Petr Kolečko
Tři hry
Prostor 2008, 110 s.
Nebývá u nás zvykem, aby mladému dramatikovi vyšel hned soubor jeho textů, nemáme v Česku ostatně mnoho začínajících autorů, již by byli tak plodní a tak pečlivě pozorovaní. Petr Kolečko je zkrátka úkaz, a to hned v několika ohledech. Podařilo se mu proměnit snad všechny šance, které v jeho profesním životě přišly: využil studia na DAMU a hry vzniklé v té době mohly být ověřeny v realizacích jeho kolegů. Našel si pražské divadelní působiště. Umí psát na zakázku. A hlavně se neštítí popkultury. Tím pádem se jeho texty stávají lákadlem pro divadla, která chtějí oslovovat hlavně mladé publikum. Britney Goes to Heaven, Kolečkův nejznámější opus, je hitem ostravského Divadla Petra Bezruče. Šílená hříčka, psaná lehkou rukou, sycená současným jazykem a masmediálními reáliemi, neaspiruje na drama hlubokého přesahu, ostatně ani Bohové hokej nehrají. Zde se situace točí kolem sportu a zase virtuálního světa slávy. Tragikomedie o hokejistovi, který se minul povoláním, má v těchto dnech premiéru v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. A uvedení za sebou má i Soumrak bodů, v němž se fotbalové téma pojednává rozmachem přímo antickým. Autorovi se daří míchat koktejly sice trošku slabé, ale pěkně barevné, a v každém případě pro diváky, na něž současná divadla nesmějí zapomínat.
Marta Ljubková
Jack Kerouac
Kniha snů
Přeložila Lucie Simerová
Argo 2008, 308 s.
Jak píše Kerouac v úvodu, „čtenář by si měl být vědom, že má před sebou pouze sbírku snů“. Jde o to, jestli slůvko „pouze“ má za úkol alibisticky omluvit určité stylistické „prohřešky“, když právě kvůli těmto prohřeškům kniha patrně vznikla a těmito prohřešky získala na půvabu. Spontaneita vzpomínek na sny, zachycené po probuzení, ke Kerouakovi patří. Stejně jako patří hrdinové z jeho knih do jeho snů. Pro čtenáře, kteří ke skalním příznivcům Kerouakových románů nepatří, je uveden podrobný přehled postav, ale kdo nechce každý sen rozebírat do všech podrobností, nemusí. Ve jménu živelného toku asociací, které se v maximální možné míře vyhnuly autocenzuře, se nabízí koncert v tónině On the Road, ochucený záblesky obrazů, nápadů, drobných črt a vizí, které nemusejí nutně podléhat kánonu vyprávění, jednoty děje či příběhu. Vypravěč jeden den usilovně kope ve sklepě jakési ženské, kde si chce zasadit pod hromady papírů marihuanu, druhý den se ocitne ve společnosti Marlene Dietrichové, jež má předkus a vypadá jako chlápek z autobazaru, a třetí den zatouží ukrást růžový vlněný svetr z venkovního pultu jakéhosi židovského obchodu. Poezie nahodilosti se splétá s připomínkami reality, útržky skutečně odžitého i vysněného na stránkách vlastních knih. Pokud stále platí, že sny jsou jen obnaženou částí psychiky snícího, pak Kerouakova sbírka snů napovídá o svém autorovi víc než jeho knihy.
Magdalena Wagnerová
Marjane Satrapiová
Šitíčko
Přeložil Richard Podaný
BB art 2008, 136 s.
Na konci loňského roku se mohli diváci v kinech potěšit zfilmovanou verzí komiksu autorky perského původu, která kreslí černobíle, ale vnímá společnost, v níž vyrůstala a žije, s mimořádným citem, ostře a z ženského úhlu. Po úspěšném cyklu Persepolis vydala mj. knihu Šitíčko. Na původní komiks autorka volně navazuje volbou prostředí i sledem vtipných a nečekaných pohledů na každodenní život. Předvedení debatního klubu íránských žen, které při čaji probírají své starosti, způsobené druhým pohlavím i jejich vlastním, poskytuje Satrapiové nejen příležitost šokovat otevřeností intimních rozhovorů, ale především ukázat na univerzální témata, která se skrývají za exotickými reáliemi života v íránském režimu. V případě Šitíčka sice nejsme konfrontováni s vypjatými tématy revoluce, války či emigrace, o dramata přesto není nouze. U některých čtenářek možná vznikne pocit déjà vu. Mužský čtenář se tu setká s ještě jednou exotikou, vycházející ze zvláštní kombinace ženských iluzí a jasnozřivosti, bezohlednosti a soucitu, vypočítavosti a altruismu, přítomné na sešlostech, ze kterých je i v našich končinách obvykle vyloučen.
