Neviditelné děti
All the Invisible Children
Režie Emir Kusturica, Mehdi Charef, Stefano Veneruso, Kátia Lund, Ridley Scott a Jordan Scott, John Woo, Spike Lee, 2005, 125 min.
Palace Pictures 2007
Je to problém většiny povídkových filmů. Nevyrovnanost. V tomto případě je pojítkem dítě, zasazené do konkrétní společenské situace v různých částech světa. V Burkina Faso jde malý chlapec vyhodit do povětří školu v nepřátelské vesnici a sám se v ní tak zasní o tom, že by do ní mohl také chodit, až z toho usne. V bývalé Jugoslávii zase jiné dítko právě propouštějí z děcáku a ono by chtělo být kadeřníkem, diktát cikánské rodiny, z níž pochází, je však jiný. Bez zkušených malých zlodějíčků se rodina neobejde. A tak dále. K tomu lepšímu patří právě Kusturicova povídka z Jugoslávie, která je plná energie (ale také trochu vyčpělých humorných situací), a pak, pravda, dost sentimentální příběh dívky nalezené v popelnici (jak dnes aktuální!) od Johna Woo z Tchaj-wanu. Vrcholem je určitě americký snímek o dívce, která se už narodila infikovaná AIDS, od Spikea Leeho. Výtečně zahrané, skvělé dialogy a hudební podkres! Naopak to nejhorší nabízí zkušený Ridley Scott v příběhu o muži, který se opět stává chlapcem a rád by zachránil svět. Je to nesrozumitelné a patetické. Přes zmíněnou kolísavou kvalitu doufejme, že výtěžek z filmu může pomoci „vybudovat lepší budoucnost pro trpící děti“. Projekt je organizovaný UNICEF a Světovou potravinovou pomocí při OSN, bohužel však zde o něm chybí jakákoliv zmínka – krom jediné věty na přebalu.
Jiří G. Růžička
Prokletí domu slunečnic
The Messengers
Režie Danny Pang, Oxide Pang Chun, 2007, 84 min.
Hollywood Classic Enterntainment 2007
Bratři Pangové z Hongkongu svým snímkem Oko dokázali, že asijský hororový zázrak nemusí pocházet z Japonska. Poté natočili digitálními efekty přehlcený horor Re-cycle. Ve svém prvním hollywoodském snímku se rozhodli recyklovat mnoho již existujících filmů ve vyčerpaném subžánru haunted-house horor. Ten dosáhl svého vrcholu v sedmdesátých letech snímky Legenda pekelného domu nebo Horor v Amityville. V posledních letech subžánr skomírá; jen zřídka se objeví originální nápady (Klíč). Pangové navazují také na Alfreda Hitchcocka: hejno krvežíznivých vran zas a znovu neinvenčně parafrázuje Ptáky. Inspirace, dodržování žánrových konvencí a další poklona mistru hororu nutně nemusí být hlavní příčinou nekvality a nudy – bratři Pangové však příliš spoléhají na speciální efekty. Příběh se topí v klišé: protahovaně odhalované trauma z minulosti, hloupí rodiče, kteří nevěří hrdince, a pointa, jež zničí jedinou zajímavou postavu. Snímek přitom v upoutávce sliboval originální prvek v podobě mlčenlivého batolete, které vidí více než dospělí. Tento slibný motiv vyvane a ztratí se ve své nedomyšlenosti. Většina hororových momentů spoléhá na lekačky, vytvářené náhlým hlasitým zvukem a rychlým mihnutím digitálního přízraku. V prokletém domě nechcete čekáním na kýžené postrašení strávit ani chvíli a nic na tom nezmění ani lány zlatavých slunečnic.
Milan Klíma
Každý den odvahu
Režie Evald Schorm, 1964, 85 min.
Bontonfilm 2007
Schorm tímto psychologickým portrétem vyvolal v roce 1964 veřejnou diskusi a otevřeně se dotkl hroutících se ideálů socialismu v době po kritice kultu osobnosti. Mladý dělník a svazácký funkcionář v podání Jana Kačera navykl černobílému stranickému vidění a smysl života pro něj spočíval v budování lepších zítřků. Najednou nerozumí, co se stalo, proč je středem výsměchu ostatních a jeho nadšení už nikdo nesdílí. Podobné nepochopení nachází postupně i v osobním životě. Schorm však nestranně črtá i portréty ostatních postav, které naopak rychle vycítí změnu a náhle ze svých ideálů bez problému ustupují. Ležérní popírání dosavadních postojů a názorů ale také nepřináší změnu k lepšímu, stejně jako věrné, leč slepé hájení starých dogmat. Schorm zde na malé ploše prostřednictvím několika postav jako jeden z prvních bez předsudků vykreslil nejednoznačnou dobu poloviny 60. let u nás i generaci takzvaně podvedenou dějinami. Realistická kamera Jana Čuříka si všímá především detailů, výrazu tváří a členitého prostoru továrny. Přesto se objevují krátká intermezza, v nichž rozevlátá osamocená krajina rezonuje se všeobecným tápáním člověka v prázdném prostoru, v němž nikdo příliš neví, kudy kam. Vydání by si však zasloužilo lepší bonusový materiál, než jsou rozhovory, například pečlivé profily tvůrců filmu.
