RocknRolla
Režie Guy Ritchie, 2008, 114 min.
Magic Box 2009
První dvě gangsterky Guye Ritchieho byly natolik stylotvorné, že se o vytvoření podobných světů zahlcených bizarními postavami snažila celá řada epigonů. Ani samotnému Ritchiemu se už do stejných vod nedařilo vrátit. Nyní však překonává sám sebe a RocknRolla je jeho nejchytřejší film. Nejen stylový, ale též film o stylu. Je postaven na napětí mezi přestylizovaností, typickou pro jeho starší snímky, a vyprávěním spleteným podle vzoru klasických noirových krimi. Opět je tu spousta postav, které osud či náhoda dovedou k vzájemné konfrontaci, ovšem ruský miliardář, jeho krásná účetní či zlodějíček z londýnské galérky jednají s až staromilskou grácií. Celá zápletka se točí kolem peněz, ve hře je ale také tajemný obraz. Z drobného detailu ve vyprávění se stává artefakt, který získává roli stojící někde na pomezí klasického hitchcockovského McGuffinu a pulpfictionovského kufříku. Divák tu navíc neuvidí přehršel klíčových scén. Jediná akční scéna, která se neodehraje mimo obraz, je naopak záměrně přehnaná. Nejde pouze o promyšlenou hru s dávkováním či upíráním žánrových atrakcí, narativní a stylistické proměny též umocňují momenty, v nichž jednotliví hrdinové vypadávají z rolí, které po celou dobu „hráli“. Jediná postava si drží styl od začátku do konce a vytře díky tomu v závěru zrak všem včetně diváků. Jde tu zároveň o láskyplnou obhajobu současných přestylizovaných filmů i ukázku dokonalého sepětí přebujelé formy s obsahem.
Tomáš Stejskal
Požehnání smrti
Deadly Blessing
Režie Wes Craven, 1981, 100 min.
Řiťka video 2009
Požehnání smrti není zvlášť povedený horor, ale je docela zábavný. Pro režiséra Wese Cravena znamenal přechod od nízkorozpočtových thrillerů (Poslední dům nalevo a Hory mají oči) k mainstreamovým produkcím (mj. Noční můra v Elm Street). V zásadě jde o tuctový horor sedmdesátých let, pro něž jsou typické apokalyptické motivy, složitější dějová struktura a větší péče o vyprofilování postav. Cravenův film trpí typickými neduhy méně podařených snímků této kategorie, tedy překombinovaností, nesoudržností děje a nechtěně směšnou prezentací ohrožujícího zla. Snímek zůstává věrný inspiračnímu zdroji, z něhož vyrůstalo množství tehdejších krváků, tedy strachu z venkova. Rurální prostředí je v podobných snímcích semeništěm zdegenerovaných psychopatických vrahů v montérkách, kanibalských rodinných klanů či vesniček, jejichž obyvatelé provozují oběti pohanským kultům. Do tohoto panoptika lehce zapadne komunita členů menonitské církve, jejíž členové jezdí v koňských povozech, zříkají se moderní techniky a nosí černé obleky a klobouky. Cravenův film zobrazuje menonity jako vzorové náboženské fanatiky, kteří obalují okolní svět povlakem dětinských pověr, štítí se sexuality a jejich komunita je ovládaná tvrdou rukou dominantního jednotlivce. Pozoruhodné je také herecké obsazení snímku: panovačného vůdce hraje Ernest Borgnine, vybavený pro tuto roli masivní bradkou, a mladá Sharon Stoneová zde předvádí působivý výstup s pavouky.
Antonín Tesař
Náš vůdce
Die Welle
Režie Dennis Gansel, 2008, 107 min.
Hollywood Classic Enterntaiment 2009
Na konci 60. let provedl v USA učitel dějepisu Ron Jones se svými studenty experiment, v němž chtěl ukázat, jak snadno se jedinec může stát součástí masy a být tak účasten třeba vyvražďování Židů. O jeho experimentu bohužel neexistuje příliš písemných zpráv a tou nejpodrobnější je článek samotného Jonese, který vznikl šest let poté. Kde není příliš informací, vzniká prostor pro mýty. Německý snímek z tohoto pokusu vychází, jen ho posouvá do současného Německa – a možná proto se setkal s takovým ohlasem. Pro současnou generaci jsou hříchy jejích prarodičů již téměř zapomenutým omylem, z něhož se lidstvo poučilo. Gansel však snímek až příliš tlačí do vybraného kouta, když se na uskupení Vlna, vzniklé v jeho třídě, začnou nabalovat studenti z dalších tříd. Hned druhý den pokusu (trvá stejně jako ve skutečnosti jen pět dnů) se začíná kolektiv vymykat učiteli z rukou a studenti jsou neuvěřitelně kreativní, pokud jde o šíření Vlny mimo třídu (klipovitě sestříhané šíření loga je až směšné). Jeden student hnutí propadne tak, že je ochoten pro něj riskovat vlastní život (druhý den!). Nevěřícně jsem sledoval, jak Gansel vše uměle urychluje a téměř zabíjí původní nápad. Závěrečná tragédie je samozřejmě nad rámec původního experimentu a má jen utvrdit v tom, jak závažný snímek je. Varující psychosociální sonda se proměňuje v dojemný spektákl. Mezi bonusy bych rád viděl rozhovor s Ronem Jonesem.
