Cítím, že je ožehavé psát o věcech, v nichž jsem (byl) osobně angažován. Ale při čtení zpráv o protestech a odchodu redaktorů Literárních novin mi to nedá nepřipomenout: Bylo to před čtyřmi lety, kdy jsem z Literárek odcházel já a moji kolegové, s nimiž jsme založili tento časopis. Tehdy jsme kritizovali finanční praktiky, nezájem o řádné vedení listu a jeho politické zneužívání ze strany šéfredaktora Jakuba Patočky. Tomu se podařilo za vědomí a přispění mj. Ludvíka Vaculíka a Jaroslava Šabaty vyhýbat se placení dluhů a zpronevěřit část státních dotací (účelovým převedením listu na „nového“ vydavatele v roce 2007) a nakonec titul prodat sociálním demokratům. O problematických praktikách šéfredaktora museli být informováni i mnozí z redaktorů. Ti nyní oznamují, že nechtějí pracovat pod bývalými agenty tajné policie. A spolu s nimi protestuje i několik umělců a intelektuálů, z nichž se mnozí ve vztahu k Patočkovu vedení vyznamenali uměním přivírání očí. Je to smutný a opožděný protest.
F. Pospíšil
Tradice strašení je u nás před volbami už zažitá a tak současné dění nikoho nepřekvapí. Pravice tradičně straší komunismem, který prý přijde v sociálně demokratickém hávu a s Ruskem v zádech. Zavařil si i prezident Klaus, jenž se v rozhovoru pro Lidové noviny nechal slyšet, že se Ruska zas tolik nebojí. Parta českých antikomunistických intelektuálů se tedy rozhodla nejen prezidenta přesvědčit, že svět je i po konci studené války stejně černobílý jako dřív, možná ještě víc. Položila prezidentu řadu otázek, které naleznete na stránce www.pocemu.net. Což o to, mnohé dotazy si zaslouží odpověď, spíš ale vzbuzují otázky další. Proč máme například kritizovat jen velmocenskou a nedemokratickou politiku Ruska a totéž přehlížet u současného světového hegemona, Spojených států? Proč zas měřit dvojím metrem a neptat se i po konání českého ministerstva zahraničí, který často přitakává nedemokratickým krokům USA? Proč jsou čeští antikomunisté ve svém jednání i výrazivu vždy tak neotřesitelní, až to připomíná komunisty s jejich uhlířskou vírou i zápalem? Proč nemůžeme kritizovat zlo všech odstínů i barev? Dvacet let po sametové revoluci je to víc než zarážející.
L. Rychetský
Zdá se, že mise NERVu je u konce. Výsledkem je reklamní kampaň, která stála osm milionů korun. Z plakátů a letáčků, které zaplavily pražské metro, se dozvíme především to, jak byla minulá vláda prozíravá a že dík ní krizi téměř nepocítíme. To přeci říkal ještě loni ministr financí Kalousek, který pro letošek počítal s růstem a od toho odvíjel schodek 30 miliard korun. Za nyní odhadovaný schodek 150 miliard nemůže on, ale krize. Po reklamní kampani nazvané Národní protikrizový plán už víme, že „ekonomická krize nevznikla v České republice“. A bude lépe! Z plakátů shlíží novopečený podnikatel, kterému se krabice ani nevejdou do auta, nebo zemědělkyně, jež by potřebovala alespoň dvakrát větší pole, aby uspokojila poptávku po zelí – nebo co to tam pěstuje. V letáčku má zájemce možnost prohlédnout si i konkrétnější data, ale musí znát kódy, jimiž se tu promlouvá. Třeba „projekt PANEL“. Teď před volbami je však důležité vědět především to, že „vláda Mirka Topolánka ve spolupráci s předními ekonomickými odborníky NERV připravila řešení“.
J. Růžička
S bezmocným vztekem jsem sledovala záběry z Moskvy, kde milicionáři rozehnali demonstraci několika lidí proti státní diskriminaci homosexuálů. Obušky a přistavený autobus, kam se téměř všichni demonstranti krásně vešli, aby byli přesunuti k výslechům pěkně vcelku a předklepaní. Shromáždění pravoslavných křesťanů, kde zaznělo, že se homosexuálové mohou klidně projevovat, ale na Kolymě (v gulagu), policie pak už před narušením ochránila bez potíží. Směrem na západ jsou boje proti těm „jiným“ (dnešní výraz, který od nacionalistických politiků ODS a KDU-ČSL tupě přejímá mnoho novinářů, zní: „nepřizpůsobivým“) jemnější. V Rize před třemi roky Gay Pride Parade povolili, ale v parku u ZOO, dva kilometry za městem, mezi vysokými ploty (letos už to neprošlo – díky soudu). Loni v Brně chtěli bodří policisté pomoci některým účastníkům veřejného pochodu tak, že je z náměstí odvedou někam, kde je klid. A v Táboře (kde se tato kulturní akce koná letos v červenci) radní pro jistotu organizátorům nepovolí pronájem zaplevelené louky, kde se jiné festivaly konají běžně. Třeba to ti queer lidé díky drobným nepříjemnostem pochopí a už se konečně přizpůsobí.
L. Bělunková
Na pražský květnový veletrh Svět knihy přijeli Ingo Schulze, Olga Tokarczuková, Elif Şafaková, došel Ludvík Vaculík – vůbec dorazilo nemálo prvoligových světových autorů. Když jsem přebíhal mezi jednotlivými „sály“ (to jsou takové různě veliké obestavěné plochy se pódiem a židličkami) a „kavárny“ (totéž, ale v místnostech v patře), několikrát jsem narazil na ochranku společnosti, která Průmyslový palác hlídá. Byla to trojice vyholených, potetovaných pořízků v kanadách, černých džínách a bombrech, kteří jako by vypadli z letáku Antify o tom, jak poznáte nácka. Nevím, zda to nácci skutečně byli můj pokus o komunikaci s nimi nebyl zcela úspěšný. Pokud chtěla Incheba zajistit, aby se návštěvníci a význační hosté této kulturní slavnosti nebáli, měla tyto pracovníky co nejpečlivěji schovat. Nabízelo se několik strašidelných dětských koutků nebo, ještě bezpečněji, poměrně vzdálená Matějská pouť.
K. Brávek