Donátorská firma E.ON s tichou podporou města Düsseldorf kreativně zasahovala do práce kurátora velkého muzea. Postižený zveřejnil svou kauzu až po dvou letech – v době, kdy donátorství přestává být z ekonomických důvodů v módě. My můžeme zůstat klidní, ČEZu patrně nic podobného nehrozí.
Francouský kunsthistorik Jean-Hubert Martin byl v letech 1987–91 ředitelem Národního muzea umění Afriky a Oceánie v Paříži a poté i šéfem Národního muzea moderního umění na pařížském Trocadéru. V roce 1989 kurátoroval v Centre Pompidou památnou výstavu Kouzelníci země (Magiciens de la terre), která vzbudila ojedinělým výběrem uměleckých děl velký ohlas i diskusi. Krédem prezentace byla Martinova teze, že „sto procent výstav v západních centrech opomíjí tvorbu osmdesáti procent umělců z jiných oblastí a kontinentů“. Pro výstavu vybral stovku umělců z celého světa. Polovina jich byla ze západních center světového umění – ze Spojených států a západní Evropy – druhou polovinu, k níž patřil i český umělec Karel Malich, tvořilo umění z tzv. okrajových oblastí (z východní Evropy a ostatních kontinentů). Při výběru prací se Martin řídil pouze „vlastní vizuální a senzuální zkušeností“. V roce 1999 přijal nabídku k vedení muzea Kunstpalast v porýnském Düsseldorfu, města s nejproslulejší Kunstakademií na německé půdě, z níž vyšli Joseph Beuys, Gerhard Richter, Sigmar Polke, Georg Baselitz, Markus Lüppertz, Jörg Immendorff a řada dalších mezinárodně známých umělců. Kunstpalast, muzeum s velkou tradicí (založené jako galerie malby v roce 1846), přesídlil ve dvacátých letech do rozsáhlé budovy na rýnském nábřeží a zaměřil se na kompletaci sbírky výtvarného i užitého umění.
Revitalizace velkého muzea
Po založení evropsky známých muzeí Kunstsammlung K20 a Kunstsammlung K21 v osmdesátých a devadesátých letech bylo Martinovým úkolem obhájit pozici Kunstpalastu ve volné soutěži s veřejně financovanými sbírkami. Město Düsseldorf se totiž rozhodlo financovat Kunstpalast napůl z veřejných prostředků, napůl sponzorováním třemi velkými koncerny E.ON, Evonik a Metro. První housle ve sponzoringu hrál výrobce a distributor elektrické energie E.ON, spoluzodpovědný za to, že ceny elektřiny v Německu patří k nejvyšším v Evropě.
Martin už jednou z prvních velkých výstav, nazvanou Oltáře: umění k pokleknutí (Altäre: Kunst zum Niederknien, 2001), naznačil, že hodlá pokračovat směrem, kterým kurátoroval výstavu Kouzelníci země, a spolu se západním uměním paralelně prezentovat i umění jiných kontinentů. Výstava představila kultovní objekty a oltáře kultur z pěti světadílů, které nebyly vybrány etnograficky, ale s ohledem na jejich emotivní sílu. Martinovy další výstavy, jako Dalí a magie mnohoznačnosti, Antonin Artaud, Současné africké umění, Dubuffet a l’art brut vzbudily ohlas i za hranicemi Německa. Kunstpalast se pod Martinovým vedením stal nejatraktivnějším místem pro typ progresivních výstav nejen v Porýní, ale i v celé západní části Německa. V roce 2006 podal Martin překvapivě a bez udání důvodu výpověď.
Jistý pan Middelschulte
Teprve nyní, po dvou letech, se Jean-Hubert Martin rozhodl prolomit své mlčení v souvislosti se svým náhlým odchodem z düsseldorfského Kunstpalastu. V rozhovoru pro deník Süddeutsche Zeitung poskytl pohled do zákulisí sponzoringu umění firmou E.ON, jak si ho představoval její odborný referent pro kulturu Achim Middelschulte. I když měl Martin oficiálně volnou ruku v koncepci výstavních projektů, zasahoval Middelschulte několikrát přímo do programu, zabránil několika plánovaným výstavám a sám proti vůli ředitele muzea prosadil přehlídku Bonjour, Rusko. Francouzská a ruská mistrovská díla let 1870–1925 z Moskvy a Petrohradu (Bonjour Russland. Französische und Russische Meisterwerke von 1870
bis 1925 aus Moskau und St. Petersburg, 2007–08). Ještě v době přípravy této show podal Martin výpověď a nedlouho poté přijal nabídku kurátora moskevského bienále umění.
Martin popisuje Middelschulteho chování následovně: „Pan Middelschulte na mne mnohokrát naléhal, že výstava Bonjour, Rusko se z důvodu předpokládaného enormního ohlasu diváků musí udělat. Pro mne nepřicházela v úvahu, protože šlo obrazy z Ermitáže a z Puškinova muzea, které byly od konce sedmdesátých let v západní Evropě a zejména v Německu už mnohokrát ukazovány. Middelschulteho jediným argumentem bylo, že se jedná o špičková díla 19. a 20. století, a že já musím v textu pro katalog jen najít odůvodnění pro takovou show. Prostě jsem od něho dostal úkol tuto repetici kunsthistoricky podložit a legitimovat. Middelschulte měl od düsseldorfského starosty volnou ruku. Takže v Düsseldorfu neexistovala žádná instance, u níž bych mohl podat stížnost.“
Nová zkušenost
Martin nezatajuje, že kompetence Achima Middelschulteho v oblasti umění nesahala dál než k Van Goghovi a impresionistům. Zajímala ho jen klasická moderna a jeho představy o umělecké svobodě zůstaly na úrovni první poloviny šedesátých let minulého století. Například Martinem navrhovanou výstavu renomovaného soukromého sběratele Olbrichta, která se rok poté konala ve Folkwang museu v Essenu, odmítl Middelschulte tvrzením, že v této kolekci je „příliš mnoho sexu a dalších věcí, které nemůže snést“. Proto se výstava nesměla konat.
Vrcholem skandálního chování byl Middelschulteho přístup k objektům z výstavy Oltáře: umění k pokleknutí, realizované ještě před jeho nástupem do funkce kulturního pověřence. Několik oltářů muzeum zakoupilo a skladovalo je za malý poplatek u soukromé firmy. Když Middelschulte kontroloval výdaje muzea a narazil na tuto položku, rozhodl se, že oltáře nechá spálit, aby ušetřil náklady za jejich skladování. Tomuto kroku Martin naštěstí zabránil.
Dovětek
Výstavu Bonjour, Rusko uskutečnil Martinův nástupce Beat Wismer, dosud málo známý ředitel muzea Kunsthaus ve švýcarském Aargau, který byl do funkce Martinova nástupce vybrán firmou E.ON. Po masivní tiskové kampani, mimo jiné i s dvojstránkovým textem v největším německém bulvárním listu Bild Zeitung, navštívilo výstavu 250 tisíc diváků. Middelschulteho zamýšlený cíl zajistit ziskem z výstavy celý roční rozpočet muzea Kunstpalast však předpokládal nejméně půlmilionovou návštěvnost. Bonne nuit, Monsieur Middelschulte!
Autor přispívá do kulturních příloh MF Dnes, do Filmu a doby, Reflexu a polského týdeníku Polityka.