Ad Kanonické banality (A2 č. 10/2009)
Kolega literární zapisovatel Petr A. Bílek ve svém Zápisníku píše: „Čím větší blbství se usídlí v řízení jakéhokoli podniku, tím více opatření se vydává. Kouří se na zastávkách tramvaje? Tak vydáme zákon, že se tam kouřit nesmí.“ Následuje jízlivá groteska o tom, kolik bruselských směrnic bude vyžadovat definice zastávky, že budeme chodit po ulicích s měřicími pásmy… Na rozdíl od Bílka je pro mě zrovna zákon o nekouření na zastávkách naopak jedním z mála laicky čitelných ustanovení, jehož dobrodiní bezprostředně užívám. Na malých věcech se často ukáže kosmický rozdíl v přístupu k věci. Bílek zákon vnímá hned prizmatem národa nenapravitelných Švejků, co berou soustavu zákonů jako něco, nad čím je možno, nutno, záhodno vyzrávat. Stojím těsně pod obrubníkem nástupního ostrůvku a kouřím? Máte smůlu, zákon na mě nemůže, i když čekající obtěžuji stejně, jako bych na ostrůvku stál. A můžete (si) za to vy, blbí zákonodárci. Já, chytrý, zákon nepřekračuji!
Typická švejkárna. Myšlení hňupa, co si myslí, že vyzrál na celý svět. Jenže zákon krom své litery, jež se k dokonalosti bude vždy jen blížit, má především svůj smysl: ochránit čekající před kouřem. Umožnit jim, aby uplatnili přirozené právo nedýchat cizí kouř. Tady kéž bychom se drželi úplně jiné tradice, chestertonovské, doyleovské, ale možná i čapkovské, vaculíkovské. Lze být klasicky prostý, logický – a elegantně drakonický: Zastávka tramvaje? Je všude tam, kde zastavují tramvaje. Tam, kde se obecně a v rozumné míře stojí a čeká na tramvaj. Tečka. Jaképak infantilní přeměřování. Je dospělé vidět, co je evidentní. A ještě: není starostí obtěžovaného, aby své právo vymáhal, ale je ušlechtilou povinností obtěžujícího, aby zajistil, že neobtěžuje. Kuřáci, takový je smysl zákona; jste dospělí, naplňte jej. Jenže v negentlemanské zemi Haškově jsou zákony jen prostorem k bezbřehému hašteření. K čertu s takovou tradicí.
Jan Štolba
Ad Experte, experte… (A2 č. 13/2009)
To jste nám to nandal, Petře A. Bílku. Jsme „nekompetentní“, neschopní, my středoškolští učitelé, a úroveň naší výuky je „skandální“. Dokonale jste vytěžil několik přijímacích slátanin o Švejcích z druhé světové války, o Čapkovi, který v Proměně líčí pocity brouka, o Vieweghovi, který se drží za ruku s Jáchymem Topolem. Ano, hrůza. Opravdu. Sám pláčete: „Výsledky jsou ovšem takové, že – kdyby nás ekonomický tlak nenutil a hodnotili bychom vskutku předpoklady pro studium oboru – bychom brali tak třicet uchazečů namísto dvou set padesáti.“ Je s podivem, že jste si neuvědomil, v čem se skrývá jádro pudla – vždyť stejným způsobem se postupuje i na středních školách. Hodnoceni (mizerně) jsme podle počtu studentů. Učím už dvacet let a nezavírám oči a rozhodně z piedestalu nespílám základním školám. Možná bych někdy měl. Stejně bych někdy měl naříkat nad úrovní vysokoškolské výuky. Za ta léta jsem se dozvěděl, že jsem kolaborant (viz ministr školství Petr Vopěnka, 1990), že jsem líný (viz Karel Steigerwald, Radka Kvačková, Martin Komárek …) a Vy jste mě poučil, že jsem nekompetentní, učím mizerně a škody, kterých jsem se na studentech, prahnoucích po vědě a umění, dopustil, vyléčí státní maturitní zázrak.
Všiml jste si, že nikdo v této zemi nevytváří podmínky pro další sebevzdělávání pedagogů? Vy asi neznáte pracovní podmínky středoškolských češtinářů – např. počty odučených hodin, noční práce při opravách písemných prací, dalšími stesky nechci unavovat. Je potřeba si jednou nahlas přiznat, že žák, můj i Váš student většinou nechce číst a nechce se vzdělávat, je rozmazlený… Nejsou všichni takoví, ale nemůžu zabránit, aby se právě ti neschopní nehlásili třeba i k vám. Pak přijdou a řeknou: „Vidíte, a oni mě přijali, hi, hi, hi!“ Jsem přejícný, ale v takových chvílích žasnu. K tomu pak připočtu úmornou práci na dvojích školních vzdělávacích programech na gymnáziu a rituální tance v očekávání státní maturity. Poté se chci osvěžit v A2 a tam naleznu Váš pamflet. Pláčete na špatném hrobě.
Četl jste někdy zadání pro státní maturitu nanečisto z roku 2007? Nebyla tam náhodou věcná chyba? Všiml jste si duchaplné strukturované práce o záchodcích? A co takhle manuál k hodnocení prací, z něhož mimo jiné dýchalo přesvědčení, že učitel je nesamostatný šimpanz? Víte o neustále se měnících podmínkách státní maturity z českého jazyka a literatury? Domníváte se, že je v pořádku, když se teprve teď rozbíhá školení pedagogů a vyhláška o státní maturitě není připravena? Že ještě nejsou vyškoleni školitelé pedagogů? Že CERMAT ještě nemá hotové slíbené materiály? Pokud o těchto skutečnostech nevíte a státní maturitu vehementně a s tak opovržlivým způsobem vůči středním školám prosazujete, je to skandální. A jsou-li Vám známy, je to ještě skandálnější. Pomíjím, že my, středoškolští pedagogové, dobře víme, že za další práci navíc, která nám sebere drahocenný čas na četbu, studium či tvorbu, nedostaneme ani jednu Kč.
Máte pravdu, když kritizujete školské „experty“ z ODS a ČSSD a viníte je z pragmatismu. Bohužel oni mají v tuto chvíli, třebaže sledují jen své politické cíle, víc pravdy než Vy. Opravdu si myslíte, že drahý a nedovařený státní maturitní kolos vyléčí neduhy našich škol?
Pavel Hoza, středoškolský pedagog, básník a prozaik
Stipendium Hany Žantovské
Obec překladatelů vyhlašuje 5. ročník tvůrčího stipendia Hany Žantovské. Žádost může podat překladatel, který podepsal nakladatelskou smlouvu na 1. vydání svého převodu básnického díla do češtiny s termínem vydání do konce roku 2009. Výše stipendia je 10 000 Kč, uzávěrka 30. srpna 2009. Žádost a pravidla: www.obecprekladatelu.cz.
Hana Linhartová
Oprava
V A2 č. 13/2009 v článku o tzv. barcelonské škole jsme omylem uvedli, že Franco inicioval schválení zákona, podle něhož musely být všechny filmy ve Španělsku uváděné v katalánštině. Správně mělo být samozřejmě v kastilštině – což následně vedlo tvůrce tzv. barcelonské školy k oportunistickému prosazování katalánštiny v jejich filmech. Omlouváme se.
–red–