Protest
Protestuji proti profanaci Ceny Karla Čapka jejím letošním udělením Václavu Havlovi. Její letošní nositel popřel ideály humanitní, jež Karel Čapek svým dílem reprezentoval, a svým souhlasem a postojem k agresivnímu ataku spojeneckých vojsk Severoatlantické aliance na obyvatele Republiky Srbsko v březnu–červnu 1999 zcela se dehonestoval z role obhájce lidských svobod a práv.
Vít Kremlička, básník, spisovatel a publicista, člen Českého centra Mezinárodního PEN klubu
Errata ke knize Bohuslava Brouka Zde trapno existovat (Host 2007)
V nově vydané knize B. Brouka došlo souhrou nešťastných okolností k politováníhodné záměně autorství u básní (s. 111–117), které se nacházejí v Broukově bruselské pozůstalosti. Skutečným autorem veršů je František Listopad, jemuž se tímto za vzniklé nepříjemnosti hluboce omlouvám. Stejně tak se omlouvám Vladimíru Papouškovi, autorovi studie Avantgarda a nostalgie (viz literární tipy na s. 3 – pozn. red.), kterého jsem výše zmíněným pochybením uvedl v omyl; logika, celkové vyznění a závěry studie nicméně zůstávají nedotčeny. V neposlední řadě se omlouvám nakladateli a všem čtenářům.
Viktor A. Debnár, editor
K případu Divadla Archa
Divadlo Archa je nyní existenčně ohroženo kvůli přístupu pražského magistrátu.
Archa se už více než deset let podílí na formování vkusu pražského diváka. Hned při svém založení se stalo rozhraním, které oddělilo nově se formující organizační struktury divadelní sféry, vznikající v novém režimu a z nového ducha, od starých a přežilých divadelních struktur. Tím se stalo inspirací i pro vznik dalších takových subjektů. Zůstává vzorem progresivního přístupu k performing arts, pohotové orientace v jejich aktuálním stavu a kulturní kvality. Mladí lidé obecně, vzdělané publikum všeho věku, spříznění umělci různých oborů, ti všichni mají Archu ve svých diářích.
Zejména taneční umění a přesahové žánry, jejichž jménem naše sdružení Vize tance hovoří, jsou Divadlu Archa vděčny za hostování celé řady směrodatných zahraničních tanečních skupin, která uskutečnilo z vlastní iniciativy nebo ve spolupráci s festivalem Tanec Praha a dalšími subjekty. Archa se tak zásadním způsobem podílí na taneční vzdělanosti Prahy. Díky nadnárodnímu jazyku tance se Archa stala též místem setkání českého a v Praze usazeného zahraničního publika. Archa rovněž stále dává prostor nekonvenční domácí tvorbě. Nedopusťme, aby program této progresivní scény s mezinárodním renomé ztroskotal vinou přístupu pražské radnice a kulturní metropole Praha tak přišla o exkluzivní kulturní centrum.
Vize tance, občanské sdružení
Ad Vady na kráse (A2 č. 5/2008)
Názory Olgy Vlčkové, podle nichž se Divadelní noviny přibližují bulváru, nehodlám nikterak komentovat. Dovoluji si pouze podotknout, že minimálním předpokladem seriózního hodnocení jakéhokoliv periodika je jeho pozorná – nikoliv ledabylá – četba. Z množství chyb a nepřesností, jichž se autorka článku Vady na kráse dopustila, upozorňuji například na tyto: Divadelní noviny nevycházejí patnáct, nýbrž sedmnáct let. Správný název „nové rubriky“ je Jak já to vidím, nikoliv Jak to vidím. Autorkou kritizovanou rubričku Bez lítosti jsme opustili už před deseti lety a sugerovat čtenářům, že vycházela ještě v loňském ročníku DN, je buď svědectvím zcela povrchního přístupu k tématu, anebo zlý úmysl. A rubrika U vytržení nebyla v DN publikována nikdy. Může být, že Olga Vlčková souběžně s Divadelními novinami listovala Reflexem a nějak se jí to, chudince, popletlo.
Jan Kolář, šéfredaktor Divadelních novin
Ad Udělej si sám. Literární zápisník Petra A. Bílka (A2 č. 5/2008)
Asi každý si pamatuje onu úžasnou scénu, kdy mexičtí vesničané sedí s najatými pistolníky v hospodě a najednou vejde muž, jehož zjizvená tvář naplní jednoho z vesnických prosťáčků úžasem, kdežto jiný, který se podle všeho učí rychleji, za aplausu Chrise a Vina prohodí, že oni by spíš potřebovali toho, kdo mu ty jizvy udělal.
Tato scénka – když už je řeč o Sedmi statečných – se vybaví živě při čtení přípisu Petra A. Bílka, kterého nadzvedla ze židle jedna věta Petra Onufera v celkem marginálním komentáři k překladu Ransomovy statě. Petr Onufer si zde povzdychává, že na FF UK nepůsobí moc lidí, které by bylo lze označit za literární kritiky, a jmenuje některé, jež by takto označil on. Petr A. Bílek se ve svém zápisníku uchyluje k řadě rétorických až sofistických triků – například peskuje Onufera za to, že za literární kritiky nepokládá literární vědce (Vladimír Svatoň) či autory všeobecně uznávané pro filmové kritiky (Karel Thein) – a dospívá k závěru, že v českém literárním prostředí jsou skupinky kamarádů, kteří se navzájem chválí.
Možná to tak je – ostatně netřeba se domnívat, že jinde ve světě by tomu bylo jinak, možná je to prostě tím, že lidé, kteří k sobě mají blízko, vnímají vzájemně lépe své texty, nicméně o to zde ani tak nejde. Pan Bílek prostě vytrhl z kontextu několik Onuferových vět, aby jejich autora napadl. Přičemž příčina – zdá se nezaujatému čtenáři – tkví někde jinde, totiž v Onuferově kritice sborníku o majoru Zemanovi, pod nímž je Petr A. Bílek podepsán; ta shodou okolností vyšla ve stejném čísle jako inkriminovaný komentář k překladu. Sborník jsem dosud nepřečetl, Onuferovu kritiku ano. Reakce pana Bílka na tuto kritiku by mě – a to říkám se vší upřímností – velice zajímala. Reakce na marginální komentář je zbytečná a působí trochu křečovitě: jako by si autor jen hledal záminku. Pokud se české kritické prostředí bude vyvíjet tímto způsobem, bude připomínat – když už jsme u těch Sedmi statečných – toho chlápka, co padá z věžáku a v každém patře si říká: „Zatím je to v cajku.“
Ladislav Nagy