Ad Kanonické banality (A2 č. 10/2009)
Každý rozumný člověk, který si někdy odseděl hodinu telefonního seznamu děl, narození a úmrtí a cen, přece ví, co by se udělat mělo: především zastavit glajchšaltování středoškolských kurikulárních požadavků, které každého soudného maturujícího gymnazistu urážejí a maturanta-učně přivádějí k hysterii („vyhledejte v textu anaforu“). Jenže to by se pak „vzdělanost národa“ (co to vůbec má u čerta být?) nedala „měřit“ a „vykázat“ v tabulkách. A když už to běží („evaluuje“?) a vrazilo se do toho tolik peněz, je „nutné“ to dokončit. A pak se teda asi uvidí… Ještě něco by prospělo – vyházet učitele, kteří nejsou schopni studentům srozumitelně a za sebe říct, proč stojí za to některé klasiky literárních výšin a nížin vůbec číst. Proč číst Prousta, Cortázara, Eca, Pynchona, Křesadla, Váchala či Grasse a proč Chandlera, van Gulika, Strugacké, Lema, Váchala (opět), Urbana, Pratchetta, Selbyho či snad i Steelovou (kteří se v „osnovách“ pochopitelně vyskytují ve stopovém množství)? To by se ale kantoři ve své většině nesměli bát vyslovit cosi jako názor. Místo toho „se ministerstvo školství rozhodlo“ (kdo vlastně a na čí podnět?) začít vypracovávat metr na „standardní“ učitele, ačkoli je každému z praxe jasné, že to je kardinální konina zavánějící normalizací a kafkárenskou supervizí víc, než je komukoli z nuceně zúčastněných milé. V důsledku by to vše znamenalo vylejt dvě třetiny češtinářů včetně osazenstev pedagogických fakult, a to i ty, kteří kdysi byli dobří a „jen“ jim z věčné byrokratizace a vyprazdňování obsahů studia ujel vlak. Jak chcete dělat smysluplnou reformu s generací učitelů a ředitelů, jimž je v průměru 55 a mají to za pár? Proč se má mladý učitel neustále přít s didakticky protřelým vedením o tom, že česká literatura může být vůči světové ve výuce jen těžko dominantní a věnovat půl ročníku třem fázím národního obrození je pakárna pro vyučující i studenty? Ale jaké si vůbec činit naděje na změnu, když se i na FF UK ruší specializované semináře ve prospěch udržení „standardní studijní trajektorie“? A nakonec, nebylo by vhodné zde jasně a bez okolků říct, že ačkoli v mnoha učebnicích stále straší tradiční samospasitelský evangelicko-masarykovský koncept Štítný–Hus–Komenský–Palacký–Havlíček––Masaryk („demokratický směr“) plus levicová avantgarda, ten národní parametr už prostě drahně let náleží muzejním depozitářům? Obava z konzervativní reakce veřejnosti diskusi neprospívá.
Milan Ducháček
Ad Hořké moře Jakuby Katalpy (A č. 10/2009)
Čtenář Mikula napsal, že by se na mou recenzi o knize Hořké moře od Jakuby Katalpy hodilo rčení „já o voze, ty o koze“. A já si myslím, že by se Mikula měl alespoň snažit pochopit psané slovo. U jeho věty „postavy, které mají být zpodobněním určitých archetypů, se (kupodivu) nechovají stejně jako Mařenka ze sousedství“ se snažím marně dopátrat, kde jsem se zmínil, že se literární postavy mají chovat jako Mařka ze sousedství. „Postavy jsou jenom ilustracemi tezí, autorka je může vsadit do kterékoliv situace a ony se budou znovu a znovu bez zaváhání řídit stejnými pocity,“ napsal jsem. Ano, Katalpa se snaží o zpodobnění archetypu, jen se jí to prostě nedaří. A netvrdil jsem, že to je proto, že by se archetypální postavy měly chovat jako „lidé od vedle“, ale protože jim Katalpa bere veškerou lidskost. Jen skrze ni jsme však schopni jejich jednání pochopit a prožít – Romeo a Julie nejednají jako většina z nás, přesto nás jejich příběh zasáhne. Katalpa také nevybízí k „přeházení kapitol“. Naopak. „Četba Hořkého moře vyžaduje od čtenáře erudici a námahu. (…) Umožňuje rozčílit se nad každou stránkou nebo se zaradovat z toho, když jednotlivé kostičky skládanky zapadnou na správné místo a před čtenářem se objeví nový obraz,“ napsala v Salónu Práva. Potíž ovšem je, že přání je tu otcem myšlenky. A nic na tom nezmění postoj, že pokud autorčiny vize nepřistoupíte, může za to vaše nedostatečnost. Na Katalpině knize není nic k nechápání: jsou v ní zdařilé básnické obrazy, intelektu však nenabízí žádné „tajuplné luštění, interpretace, tvoření nových světů, hledání a nacházení významů“ (citát Katalpy z Práva).
Kazimír Turek