmu lze upřít výtvarnou invenci. Například takový úprk hlavního záporáka z kamenného vězení budete chtít vidět několikrát. Sympatie si tvůrci zaslouží i za to, že konečně někomu z DreamWorks došlo, že animovaný film nepotřebuje křesat vtipy za každou cenu a že infantilní roztomilost zvířátek by už měl vzít čert. DVD v českém vydání se svými bonusy bohužel až příliš zaměřuje na dětského diváka.
Lukáš Gregor
D’Artagnan a tři mušketýři / D’Artagnan contro i tre moschettieri
Režie Fulvio Tului, 1963, 90 min.
Řitka Video 2008
Český distribuční překlad může být pro diváka matoucí, protože v italském originále se film jmenuje D’Artagnan proti třem mušketýrům. Nejedná se o literární adaptaci některého z Dumasových románů, ale o snímek volně využívající pouze některých motivů, situací a postav z původního literárního díla. Přátelství mezi mušketýry v tomto případě režisér koncipuje jako partnerství založené na vzájemných lstech a podrazech, kdy se vytrácí původní loajalita, věrnost a v určitých ohledech také hrdinské skutky. D’Artagnan vyhledá po pověření tajným úkolem své bývalé společníky, žijící poklidným životem v ústraní; ti však odmítnou pomoci. Své odřeknutí ale pouze maskují v rámci svých osobních záměrů. Italská žánrová kategorie avventuroso, zahrnující například rozmanité série o Zorrovi, Sandokanovi, Robinu Hoodovi nebo středověkých rytířích, se vztahuje rovněž k těmto historicko-dobrodružným snímkům, kde více než o věrohodnost historického pozadí jde o poutavě vyprávěný příběh, práci s impozantní výpravou a kostýmy či prostorovou organizaci soubojových a šermířských scén. Všem těmto žánrovým kritériím odpovídá Tuluiho film, který do určité míry nabourává tradičně reprezentovaný obraz reciproční mušketýrské oddanosti i heroický status některých postav. D’Artagnan se načas stává prostřednictvím zlomyslnosti a úskoků svých bývalých přátel osamělým jezdcem spravedlnosti.
Jan Švábenický
Clarinet Factory, Lenka Dusilová, Beata Hlavenková
Eternal Seekers
Respekt 2008
O pěveckých kvalitách Lenky Dusilové není pochyb už od dob Sluníčka. Dlouho však zůstávalo jen u příslibu, který se ne a ne zcela naplnit. Alba byla polovičatá a naživo často zůstávala Dusilová ve stínu doprovodné kapely, protože muzikanti hráli víc na sebe. Teprve v projektu Eternal Seekers naplno rozkvetla, přestože by se na první pohled mohlo zdát, že spojení rockem odkojené zpěvačky s klarinetovým kvartetem a pianistkou Beatou Hlavenkovou je příliš násilné. Uměřená komorní hudba dává Dusilové dost prostoru, aby mohla prokázat nejen hlasové kvality, ale také schopnost ponořit se do nálady a pracovat s výrazem. A čím prostší jsou aranžmá, tím působivější je výsledek. Jasně to ukazuje hned úvodní Luny pat, oplývající vnitřním napětím. Zdařilé je také využití minimalistických postupů, jaké se objevují v Komíhání. Naopak éterické názvuky, jimiž oplývají Verše, působí zbytečně uměle a prázdně jako nahrávky new age. Podobně nevěrohodná je i pompézní gradace v Půlnoci. Naštěstí Dusilová a spol. nezůstává v jedné poloze – byť za cenu toho, že občas neudrží náladu a nebojí se experimentovat. Ječmínek, který začíná jako hříčka s dětským hlasem, nakonec osciluje mezi expresivním jazzem a alternativními výboji Lindsay Cooperové a osobností sdružených okolo Rock In Opposition. K dokonalosti desce přece jen něco chybí, aranžmá by potřebovala ještě trochu projasnit a styl vybrousit.
Alex Švamberk
Elephant9
Dodovoodoo
Rune Grammofon / Ambient.cz 2008
Od skupin Supersilent, Susanna and the Magical Orchestra nebo Alog jsme zvyklí slýchat, co jsme ještě neslyšeli. Letos ale jako by Rune Kristofferson, hlava norského labelu, jež všechny spojuje, dal prostor sentimentu vůči žánru, s nímž vyrůstal. Jazzrock proznívá opakovaně na albech Shining (zappovské střihy, exhibice ve formě i virtuozitě), Scorch Trio (Raoul Björkenheim ale inklinoval ke kvazižánrovému kytarovému sólování vždy) či Box (improvizace Skandinávců s Trevorem Dunnem). V triu Elephant9 jako by si Ståle Storløkken vynahrazoval, že v Supersilent hraje na klávesy především barvy a jakési chorální motivy bez harmonie. Tady se opírá do varhan a elektrického piana: nahrávka tak nabírá atmosféru pozdních šedesátých a raných sedmdesátých let. Prvních pět skladeb je jamováním na Storløkkenova témata, pochopitelně nápadité, zkušené, dokonce ne vždy s akcentem na virtuozitu, ale celé to nemá přesah nad jazzrockové publikum. Poslední dva tracky Josefa Zawinula jdou s pravdou ven. Klidnou plochu Doctor Honoris Causa napsal Zawinul u příležitosti doktorátu Herbieho Hancocka, původně je pro dvoje klávesy. Directions hrál rakouský jazzman s Milesem Davisem i s Weather, tady je to střemhlavý jam. Vztah experimentátorů k žánrům může vrhnout nový pohled na obojí, zde ale silný příběh nevidět. Deska působí, jako by label potřeboval nabrat dech a mezitím vydat jistotu, která neublíží.
Pavel Klusák