Kamila Boháčková
The Necks
Townsville
ReR 2007
Australské jazzové trio The Necks vloni oslavilo dvacet let existence. Ačkoliv se pianista Chris Abrahams, basista Lloyd Swanton a bubeník Tony Buck angažují i v jiných hudebních projektech, kreativní síla jejich spojení i nadále zaručeně okouzluje fanoušky jazzu na okraji. Nejnovější album Townswille přináší záznam 53minutové improvizace, kterou v únoru 2007 předvedli na koncertě v australském přímořském městečku stejného jména. Zatímco předchozí album Chemist (podle mého názoru zatím vrchol jejich kariéry) naznačovalo přechod k písňovějším strukturám, když nahrávka obsahovala tři skladby, na Townsville se vracejí k formátu alba jako jediné písně. The Necks se pohybují na pomezí jazzu, ambientu a minimalismu a jejich improvizace obyčejně drží pohromadě hypnoticky opakovaný motiv, v průběhu skladby mikroskopicky proměňovaný. Na Townsville mají tuto roli klavírní shluky tónů à la Cecil Taylor, zatímco skoro neslyšitelná basa a bubeník Tony Buck šimrající činel ustupují do pozadí. Tématem bezmála hodinové improvizace je voda. Ať už jako přílivové vlny, které omývají městečko (zesilující se a ztišující klavír), nebo déšť, často se snášející na místní obyvatele (bicí). Zatímco první polovina nahrávky je křehce meditační a zasněnější, v druhé hudba vytrvale graduje. The Necks i nadále zůstávají v krajině delikátních hudebních zážitků. Těšíme se na příští studiové album.
Karel Veselý
Merzbow
Peace For Animals
Quasi Pop 2007
Snad jako jediná z hyperproduktivních veteránů (pět a více alb ročně) elektronických žánrů drží japonská noise legenda Merzbow vysoký standard nahrávek. Žádná z jejích desek vydaných v uplynulých pěti letech neklesá pod vysoko nastavenou laťku. Na věc však lze nahlížet i z opačného úhlu: co o novince napsat? Lze vůbec říci něco víc, než že se jedná o standardní nahrávku pozdní (rozuměj digitální) éry Merzbow, tedy rozkošatělá, umně vysoustružená zvuková sousoší, která jsou hlukem spíše díky výchozím zvukovým materiím, z nichž jsou obráběna, než kompozičně nebo uměleckými cíli? V ostrých a syrových plochách nalezne posluchač nejen divoké kaskády zvukového magmatu, ale i řekněme rytmické elementy nebo ambientní zátiší. V tom jsou Merzbow již léta neměnní, stejně jako stylizace jejich obalů, odkazující k problematice zvířecích práv. Hovořím-li o typické desce Merzbow digitálního období, dávám současně najevo, že z dlouhé řady sice nadstandardních, zvukově vycizelovaných a navzdory očekávání navzájem dost odlišných nahrávek příliš nevybočuje. Pro nezasvěceného posluchače může být vhodným objektem k seznámení nejen s konkrétním jménem, ale i žánrem a jeho estetikou. Pro sběratele-fajnšmekra jen další zastávkou rychlíku. To proto, že nepatří k těm zásadním nahrávkám, kterých Merzbow za pětadvacetiletou dráhu nashromáždili již ke dvěma desítkám, naposledy před třemi roky s CD Senmaida.
Petr Frinta
Seether
Finding Beauty In Negative Spaces
Sony BMG 2007
Když se hudební svět pře o to, jestli sledovaný objekt pluje na vlně grunge nebo nu-metalu, je to pro všechny dobře. Svět se baví, naslouchá písním dotyčného objektu a on z toho zájmu něco vytěží. Jihoafričtí Seether jsou již nějaký ten pátek v podobné situaci. Se vstupem do devátého roku existence a vydáním třetího CD se o ně vede podobná válka. Na aktuálním albu Finding Beauty In Negative Spaces zní jako Nirvana říznutá vzrůstající kvalitou Silverchair a kontrolovaná Creed. Říká se tomu postgrunge, jen nevyhlíží tolik syrově – spíše kultivovaně. Bigbítové jiskření pak dává prostor i potřebné porci melodie. Finding Beauty In Negative Spaces je třetí album trojice. Ne že by bylo tak vyrovnané, aby bylo zábavné poslouchat ho nadšeně od začátku do konce. Místy vysloveně odpočívá, jelikož nápady nabízí prosté a některé skladby nezdůvodnitelně dlouhé. Podobají se těm, které vymyslela řada kapel předtím. Morgan navíc není extra dobře vybavený pěvec, nehledejme u něho žádné poznávací znamení, je tuctový. Na druhé straně je to počin upomínající grunge ve vyšším stadiu. Kdyby vyšel v roce, kdy kapela vznikla, bylo by to ideální. Takhle je to trochu s křížkem po funuse.
Jaroslav Špulák