Filip Pospíšil
Divadelní revue 2/2008
Divadelní revui dominuje Čechovův Racek. Jana Patočková píše o poslední sezoně Divadla za branou (1971–1972) a o inscenaci Racka režiséra Krejči. David Drozd analyzuje další výraznou inscenaci Racka v dějinách českého divadla – režiséra Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. Text Racek jménem kultura od Denise Bableta se objevuje ještě v oddílu Dokumenty, texty, materiály a připomíná inscenaci Stanislavského. Revue je nabitá recenzemi knih mnoha proveniencí, a to jak čistě odborných, tak pro širší čtenářskou obec. Justova recenze druhého dílu korespondence Wericha a Voskovce má výmluvný titulek: Strhující kniha roku, kvalita nebo šlendrián? „Nejsou samostatné knižní portréty těchto souborů poněkud luxusní vydavatelské záležitosti?“ – ptá se Martin J. Švejda v recenzi edičního počinu nakladatelství Pražská scéna, které v několika knihách zmapovalo historii souborů Sklep, Baletní jednotka Křeč, R. S. Vpřed a Mimoza. Třetím dílem v DR pokračuje seriál České divadlo v zrcadle německých kritik. Jde o překlad divadelních referátů o českých představeních z listu Bohemia z období 1838–1843. Číslo uzavírá Yorkshirská tragédie Thomase Middletona v překladu Davida Drábka, který ji navíc doplnil úvodní explikací, v níž vyvozuje: „Vedle Shakespearova divadla, které je vesměs útěšné a harmonické, je Middletonova hra ukázkou drsné, bezmála coolness školy jakubovské provenience.“
Jana Bohutínská
Maarten Doorman
Romantický řád
Přeložila Janna Pellarová
Prostor 2008, 312 s.
Doorman ví, jak se dnes píšou čtivé akademické práce vyvařené z kulturních studií, ale přitom ho neuspokojuje práce s detailem. Nezbývá než kompilovat. Ve všem, co mu přišlo pod ruku, nachází to samé: dosud trvající romantismus, který se nicméně postupně ztrácí v množství svých projevů. Jejich výčet je tak monotónní, že unaví i toho, kdo se zpočátku těšil na nějaký závěr. Jak se postupně dočteme, romantika je „patrná“ v zálibě v krbech, v důvěře v homeopatii, ve Woodstocku a v rozmáhajícím se hédonismu, který „nemilosrdně obnažují“ Houellebecqovy romány. Autor si myslí, že dnes v „době vymknuté z kloubů“ je skepse na místě. Zvlášť při pohledu na „romantický infantilismus, projevující se u důchodců, kteří natěsnaní do křiklavých triček tančí s křečovitě euforickým výrazem na plážových diskotékách“. Skepse si žádá diagnózu. Doorman ji pojmenovává „romantismus“. Sepsal ji s neochvějností všeználka, který zná materiály, a tak se mu daří srovnávat shodné rysy kanonických děl epochy, kterou přijímá, jak mu ji instituce přináší, s libovolnými aspekty dneška. Tímto přesouváním shodných rysů postupně objevuje něco, co už objeveno bylo, jenže na jiném místě. Překvapivá je jistá odtažitost: autor své téma donekonečna špehuje. A jak se dovíme v předmluvě, zahrada je zatím, následkem této jeho intelektuální činnosti, plná plevele. Rodina si také leccos vytrpěla, zatímco se otec vrtal v dějinách.
Ondřej Klimeš
Radola Gajda
Moje paměti
Jota 2008, 333 s.
