Nicolas de Crécy
Doba ledová
Přeložily Marika Pecháčková, Magdalena Kučerová
Meander 2008, 80 s.
De Crécyho postapokalyptický komiks je podivnou surreálnou hrou, která se trochu vysmívá archeologii. Dostáváme se do daleké budoucnosti, kdy Evropu pokrývá vrstva sněhu a ledu, lidé žijí kdesi na jihu a geneticky upravená zvířata umějí mluvit. Výprava hledající „aglomeraci“ při svém průzkumu narazí na galerii, a to přímo na Louvre. Podle nalezených obrazů pak jeden z jejích členů rekonstruuje, jak asi vypadala civilizace před apokalypsou: barokní andělíčci napovídají, že lidé (alespoň děti) tehdy uměli létat, obrazy nahotinek zase poukazují na existenci nevěstince Delacroix, obrazy s malujícími zvířaty dokládají, jak byla zvířata už tehdy vyspělá. Ale především: ti lidé neměli svůj vlastní jazyk a dorozumívali se jen obrazy! Jak primitivní civilizace to musela být! V jiné pasáži se zase sejdou všechny umělecké výtvory, odhmotní se, vytvoří dohromady obrovského psa a podaří se jim tak uniknout z ledové pustiny. De Crécy se dobře baví a čtenáři s ním. Linka jeho kreseb je neuroticky roztřesená, vodové barvy rozpité, celek ale působí osobitě. Do toho autor sampluje známé obrazy, které se stávají součástí díla. Komiks si jistě víc užijí ti, kdo mají sbírky z Louvru v malíku, díky de Crécyho humorné nadsázce se však pobaví i méně zběhlí (z obrazu Mony Lisy zůstal už jen světlý čtverec na bílém pozadí, jak od Maleviče). Knihu doplňuje seznam použitých uměleckých děl a doslov.
Jiří G. Růžička
Darja Bogdanová Čančíková
Laddugandy
Baobab a G plus G 2008, 64 s.
Něžně féerická kniha pro celé rodiny, nejčastěji včetně dětí. Na vzpomínkově žlutých podélných listech se prohánějí křehké průhledné bytosti s těžko zapamatovatelnými jmény a s velice povědomými tajemnými zvyky. Naši noví „mumínci“. Furmi (neumí říct ne), Ťuťka (nejraději má Furmiho), Pfaki (občas se počurává), Botaar (když je šťastný, vznáší se mu zadní polovina těla) a Okoýlie (sbírá ptačí pírka). Autorská kniha mladé ilustrátorky se naprosto vymyká z průměru knih určených dětem nebo „dětem do sta let“. Letmo, v detailech, snech, intimnostech vyjevuje otevřený fantazijní svět, do kterého pronikají věci z „dospělého“ světa (operace srdce, jak se rodí dítě, obchod Terranova) pozměněné, zprohýbané a umačkané zvědavýma rukama. Obrázky, komiksové rámečky, deníkové zápisy a dopisy se vznášejí v podivném snivém tichu s občasným záhadným cinknutím – nebo útržkem slova či zpěvu. Rytmus knihy je pomalý. Autorka staví proti symetričnosti a logické návaznosti drobné vášně, sny, osobitost, pospolitost. A nevtíravým, lehkým rukopisem zaznamenává věci, které tohle všechno dokážou uchovat. Jsou to například: korálky, zázvorové palačinky, herbář, rampouchy (nutno zmrazit), nálepky. A tato kniha.
Marián Kropucha
Ian McEwan
Cizinci ve městě
Přeložila Marie Válková
Mladá fronta 2008, 120 s.
Dva cizinci v cizím městě, které nemá jméno a svou odosobnělostí zrcadlí vztah ústřední milenecké dvojice. Rozbouřené city mezi Colinem a Mary po letech partnerského soužití vychladly do někdy výřečného, spíše však tichého míjení se. V anonymním městě se tak setkání s jižansky bodrým Robertem zdá jako vítané zpestření, nicméně od samého počátku je rozeznatelné, že jeho následky budou fatální. Ian McEwan účinně pracuje s distancí, zcizujícím efektem a dokumentární pečlivostí, jímž jeho vypravěč-pozorovatel připomene ponejvíce existencialistickou prózu. Narace Cizinců ve městě se zaměřuje především na exteriéry – pečlivou deskripci prostředí, gest i dialogů. Větší část novely s gustem patologa rozkrývá vychládající vztah hlavních hrdinů, pod povrchem nehybných tropických dnů dovolené v přímořském městě však neklidně probublává tušení katastrofy. Ústřední téma vztahu muže a ženy, latentní brutality sexuálního svazku, graduje v děsivé pointě – přesto McEwan neopouští svůj odtažitý nadhled pozorovatele a zásobuje čtenáře zváženým a stylově ošetřeným souborem detailů. Číst Cizince ve městě je jako probouzet se ze zlého snu, z něhož si člověk dokonale pamatuje každou drobnost, jen pravá podstata děsu mu uniká. Jakkoli tahle próza působí dokumentárně stroze, neustále ve čtenáři evokuje křehkost hranice mezi snem a skutečností, mezi klidem a katastrofou, mezi všedností a bizarností.
