Ad Udělej si sám. Literární zápisník Petra A. Bílka (A2 č. 5/2008)
Petr A. Bílek v textu s podtitulem O sebeukájení dnešních literárních kritiků se vyjadřuje mj. na adresu mého komentáře k překladu eseje J. C. Ransoma, otištěného v Revolver Revue č. 69/2007. Rád bych některá jeho tvrzení uvedl na pravou míru. Gros té části Bílkova textu, která se týká mé osoby, zřejmě tvoří poukaz na to, že bezostyšně chválím své kamarády, a tím vyvyšuji sebe sama, potažmo i Revolver Revue. Toho prohřešku jsem se měl dopustit následujícími slovy: „kolik literárních kritiků nyní působí třeba na Filosofické fakultě University Karlovy? Michael Špirit na bohemistice. Tamtéž vede jeden seminář Marek Vajchr. Na komparatistice učí Martin Pokorný. Na anglistice působí irský básník a kritik Justin Quinn. (…) nikoho dalšího, kdo by si označení „kritik“ mohl doopravdy – ve smyslu šaldovském, fučíkovském, grossmanovském, lopatkovském, ano i ransomovském – nárokovat, (…) nenalézám.“
K tomu lze konstatovat jen tolik, že Špiritovy i Vajchrovy texty jsem choval v úctě dlouho předtím, než jsem jejich autory poznal osobně i než jsem před nějakými deseti lety publikoval první text v RR; zbylé dva kritiky znám pohříchu jen letmo. V každém případě jsem v RR č. 69 nepovažoval za nutné svůj vztah ke všem zmíněným rozebírat především proto, že označení „literární kritik“ nechápu – na rozdíl od Bílka – jako a priori pochvalné.
Kromě zmíněné otázky (již Bílek s nevídanou sofistikovaností označuje za stejně relevantní jako otázku, „kdo z literárních badatelů na FF UK dočůrá na vzdálenost jednoho metru“) pobouřil Bílka i můj pravopis. Elegantně proto upozornil na to, že „ona instituce v pravopise, který Onufer preferuje, prostě neexistuje“. (Což chápu: jak by taky instituce mohla existovat v pravopise?) Než jsem si Bílkův článek přečetl, domníval jsem se, že mám u dubletních tvarů na výběr; teď už vím, že bych měl vyhodit svůj starý index, na jehož první stránce se skví razítko „Filosofické fakulty University Karlovy“, oné neexistující instituce, a napříště psát jedině dezinterpretace, rezident, komunizmus. Když už však Bílka pravopisné patálie trápí natolik, že jim ve svém nedlouhém textu věnuje přes pět řádek, měl se při další četbě mého komentáře soustředit na to, co pravopis – v daném případě interpunkce – ve skutečnosti znamená. Potom by viděl, že v citované pasáži nevolám po „ideálním“ kritikovi, tím méně po nějakém monstru vzniklém „křížením či sloučením Šaldy, Grossmana, Lopatky a Ransoma“, jak se Bílek domnívá, nýbrž vedle sebe stavím možné kritické typy.
Možná se takovému nepochopení mohl Bílek vyhnout i jinak: kdyby si přečetl desetistránkovou Ransomovu esej, která mému dvoustránkovému komentáři předchází. A možná by se pak ve svém textu ani nemusel tolik divit: „Opět ponechme stranou podiv nad tím, že Onuferovým nárokům nevyhovuje třeba ani Jiří Pelán, Anna Housková, Vladimír Svatoň, Karel Thein a jiní.“ Inu, tady má Bílek pravdu: mým nárokům na literárního kritika opravdu nevyhovuje filmový kritik Karel Thein, ba ani literární vědci a historici Jiří Pelán, Anna Housková a Vladimír Svatoň. (Snad tím ale Bílek chtěl naznačit, že mu zmíněné osobnosti imponují svou erudicí a profesní poctivostí – v tom bych se s ním shodl, a přidal bych ještě pár dalších velkých jmen FF UK – namátkou: Hilský, Stromšík, Kouba, Petříček, Král, Lomová aj. –, jež ovšem za literární kritiky nepovažuji také.) Mám za to, že si měl Bílek svůj výběr fakultních pedagogů, jež pokládá za literární kritiky, přece jen rozmyslet trochu lépe. Na druhou stranu, tahle neuváženost docela pěkně koresponduje se zadýchaným, nevyrovnaným tónem jeho textu: Bílek v něm pálí na všechny strany, neví, zda má být dřív žoviální, karatelský nebo zachmuřený. Nevyrovnaně působí i všechny ty silácké figury – nepříliš funkční příměr ze Sedmi statečných, který Bílkův text otevírá i ukončuje, obdobně nefunkční přirovnání mé domnělé pochvaly spřátelených kritiků k „sebeukájení na veřejnosti“ (s použitím Bílkovy optiky by tu spíše seděl obrat „ukájení“) či už citovaný poukaz na to, že má otázka po kriticích na FF UK je stejně relevantní jako otázka, „kdo z literárních badatelů na FF UK dočůrá na vzdálenost jednoho metru“.
Napadají mě jen dvě vysvětlení, proč mi Bílek vkládá do úst něco, co jsem neřekl, proč vytrhává moje konstatování z kontextu a interpretuje je tak, aby se mu hodila do krámu. Jedno vysvětlení jsem už naznačil: Bílek nečte pozorně. Druhé vysvětlení je méně košer: Bílek hledá v mém textu něco, na čem by se mohl povozit, protože jsem v témže čísle RR, v němž vyšel můj komentovaný překlad Ransomovy eseje, nepříliš lichotivě recenzoval jeho sborník James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění. Kdo chceš, pořiď si Revolver Revue č. 69, přečti si Ransomovu esej, můj komentář a snad i inkriminovanou recenzi Bílkova sborníku – a udělej si názor sám.
Petr Onufer
Klaus v džínách a ve svetru (A2 č. 5/2008)
Česká tisková kancelář (ČTK) nemá se zmíněným rozhovorem Jazz nic společného. Z naší dílny žádný podobný text nevzešel. Autor si zřejmě údajné autorství ČTK neověřil. Předpokládám, že server lidovky.cz zřejmě převzal rozhovor z Lidových novin ze dne 12. ledna.
Julie Stejskalová, vedoucí domácí redakce ČTK
Glosa vznikla na základě verze rozhovoru na lidovky.cz, kde je dodnes místo autora rozhovoru Antonína Matznera uvedena pouze ČTK. Za chybu se omlouváme čtenářům i České tiskové kanceláři.
–red–