Jiří G. Růžička
Birds Build Nests Underground
Cold Dreams
KLaNGundKRaCH 2009
Pražskou dvojici gramofonových manipulátorů a analogových kutilů proslavilo hned první album Night, night, vydané na vinylové desce, za niž dostali v roce 2007 cenu Anděl v kategorii alternativní scéna. Na druhém albu, které vyšlo na vkusném CD-R, se setkáváme s poněkud proměněným hudebním pojetím. Skladby už nejsou zdaleka tak pevně ukotvené a sevřené, jsou rozvolněnější, přelévají se do extrémnějších poloh (nikoliv však co se týče intenzity) a působí mnohem ucelenějším dojmem. Oproti předchozímu materiálu, který byl z velké části komponovaný, se nyní BBNU přiklonili k improvizaci, což jejich tvorbě evidentně prospělo. Po devítiminutové ambientní skladbě se znepokojivým vrcholem, která však slouží spíše jako ouvertura, přichází dlouhá epická improvizace, podle jejíž atmosféry je album pojmenováno. Strohý začátek je zahalený do jakési hypnotické, psychedelické mlhoviny plné kosmických zvuků. Pak se začnou objevovat nerovnosti, zesílené praskání ohraných a poškrábaných desek, upozaděné zpomalené dunění desek hraných na nízké otáčky. Někdy po sedmnácté minutě ze šumu vystoupí líně se točící vír na Smetanově Vltavě, který je vzápětí rozrušen a spolknut jakousi univerzální jazzovou smyčkou. O konkrétní citace děl zde ale nejde; původní zvuky jsou obaleny rzí praskotu a desky jsou využívány především jako svérázné, nevyzpytatelné nástroje, jejichž povaha se mění s každým přehráním. Silná a podmanivá abstrakce, zabarvená hodně temnými barvami.
Karel Kouba
Sunn O)))
Monoliths & Dimensions
Southern Lord 2009
Po sérii různých splitů, kolaborací a živých nahrávek přicházejí američtí Sunn O))) se sedmou dlouhohrající deskou, která opět posouvá hranice žánru drone. Náznak změny se dal vytušit již z předchozího počinu Dømkirke, nahrávaného v bergenské katedrále, kde se projevila touha formace po monumentalitě. Ta se na nové desce rozvinula do neslýchaných poloh, jako by toto kytarové duo zapomnělo na své ambientní či noiseové experimenty. Každá skladba má vážnou, téměř chrámovou atmosféru a oproti předchozím počinům jsou Sunn O))) mnohem intenzivnější v celkovém výrazu. Už to nejsou jen ploché stěny vazbících kytar, ale i žestě, smyčce, klávesy a hlavně zpěv (sólový i sborový), evokující pochmurné nálady. Při zpěvu hostujícího Attily Csihara ve skladbě Big Church běhá mráz po zádech. V následující Hunting & Gathering (Cydonia) jeho maďarština spolu s mohutnými tóny pozounů chvílemi působí sice jako prvoplánově strašidelné metalové klišé, ale to vše je jen předehrou k závěrečné kompozici Alice. Tedy čtvrthodinové skepsi s absurdním zakončením. Stejně jako na předchozích deskách je i na M&D řada hostů, která se podílela na dvouletém nahrávání; například „otec“ drone metalu Dylan Carlson z kapely Earth. Dlouhá doba nahrávání je na albu znát, Greg Anderson a Stephen O’Malley si dali záležet na každém tónu. Deska Monoliths & Dimensions má ambice stát se žánrovou klasikou.
Václav Dobiáš
Level
Opale
Spekk 2009
Japonský label Spekk se specializuje na vyhledávání ambientních projektů. Dává přednost umělcům tvořícím zasněnou hudbu na strunné nástroje, novinka Level je však jiný případ. Barry G. Nicholas, který za Levelem stojí, totiž vytváří své meditativní vize z tresti klavírních samplů. Poprvé zaujal jako Si_COMM svou vesmírnou spoluprací s Andrewem Lagowským, po změně jména před čtyřmi roky pak minimalisticky pokrouceným debutem Cycla. Teď se hlásí po sérii minisérií singlů a EP s novým albem a přece jen obměněnou taktikou. Zatímco jeho první deska předváděla všechny možné techniky manipulace s originálním materiálem, novinka tak radikální není. Barry zapojil své přátele, komorní klavíristy a zvukové lovce Lindena Haleho a Keitha Berryho, a se záznamy jejich původního hraní pak zacházel mnohem sofistikovaněji. Základní melodické myšlenky ponechal volně rozvedené a pouze je pokryl různě hutnou a zrnitou dekou hlukových manipulací. Jednou jen decentně kryl záda neoklasickým komorním improvizacím v duchu Harolda Budda, jindy více přitlačil na deformační pilu a rozmazal jednotlivé údery kláves do rozpitých hlukových vln, které tak ve výsledku vytvářejí řadu dark ambientních zákoutí. V obou případech ale Nicholasova hudba působí opuštěně. Nehrozí ani nestraší, jen opisuje statické stavy osamělosti s lehkými závany vzpomínek. Bez sentimentu, bez patosu.
Pavel Zelinka