Vítek Schmarc
Charles Dickens
Záhada Edwina Drooda
Přeložila Jarmila Emmerová
Albatros 2008, 344 s.
Vydávat nedokončené knihy, nebo nevydávat? Toť otázka. V případě posledního románu Charlese Dickense zůstane záhada zahalená tajemstvím, protože k jejímu odhalení se Dickens prostě už nedostal. Dovolil si zemřít, a tak už se nikdo nikdy pravděpodobně nedozví, co všechno stálo za zmizením Edwina Drooda (nepočítáme-li četné pokusy nadšených pokračovatelů, kteří se snažili z nejrůznějších pohnutek Dickense zastoupit). I tak načatý příběh žije svůj život již téměř 140 let. I když čtenář narazí na mnohá úskalí, jež vznikla především proto, že jde o polotovar, nedokončenou práci, fragment, a za živého boha nelze vydedukovat, co „tím chtěl básník říct“, protože práce byla přerušena příliš brzy, je možné ponořit se do neopakovatelné atmosféry poklidného života jistého Cloisterhamu z dob staré Anglie, poněkud tajemné, někdy vyloženě temné a plné napětí v kulisách staré katedrály, na pozadí zřícenin kláštera a pod přikrývkou spadaného temně rudého listí…, a chvíli v ní setrvat, ať už s jakkoli nedořešeným příběhem a postavami, které skončí dřív, než začaly chápat, o co tu jde. Ale i když jde o fragment, zase to není útržek tak malý, aby si čtenář přes to přese všechno nepřišel na své. A komu chybí závěr, může celou věc chápat jako vyprávění s otevřeným koncem, moderní literaturou tolik ceněným.
Magdalena Wagnerová
Karel Vysloužil
Chléb
Lípa 2008, 94 s.
Když si tak recenzent listuje předmluvami a doslovy, všude se dočte, jak jsou autoři a biografovaní lidé skvělí, jejich názory jsou správné, jejich utrpení nefalšované a zavazující pro budoucí pokolení; namísto aby už někdo napsal: dobře, že se mu něco stalo, alespoň prokoukl, životem se protříbil, a jestli si pořád stojí na svém, tak budiž; cizí utrpení totiž s nikým nehne, dokud se jej přímo netkne utrpení vlastní – ovšem pozor, utrpení nikdy v kursu příliš nebylo! Ve sbírce Chléb příliš utrpení není, básně jsou nasládle sentimentální, jak to mají frajérečky na vdávání rády – od rodičů dostanou barák, volvo a nad satelitem se bude klenout moravské nebe s mráčky jako andílky, jen ten Pánbíček (bez urážek!) chybí. Autor se dostal na rozcestí: kde skládá básně podložené vlastním životem, zaslouží pozornost; pokud se pustí do strejcovsky rozšafných mudrování o světě a životě „nás všech“, líp jít na pivo, kde se totéž člověk dozví celkem zábavnou formou. Ale ví alespoň, co dělá, patří mu místo Nestora poezie a lze mu občas naslouchat; může být i „prubířským kamenem“ při orientaci v současné mnohomluvnosti básnického mainstreamu – tím vším být může a nemusí, protože se nezabývá individuálními ambicemi, leč potřebou sdělení uměleckou poetickou formou, tou chuderou, nad níž se leckdy ušklibují.
Vít Kremlička
Henry Corbin
Mundus imaginalis (aneb) Imaginární a imaginální
Přeložil Jan Tošovský
Malvern 2007, 76 s.
