Režie Jan Hřebejk, 2008, 102 min.
Sony/BMG 2008
Hřebejk je naším nejplodnějším režisérem a nutno uznat, že vzhledem k jeho nadprodukci není výsledek nikdy úplně špatný. Ale ani dobrý. Po třech filmech s vážnější tematikou se letos vrátil s další komedií. Sleduje v ní počátek let devadesátých a opět se spolehl na povídku Petra Šabacha. To, že je film natočen podle povídky, je ale zřejmé už po chvíli. Nic se nikam nevyvíjí, úvodní hodinu nám režisér představuje protagonisty a nechává je trochu nespojitě tlachat o lecčems. Teprve druhá polovina filmu dostává spád (tedy ta natočená podle povídky). V první polovině se Hřebejk zaměřuje na několik fenoménů devadesátých let a trochu neuměle je nabaluje na postavy. Sledujeme útok anarchistů na restauraci McDonnald´s, první zbohatlíky, prohánějící se v jachtách po českých řekách, nebo prodejce zázračných koncentrátů všeho za přemrštěné ceny v rámci jakési multilevelmarketingové firmy. Počáteční nostalgická atmosféra se po chvíli přejí, hudba Norbi Kovácse začne lézt na nervy a divák marně pátrá, čeho by se mohl v ději chytnout. Jak jsme už u Hřebejka zvyklí (zejména po Pupendu), humoru se tu příliš nedočkáme. Nejlépe nakonec působí filmoví neherci v čele s režisérem Jakubem Kohákem a mimem Borisem Hybnerem. U mě dobrý je nafouknutá bakalářská epizoda, kterou se Hřebejkovi podařilo roztáhnout na celovečerní formát. Takových prázdných bublin by možná dokázal ročně natočit ještě víc.
Jiří G. Růžička
Zombi Holocaust
Režie Marino Girolami, 1980, 84 min.
Řitka Video 2007
Marino Girolami je českému divákovi známý především drastickým policejním thrillerem Krutý Řím, reprezentujícím italský žánr 70. let poliziesco. Producent Fabrizio De Angelis nabídl režisérovi projekt kombinující tematiku zombií a kanibalismu, dvou stěžejních témat italského hororu na přelomu 70. a 80. let. Skupinka antropologů a policejních vyšetřovatelů se vydává na tropický ostrov, aby objasnili příčiny kanibalsky motivovaných vražd a krádež lidských orgánů v New Yorku. Obraz šíleného vědce experimentujícího na ostrově s lidskými těly představuje charakteristickou variaci na podobné postavy v dílech německého expresionismu. V tomto případě se doktor pokouší manipulovat s novými formami lidského života pomocí transplantace mozku. Více než s logicky vystavěným příběhem, který nebyl hlavním tvůrčím záměrem, pracuje snímek s jeho atmosférickými aspekty a vykreslením prostředí nemocnice i izolovaného ostrova. Stojí zde proti sobě dvě geograficky protikladné civilizace: rušný metropolitní New York a nebezpečná džungle s primitivní kulturou. Italský horor často popularizoval v rámci svých tematických konvencí divákovi některou vědeckou disciplínu, kterou by vytvořil argument pro zdůvodnění a obhájení krvavých efektů. Jedna ze závěrečných scén, kdy domorodci pomalují a položí na obětní oltář ústřední hrdinku, slouží jako ukázka rituálu a zároveň pomáhá k rozkrytí záhady tajemných vražd.
Jan Švábenický
When the Day Breaks
Režie Wendy Tilbyová, Amanda Forbisová, 1999, 9 min.
www.cz.youtube.com/watch?v=IuUwDuV8GNY
Existenciální bajka současnosti ukazuje, že vykreslení lidských pocitů skrze zvířata nemusí být jen ryze infantilní, ale naopak umožňuje nadsázku a ozvláštnění. Miniatura o osamělosti dnešního města ukazuje příběh prasnice Ruby a její příběhy obyčejného dne. Zobrazuje míjení sousedů v domě, lidí na ulici, které Ruby potkává. Neštěstí Kohouta, kterého potká, přivádí Ruby k nostalgickým úvahám o jeho možném životě. Rubina odpolední nálada je posmutnělá i znepokojivá, ale zároveň bezstarostná. Jako celý film. Velký prostor ve filmu hraje citron, konvice a polévka z plechovky. Z čeho se skládají dojmy našich dní? A vzpomínky na ně? Druhý animovaný snímek Kanaďanky Wendy Tilbyové a její krajanky Amandy Forbisové získal v roce 1999 právem Oscara v kategorii krátkého filmu a zvítězil téhož roku i na festivalu v Annecy. Kromě lehce provokativního příběhu i nálady přinesl i netypickou formu. Tvůrkyně po roce experimentů vytvořily novou formu kombinace animace a hraného filmu: natočily celý příběh s herci na Super 8 a poté překopírovaly určité natočené části tak, že nebyly k poznání. Xeroxy pak domalovaly tužkou a pastelkami. Postavy se zvířecími hlavami vpředu jsou vesměs nakreslené, zatímco pozadí je pixilací (tedy animací živé herecké akce) a celek má punc litografie s barevností potlačenou na maximum.
