Při vstupu na Praguebiennale 4 v Karlíně vás vítá především obří reklama na jeho „oficiální vodu”. Sebeoslavná rétorika přehlídky, která je prý “nejdůležitější výstavou umění a fotografie ve střední Evropě”, je až komická. „Je totiž málo výstav, které by tak dobře, tak do hloubky a s takovým nasazením pracovaly se současným uměním,” hodnotí v doprovodných materiálech umělecký kritik a ministr kultury Václav Jehlička. Úvodní katalogové texty zdůrazňují především množství vystavených artefaktů a neuvěřitelně nízký rozpočet. Jsou tu i zajímavé sekce, ovšem celé to působí jako trochu nudný, růžově zabalený veletrh.
L. Dolanová
Psát o prohře ve volbách do Evropského parlamentu se dá už teď, a to přesto, že v době uzávěrky tohoto čísla v České republice teprve probíhalo hlasování. Už při něm ale bylo jasné, že to, co by teoreticky mělo být druhým největším demokratickým svátkem světa (po volbách v Indii, kterých se může účastnit 714 milionů voličů), je spíše truchlohrou na téma selhání demokracie. Všichni víme, že se vyskytnou takoví, kteří budou tvrdit, že malá volební účast a zisky extrémní nacionalistické pravice jsou dokladem nefunkčnosti konceptu evropské integrace. Jenže jestli něco dokazují, tak pravý opak – většina Evropy je teď sjednocena. Ovšem jen ve své nedůvěře v politické reprezentace a stávající politické mechanismy. Právě v době ekonomické krize si voliči v Evropě nechtějí hrát na to, že řádná demokracie spočívá jen v hlasování jednou za čtyři roky. Neušlo jim také, že v některých zemích, jako například u nás, se mnohé politické strany ani neobtěžovaly předstírat, že mají nějaké názory na řešení evropských problémů. Proto prohrály všechny strany, jejichž role je na stávajícím systému založena.
F. Pospíšil
Vajíčková aféra ukázala, že jakkoliv se Jiřímu Paroubkovi daří získávat nespokojené voliče z řad starších občanů, s moderními technologiemi a především těmi, kdo je využívají, si příliš nerozumí. Z akce zorganizované uživateli sítě Facebook udělal paranoidně (a jistě záměrně) kampaň řízenou ODS, a když se o Facebooku dozvěděl něco víc, začal dokonce uvažovat o tom, že si založí svůj profil. Ještě nepochopitelnější však je podání žaloby na Zeleného Raoula od Petry Paroubkové. Po sérii předchozích neúspěšných žalob se už zdálo, že naši politici pochopili, že objevit se v Raoulovi je v zásadě pocta, a těžko vymáhat omluvu za to, že jim Štěpán Mareš namaloval malý penis. Chápat to jako útok na vlastní osobnost dokazuje jak naprostou absenci smyslu pro humor, tak nepochopení existence žánru politické satiry. Pokud chce Paroubek získat mladé voliče, žalobami na komiks toho rozhodně nedosáhne. Co by mu poradil Jan Tleskač?
J. G. Růžička
Haptické umění, voňavý film – to dávno není nic nového. Vzpomeňme jen na naše poetisty a umění pro všechny smysly. Proto jsem od setkání s proslulým francouzským umělcem Fabricem Hyberem, autorem „aromatického filmu“ Cent sans sens, čekala něco skutečně mimořádného, co pouhé manifesty dávno předčí. U vstupu do sálu pražského Francouzského institutu, jenž na konci května pořádal celý voňavý týden, dostal každý divák tzv. čichovou kartu, lépe řečeno papírek s pěti očíslovanými „voňavými“ skvrnami. Osmnáctiminutové Hyberovo video beze zvuku spočívalo v tom, že zabíralo ne zrovna ostře předměty v jakési místnosti a občas nás číslem na plátně upozornilo, že si máme přičichnout k příslušné skvrně na papíru. Video bez jakékoliv, byť jen vizuální kvality, místo zvuku saponátový papírek, jehož očichávání po chvíli spíš nudilo, než provokovalo, a navíc rušilo vnímání filmu. Žádné násobení smyslů, ale jejich vynulování. Že celá bublina mediálního úspěchu Fabrice Hybera velmi brzy splaskne, se dalo čekat už od jeho předchozích „děl“, dvaadvacetitunového mýdla nebo čtverhranného míče, případně od afektovaného „magnifique!“, které vykřikoval galerista nad Hyberovými podivnými kresbami o „ropě“. A stvrdilo se definitivně autorovým žoviálně-nabubřelým projevem po „voňavém“ filmu. Co tohoto člověka tedy vlastně proslavilo? Asi laciná provokace a dobrá sebepropagace. Nevěřme „proslulým“ umělcům a objevujme vlastní. Je jich víc než dost, jen mají spoustu práce na díle, a nemají proto tolik času na sebeprezentaci.
K. Boháčková
Silikonový žánr muzikálu nepřináší už dlouho nic nového, natož zaznamenáníhodného. První červnový týden proběhlo v pražském divadle Hybernia několik představení slovenského muzikálu Príbeh ulice, jenž sice v mnohém následuje plytkost těchto zpívaných pohádek, ale přece jen je něčím jiný. Je to muzikál hiphopový, hodně a dobře se v něm rapuje, což také znamená, že hudba petržalského rapera i producenta Opaka postrádá jednoduchou sladkost a dalece převyšuje produkci současného mainstreamového muzikálu. Tančí se tu breakdance na světové úrovni a hlavní hrdina rapuje, i když s tím začal zřejmě až při zkoušení tohoto dílka. Jinak je to ale příběh tak klišovitý, jak napovídá jeho název. Milionkrát omletá story, kterak se kluk z ulice a bez možností snaží ke štěstí (rozuměj k penězům) přijít. Přitom je zamilovaný do dívky z bohaté rodiny a rád by byl slavným raperem. Prostě stěžejní hiphopové téma, slovensky a rapově řečeno „zo stoky hore“. Tady už o žádné progresi nemůže být bohužel řeč.
L. Rychetský