Kniha francouzského orientalisty a filosofa otevírá evropským očím „osmé klima“, poznání, které se odehrává na půdě mundus imaginalis, které na rozdíl od světa imaginárního, neskutečného ve smyslu smyšleného má plnou a vyšší realitu. Dichotomie imaginární a imaginální slouží Corbinovi k dalekosáhlým komparacím perských, islámských a jiných „orientálních“ myšlenkových systémů s těmi evropskými. Zdaleka nejde jen o poznání díla Sohravardího, klíčového autora pro Corbina, ale o skutečnost, že evropská myšlenková tradice má přinejmenším rovnocenného partnera v tradicích perských a jiných. Zatímco evropský člověk si často promítal své individuální, sociální i politické touhy do utopií, tedy zemí nikoho, perský termín Ná-kodžá-Abád, znamená zemi, v níž kde (latinsky ubi) je všude (ubique). Obzvláště proto, že jazyková a kulturní výbava jen nemnohým z nás umožňuje číst si v dílech íránských a jiných autorů, je toto pojednání důležitým prostředkem k prorážení naší příliš zbytnělé evropské kulturní krusty. Svět imaginální jako svět nikoli virtuální, ale v nejvyšší plnosti reálný je o to potřebnější dnes, kdy se nejpokleslejší odvozeniny vydávají za esoteriku a nejpomyslnější světy za světy reálné. Nebo spíš v době, kdy se skutečnosti upírá její ontologický statut reality. Corbin nám zprostředkovává způsob, jak se k realitě přiblížit tiše a kontemplativně.
Michal Janata
Petruška Šustrová
Služebníci slova
Pulchra 2008, 336 s.
Publikace rozhovorů s celebritami patří na předvánočním trhu vždy k nejprodávanějším kouskům. Ale jsou jména, která jsme sice mnohokrát zahlédli otištěná na stránkách knih či v titulcích oblíbených filmů, ale přesto zůstávají legendami jen pro úzký okruh zasvěcených. Otázky, které autorka knihy pokládala ve svém rozhlasovém pořadu čtyřiceti českým překladatelům, byly zaměřeny především na jejich setkání s profesí, vztah k autorům i textu, problémy a limity překladu a stav nakladatelské profese. Ve svých odpovědích ale osobnosti jako třeba Alena Bláhová, Václav A. Černý, Jarmila Emmerová, Václav Jamek, Anna Kareninová, Eva Kondrysová, Jiří Pelán, Jindřich Pokorný, Olga Lomová, Jan Vladislav, Dušan Zbavitel odhalují i velký kus světové, ale především české intelektuální historie, proměny vztahu společnosti k literatuře, k různým zahraničním myšlenkovým impulsům a intelektuální práci obecně. Knižní podoba rozhlasového seriálu na Rádiu Česko sice neobsahuje původní soubor téměř stovky rozhovorů, zato je ale obohacena o fotografie zpovídaných od Petry Mášové a pseudorozhovor se samotnou autorkou místo doslovu.
Filip Pospíšil
Něco překrásného se končí – Kolapsy v přírodě a společnosti
Editoři Miroslav Bárta, Petr Pokorný
Dokořán 2008, 256 s.
Sborník prací na určité téma není formátem čtenářsky příliš atraktivním, v této podobě většinou vycházejí nudné příspěvky z různých konferencí. V tomto případě je tomu jinak. Už samo téma je přitažlivé – zánik nás fascinuje odedávna a podtitul knihy zní Kolapsy v přírodě a společnosti. Jednotlivé texty jsou tematicky rozmáchlé, od konce dávné biosféry přes vznik kyslíkaté atmosféry až po pád egyptské Staré říše, nechybí konec mamutů, neandertálců, evropského mezolitu nebo zemědělské krajiny 19. století. Proměny krajiny jsou v příspěvcích vůbec zastoupeny ve velké míře. Autoři se snaží téma uchopit i v obecnější rovině; ne každý zánik je v jejich pojetí kolapsem. Snaží se přijít na to, zda všechny tyto jevy, ať už v přírodě nebo v lidské společnosti, mají nějaký společný jmenovatel, zda se dají předvídat nebo mají chaotickou povahu (známý model zrníčka písku valícího se z hromady – může se skutálet samo, ale také může strhnout lavinu a zbořit celou hromadu), zda k nim dochází spontánně anebo zda si systémy své kolapsy generují v nějakém ohledu samy. Různorodost témat je provázena i různorodostí stylu, od věcných rozborů, pokusů o matematické modely až po filosofující eseje.
Pavel Houser