Kamila Boháčková
Stereolab
Chemical Chords
Duophonic/4AD 2008
Pro skalní fanoušky Stereolab je to vlastně dobrá zpráva: u jejich milované kapely není nic nového. Soubor kolem skladatele a kytaristy Tima Ganea a levicově vyhraněné francouzské zpěvačky a textařky s uhýbavým pohledem plachého medvíděte Laetitie Sadierové zkrátka stále dělá experimentální hudbu chytlavým způsobem. Jejich láska k obskurním klávesám, znovuoživování archaických postupů studiového nahrávání, vypůjčených od průkopníků elektroakustické hudby i geniálního producenta Phila Spectora, se přirozeně míchá s rockovou úderností a odlehčenými výpůjčkami ze světa easy listeningu: uslyšíte surfové kytary, romantické smyčce, zvonivé vibrafony i loungeově slizké dechy (věřil bych, že šéf dechové sekce je úspěšným sňatkovým podvodníkem; jmenuje se ale Sean O’Hagan a kromě stálé spolupráce se Stereolab se realizuje pod svou značkou The High Llamas). Pípání elektronických udělátek proplétající se hustou voňavou omáčkou mnoha vrstev nástrojů samozřejmě patří k věci, o častých latinských rytmech (rocku album od alba ubývá) nemluvě. Opojné chemické akordy čtrnácti nových skladeb nijak nevybočují z produkce skupiny, jejíž tvář nabyla – zdá se – definitivní podoby na dvanáct let starém albu Emperor Tomato Ketchup. Ano, opakují se. No a?
Petr Ferenc
Rafael Toral
Space Elements vol. I
Staubgold/Starcastic 2008
Vnímám tu hudbu jinak, než jak ji představuje v komentáři autor, to ale nic nemění na mém přesvědčení, že s dlouhodobým Space Program (prostorovým/vesmírným programem) kápl na poetiku se silným potenciálem. Čtyřicetiletý Portugalec, co vypadá na devatenáct, si vynalezl nástroje, které reagují na vlny vysílané do prostoru, navíc zčásti neovlivnitelně. Starokosmické zvuky vznikají různě: v rukavicích posetých senzory reguluje Rafael Toral proud zvukového vlnění. Hraje na zpětnou vazbu kapesního reproduktorku, přičemž filtr reaguje na světlo; brnká na amplifikovanou kovovou pružinu. S tímhle vybavením hledá už pár let dobrý kontext na improvizační scéně. Nové album ho zastihuje v dialozích s akustickými hráči: japonsky neemotivní flétnou Davida Toopa, kapesní trubkou Sei Miguela, kontrabasem Margaridy Garcíi (známe i ze spolupráce s Ivanem Palackým). Toralovo tútání, praskání a dlouhé vlny (s dobrým podílem ticha) znějí výtečně neurčitě: vydává je člověk, stroj, nebo prostor? Perkuse a trombon vedle nich neznějí křiklavě jinak, ale je zřejmé, že jsou jiného rodu. Sám Toral se brání pojmu improvizace, jeho přístup k živému hraní na elektroniku předpokládá ustálený matrix možností, jak se rozhodovat. Právě takhle vidí jazz (jako improvizaci uvnitř pravidel), který podle něj ovlivňuje vznik jeho „post-free jazz electronic music“ nejvíc. Budiž, naštěstí je to však jazz z paluby Ikarie XB 1.
Pavel Klusák
Čistychov
Posledný doberman
EMI 2008
Rok 2008 je ve znamení sólových alb členů slovenského rapového uskupení Názov stavby. Desky vydal Bacil i Dna a nedávno se na pultech objevil už druhý sólový počin asi nejznámějšího ze skupiny – Čistychova. Úkrok směrem k r’n’b a pomalejším až raegetonovým beatům odráží Čistyho zálibu v jemnější, ale nikoliv nutně hloupější muzice. Jeho rap je i zde stejně tvrdý, rychlý a nijak mu to neubírá na síle ani originalitě, co se textů týče. Problém můžou mít někteří posluchači především s „homosexuálnym speváčikom“ Bielým, který spolu s Čistychovem vytvořil většinu beatů a jako zpěvák hostuje hned ve dvou skladbách; mně se ale zdá, že Biely k Čistymu prostě patří a spolupráce jim svědčí (v minulosti už se doplňovali při mezinárodním projektu International Collabo). Dojde i na klasické rapové hymny a Čistychovovy osobní zpovědi, které nejsou vždy úplně idylické. Například ve skladbě Posledný doberman, po níž pojmenoval i album, se vyznává z určitého rozčarování ze spolupráce právě s doslova mytizovaným Názvem stavby. Celkově nelze než konstatovat, že petržalský král nijak nezaostal za svým prvním sólovým počinem Né produkt a jeho štěkot je zřejmě spolu s Dnovým albem Love (peniaze/laska) a Veckovým Funkčným veteránem vrcholem letošní slovenské hiphopové produkce. Beze zbytku také platí jeho slova, že „prvý album bol viac všeobecný, druhý je viac o ňom“.
Lukáš Rychetský