Gajdovy paměti patří k základní legionářské memoárové literatuře, ač nepatřily kvůli autorově nonkonformní povaze k literatuře příliš vydávané. Oproti prvnímu vydání z roku 1920 přistoupil nakladatel k nahrazení některé původní vojenské terminologie současnými ekvivalenty, což poněkud snižuje výpovědní hodnotu pamětí na legionářskou anabázi. Vzhledem k důležité roli, kterou pozdější generál Gajda sehrál ve vystoupení legionářů proti bolševikům, jsou jeho paměti hodnotné svědectvími o protagonistech bílé ruské armády. Setkáváme se tak s admirálem Kolčakem či atamany Aněnkovem a Krasilnikovem. Situace na všech frontách ruské občanské války je popsána člověkem, který rozuměl strategii a taktice, takže nás text vede po siločarách vojenských tažení viděných očima stratéga, který vše věcně hodnotí z hlediska ztrát i zisků. Ostatní bohatá legionářská literatura potvrzuje řadu faktů, z nichž vyplývá vliv, který měl Gajda na řadu vysokých důstojníků z řad bělogvardějců. Kdo z legionářských protagonistů mohl pronést větu „Sám jsem vytýkal Kolčakovi, když jsem přijímal velení nad sibiřskou armádou, že mohl něčemu takovému zabránit nebo alespoň přísně potrestat viníky“? V porovnání s jinde doloženými fakty je patrné, že Gajda svou roli nenadsazuje ani neretušuje, takže jeho memoáry lze považovat za spolehlivé vodítko jedné z velkých epizod československé mise na bolševizující se matičce Rusi.
Michal Janata
Richard Rudgley
Vzkříšení pohanství – síly zla, nebo budoucnost západní spirituality?
Přeložil Jiří Balek
Mladá fronta 2008, 304 s.
Hlavním hrdinou knihy britského spisovatele a autora televizních dokumentů je bůh Odin, k němuž se podle autora novodobá spiritualita Západu postupně vrací. Jeho stopy autor nalézá leckde: u nacistů, C. G. Junga i u komunity na Monte Verita, která na začátku 20. století experimentovala s nudismem, vegetariánstvím, volnou láskou a východní mystikou. Zvláště Rudgleyho vysvětlování esoterického pozadí Vernova románu Cesta do středu Země, v němž podle něj jde o „vnitřní svět zobrazovaný geologickými termíny“, nepostrádá na poutavosti, souhlasit se ale dá i s kritikou renomovaného a také v Čechách vycházejícího odborníka Davida Barretta, podle něhož Vzkříšení pohanství představuje katalog lidí i organizací, jejichž spojení s Odinem je značně pochybné a autor je předkládá jako a priori dané, místo toho, aby je konkrétně a pečlivě dokládal. Jestliže je přitom Rudgleyho hlavní snahou dokázat, že mezi pohanstvím a antisemitismem neexistuje žádné spojení, protože pohanství může být interpretováno různě (což je jistě pravda), v závěru naopak takovýto diferencovaný přístup odmítá uplatňovat u křesťanství, které podle něj Evropě „zabránilo v intelektuálním rozkvětu, jaký známe u nepřerušených pohanských tradic taoismu a hindiusmu“. A to jen proto, aby mohl dokázat, že pouze ve vzkříšení pohanství tkví skutečná budoucnost západní spirituality.
Jan Lukavec
Jan Patočka
Platón a Evropa
Filosofia 2007, 226 s.
Titul obsahuje přepis magnetofonových záznamů soukromých přenášek, které Jan Patočka uspořádal pro své studenty v roce 1973. Patočka se zpočátku snaží vymezit základní životní pocit, který dnešní člověk zakouší, jako hlubokou „bezradnost a neschopnost postavit se na něco jakýmkoli způsobem pevného“. Chápat svět ve stavu úpadku je filosofii vlastní od jejích počátků, ale již řečtí filosofové se pokoušejí myslet věčnost a za základě toho i duši jakožto možnost vzdorovat pomíjivosti. Z tohoto ústředního problému vznikl „životní plán Evropy“, starost o duši. Člověk je schopen nahlížet a chápat celek světa, ukazuje se mu tedy i to, co není bezprostředně přítomné, svět jako celek. Člověk se v tomto bodě tudíž stále vztahuje k něčemu, co nepomíjí. Člověk je bytost pravdy v tom smyslu, že je správcem fenoménu, a v tom je jeho prokletí: stojí proti univerzu, které je mocnější než on. Za určitých okolností má možnost učinit svět místem pravdy a spravedlnosti – a to je podle Patočky smyslem celého projektu péče o duši. Kniha promýšlí základy evropského myšlení a hledá souvislosti mezi řeckou filosofií a fenomenologií. Zabývá se ústředním problémem: jak to, že se člověku věci ukazují?, což byla základní otázka již pro Platóna. Text charakterizuje vzácná autorova schopnost mluvit všeobecně přístupným jazykem o principiálních otázkách lidské existence a evropské civilizace.
Petr Šimák