Nový ročník Ceny Jiřího Ortena
Svaz českých knihkupců a nakladatelů letos převzal záštitu nad Cenou Jiřího Ortena a její pořadatelství. Vyhlašuje proto její nový ročník. Cena byla ustavena v roce 1986 a počínaje tímto rokem byla udělena již jedenadvacetkrát. Je spojena s finanční prémií a udílí se autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce. Tomuto autorovi nesmí být v době vydání díla více než třicet let. Autory a jejich díla mohou do soutěže nominovat nakladatelé, kteří dané dílo vydali, nebo veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou každé nominace je knižní vydání nominovaného díla během roku 2008. Uzávěrkou všech nominací je 28. leden 2009. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu: Sekretariát SČKN, P. O. Box 177, 101 01 Praha 1, nebo osobně doručit do sekretariátu SČKN, Klementinum 190, Praha 1. Nový laureát Ceny Jiřího Ortena bude vyhlášen během pražského knižního veletrhu Svět knihy.
Luděk Blažek
Ad Akademici jdou konečně do boje (A2 č. 48/2008)
Tady v Galicii jsou studentské demonstrace na denním pořádku, ba je jich snad až moc. Nicméně protestuje se především proti školnému (za stipendia), proti Boloňskému procesu, proti smlouvám univerzit s bankami a podniky; demonstrace pořádají zpravidla studentská marxistická sdružení, což je u nás sotva myslitelné. Nevím, jak se změnila nálada na Univerzitě Karlově za dva a půl měsíce mé nepřítomnosti, ale zdá se mi, že obecnost a dlouhodobost našeho problému – podfinancovanost (proti té se ještě jakž takž demonstrovat dá) a přezíravost vůči (nejen) humanitnímu vzdělání – vede k tomu, že jej sice uznávají všichni, ale chybí impuls k nutnému rozhořčení, které by přivedlo do ulic víc lidí než partičku vyznavačů nějakého směru; akademici zkrátka nemají svého Richtera.
Michal Špína
Ad Soutěž ve splácení dluhů (A2 č. 51–52/2008)
Jsem jedním ze zmíněných a citovaných autorů v Přešlapu Václava Buriana. A ono „splacení historického dluhu“ (mimochodem o něm mluví sám Wajda) vnímám právě třeba u Katyně jako vypsání osobního životního traumatu jedince, který má navíc do značné míry společnou zkušenost (a i to trauma) s ostatními Poláky, a výsledek v nich všech rezonuje. Je to špatně? Je špatné si ty věci připomínat subjektivními pohledy do minulosti? Ptáte se, kdo z nás čeká na film(y) o Mnichovu. Já se hlásím. Stejně jako mi tu chybějí umělecká díla, která by dokázala pojmout dopad normalizace na tuhle společnost a její sebeúctu… Možná je to do značné míry moje slabost, ale já potřebuji emocionálně silné a zaujaté vhledy do historie, abych ji dokázal lépe pochopit, protože ten deficit v sobě cítím (a dost možná vždycky cítit budu). Ale váš článek byl asi míněn jen jako další výstřel do povrchnosti a frázovitosti českých médií (což je mimochodem velmi velký a pestrobarevný terč), takže můžete začátek přeskočit.
Zbyněk Vlasák
Ad Fórum: Divadelní kritika v kómatu? (A2 č. 50/2008)
Je hanba, že mezi dotazovanými není Jindřich Černý, letošní držitel ceny F. X. Šaldy za své Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, vydané vloni v Academii). Možná osloven byl a třeba odmítl, pokud však ne, tak pominout u takto formulovaných otázek předního znalce českého divadla a k tomu, jak zmíněno, nositele ocenění zrovna s takovým názvem, mi připadá jako stavět hospodu na lesní mýtince.
Lukáš Novosad
Ad jak se zbavit studentů (A2 č. 49/2008)
Text autorky, co byla podle svých slov studentkou fakulty, nabízí primitivní příběh, který má zlou (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) i tu dobrou postavu (Literární akademie) a samozřejmě skončí happy-endem. O chodu fakulty, natož o jejích skutečných problémech autorka bohužel nic neví. Jelikož tvrdit, že jakási studentka při zápisu hledala správnou učebnu půl hodiny, znamená, že článek přehání nebo že dotyčná studentka byla slabomyslná. Jiné vysvětlení není, budova fakulty má do labyrintu daleko. Zdá se navíc, že v textu je skryto zklamání z vlastního studijního ne-úspěchu. Prohlášení, že u profesorů je narváno, na termíny je těžké se dostat, a proto člověku hrozí vyhazov ze školy, je nadnesené. Každý na FF má nárok na dva termíny pro opakování zkoušek, tohle není Vysoká škola ekonomická nebo medicína, kdy vás po nezvládnuté zkoušce mohou skutečně vyhodit. Mám z celého textu dojem, že se tu za reprezentativní osobu vydává student, který opakovaně školu opouští, aby se tam mohl znovu hlásit. Nejde mu spíš o prodloužení studentských výhod?
Oldřich Jarkovský
Kde byly divadelní odbory?
Na jedné loutkářské přehlídce v pražském Minoru vystupoval Figurentheater Tübingen. Ve foyeru divadla se prodával fajnový německo--anglický program. Stál pouhých 30 korun, což svědčí o vysoké dotaci, a prodával jej německý mladík, který přijel se souborem. Mimoumělečtí pracovníci českých divadel si už léta stěžují na nízké mzdy. Na rozdíl od umělců si nemohou přivydělat účinkováním v reklamách či seriálech. Tím spíš by si měli ohlídat nejvlastnější „ekonomický prostor“. Jako pravicově orientovaný občan bych snad takto neměl argumentovat, ale právě máme světovou finanční krizi a ten hoch zajisté neměl žádné pracovní povolení pro ČR, EU – neEU. Světově proslulý scénograf Josef Svoboda kdysi vyprávěl, jak byl před mnoha lety v Londýně na zkoušce inscenace probíhající v jeho výpravě. Při přerušení vystoupil na jeviště a přenesl židli o pár metrů dál. V tu chvíli měl za zády odboráře, který pravil: „Tohle nesmíte dělat, sir, to je náš job!“ Svoboda nebyl Brit a navíc byl z ČSSR, ale tady šlo prostě o to, že nebyl kulisákem zaměstnaným v dotyčném divadle. Ani dnes by žádný Čech na Západě před představením českého souboru české programy prodávat nesměl.
Petr Pavlovský