Ad A2 č. 50/2008
Pro minulé číslo A2 bylo sice zvoleno nosné téma „divadelní kritika“, leč zůstalo v podstatě promarněno. Ani jeden z povšechně pojatých příspěvků, na nichž bylo vydání postaveno (Marta Ljubková: Divadelní kritika v kómatu?, Jana Bohutínská: Kde se rodí kritici, Zuzana Mildeová: Hledaná generace), totiž nešel pod povrch problémů a raději se schoval za rozbor dále otištěné ankety (Ljubkové fádní úvaha nad krizí daného typu reflexe), faktografický sběr (Bohutínské výčet pracovišť a jmen vyučujících kritiku na VŠ, založený na úsudku, že „svou roli hraje osobnost pedagoga, talent a vlastní praxe“ – omyl, určující jsou „zásady“ oboru, které by v principu neměly implikovat rozdíly), banality (Mildeová: „mluvit o současném divadle současným jazykem“) či naivní zprávy: např. když Mildeová líčí, jak mladí kritici nechtějí čekat, až ve známých periodikách „vybude místečko“ (lidičky!?), postrádají mezigenerační dialog a zároveň jsou pod tlakem starších kolegů, a proto založili sdružení studentů teatrologie, které teprve hodlá vymezit svůj účel (mimochodem: v obou posledně jmenovaných článcích se objevuje výtka, že kritický seminář je za celé studium jen jeden, to ale není případ pražské teatrologie, a pokud vím, ani brněnské).
Zkrátka, oč přínosnější by bývalo bylo zaměřit se na hlubší rozbor jevů souvisejících s tímto druhem intelektuální činnosti: jaký je vztah české společnosti a divadelní kritiky?, jaké jsou sociální a mediální podmínky pro kritickou práci?, jak do tradičních představ o kritice zasáhl rozvoj elektronických médií?, jak lze dnes vnímat instituci kritiky?, jak se kritika v postmoderní teatrologii vztahuje k vědě?, atp. Od věci by také nebylo, kdyby se vyjádřil některý z odborníků, který jmenovanou disciplínu učí, popř. dlouhodobě provozuje.
Všechny tři texty se zmítají mezi obecnostmi a významově omezenými subjektivními soudy a usvědčují autorky nejen z neschopnosti o kritice kriticky myslet (u vystudované teatroložky Bohutínské a studentky téhož oboru Mildeové je to poněkud neprofesionální, Ljubková, myslím, zjednodušuje, když píše, že kritici a umělci jsou na jedné lodi), ale nejhorší je, že takovéto jádra zbavené „teze“ pak jako by korespondovaly s médii, která veškeré skutečné kritické aktivity vyprazdňují, respektive bulvarizují.
Reaguji však hlavně proto, že ani jeden z příspěvků si nevšiml aktuálního nešvaru, který se na poli divadelní kritiky rozmohl a který mě neskutečně štve. V dnešních periodikách, jedno, zda v kulturních revuích, společensko-kulturních magazínech či v denících (ale stává se to i ve specializovaných časopisech), totiž recenze mnohdy nepíší odborně – teatrologií či zkušenostmi – vzdělaní kritici, nýbrž jejich alternanti, kteří jsou buď diletanti (redaktorem na divadlo v deníku se tady může stát téměř kdokoli), nebo v lepším případě příležitostní kolegové odjinud. Přes noc se tak z různých literárních, filmových a dalších kritiků – někdy též umělců, ponejvíc literátů – rodí odborníci na divadelní umění, jejichž esejistická gramotnost je sice relativně na výši, ale jejichž objevování Amerik a prakticky totální neznalost divadelního jazyka je v rozporu se skutečností, že sami prošli nějakým odborným školením. Není-li novodobých Šaldů, nastupuje pokleslý šaldismus!
Lenka Jungmannová
Ad Výzkumný projekt: český videoart (A2 č. 49/2008)
Informace z textu Martina Mazance „v současnosti neexistuje žádný archiv, kde by se mohl člověk seznámit s českým ,historickým‘ videoartem nebo se současnými videopracemi“ je nepřesná. Vědecko-výzkumné pracoviště na Akademii výtvarných umění v Praze buduje studijní archiv českého videa, jehož ambicí je co nejširší záběr (není výběrový). V současnosti čítá asi 350 prací (převážně jde o práce momentálně aktivních českých autorů) a dál se průběžně doplňuje. Ve sbírání se postupuje zpětně od nejnovějších videí ke starším.Videoarchiv VVP AVU úzce spolupracuje s Artyčok TV. Archiv je po dohodě prezenčně přístupný veřejnosti.
Sláva Sobotovičová, VVP AVU v Praze
Oprava
V popisce pod první reprodukcí vybranou jako ilustrace k textu Martina Mazance Výzkumný projekt: český videoart (A2 č. 49/2008) jsme udělali chybu, spoluautorem videa je Jiří Havlíček, nikoli Jiří Pospíšil. Čtenářům, autorovi a oběma jmenovaným pánům se omlouváme.
–red–