Ondřej Havelka, Jan Kodet, Vladimír Franz
Zlatovláska
Dirigent Peter Vrábel, 2008, 148 min.
Supraphon 2009
Balet, který měl divadelní premiéru 16. června 2006 (záznam je z představení ve Stavovském divadle 8. března 2008), je na DVD doplněný dokumentem ze zákulisí vzniku inscenace Zlatovláska na špičkách od Romana Proroka. Ten jsem si pustila jako první. Mužský tým inscenátorů – hudba Vladimír Franz, libreto a režie Ondřej Havelka, libreto a choreografie Jan Kodet, dirigent Peter Vrábel – se v dokumentu navzájem chválí a poplácává po ramenou, jednotliví tvůrci se kameře svěřují se svými uměleckými záměry (něco z toho je pak k přečtení také v česko-anglicko-německo-francouzském bookletu; DVD lze také pustit s anglickými, německými nebo francouzskými titulky), až už je toho vzájemného obdivu trochu moc. Do toho Franz trhá kytici polních květin, které zkušeně pojmenovává jmény, nese ji na hrob Josefa Suka a dokonce předvede skorotaneční etudu… Zkrátka pozitivní dokument o pohádce s křišťálovým happy endem. Kamera v zákulisí zde však má, jako ostatně většinou, příchuť tajemství, které běžně zůstává skryto. Balet na záznamu ztrácí především atmosféru onoho „tady a teď“, ve Zlatovlásce ještě umocněnou živým doprovodem Orchestru Berg, nabízí ale možnost sledovat drobné mimické nuance a tanec v detailu, což je luxus, který se v divadle dostane jen divákům v předních řadách. Jiříka a Zlatovlásku v záznamu tančí Alexander Katsapov a Adéla Pollertová, Kejklíře hraje a zpívá Martin Zbrožek. Na DVD nechybějí životopisy inscenátorů a v bookletu pohádka O Zlatovlásce.
Jana Bohutínská
Hrdost a sláva
Pride and Glory
Režie Gavin O´Connor, 2008, 125 min.
MagicBox 2009
V posledních letech zažívá mírnou obrodu subžánr policejní thriller. Vedle Amerického gangstera Ridleyho Scotta (jenž je rozkročen mezi policejním filmem a gangsterkou) se vyskytují i jeho žánrově čistší představitelé, jako Noc patří nám Jamese Graye nebo Drsný časy a Street Kings Davida Ayera. Většina z těchto snímků se nesetkala s výraznější diváckou odezvou (u nás putovaly rovnou na DVD), což je škoda. K nim se s výhradami řadí i Hrdost a sláva. Navzdory hvězdnému hereckému obsazení (Edward Norton, Jon Voight, Colin Farrel) se jedná spíše o komorní projekt, jenž se více než na efektní akční scény soustředí na prokreslenost prostředí, charakterů postav a vztahů mezi nimi. Film je staromilský, ohlíží se po tradičních tématech (zejména po morálce policistů). S jeho konzervativní povahou souzní také fakt, že příběh není situován do vděčného, až barvotiskově vykreslovaného prostředí Los Angeles, nýbrž do šedých ulic New Yorku. V některých aspektech připomene snímek Noc patří nám – zejména propojením policejního thrilleru s prvky rodinného dramatu, kdy hlavní hrdinové, policisté, jsou zároveň blízkými příbuznými a problémy v práci tak nepříjemně zasahují do jejich soukromého života. Řada záběrů v Hrdosti a slávě je pořízena ruční kamerou, střídmě je využito také snímání přes statické či pohyblivé překážky a zrcadlové odlesky.
Tomáš Zabilanský
Austrálie
Australia
Režie Baz Luhrmann, 2008, 165 min.
Bontonfilm 2009
Austrálie je bezesporu „zemí mnoha tváří“, ale ventilovat to ve filmu v podobě jakési nevzhledně vznětlivé směsi není zrovna šťastný nápad. Tklivý příběh vypráví šamanské dítě nadané nepozemskými vlohami, což má zřejmě zajišťovat roztomilý nádech naivní nevinnosti a uchránit děj od suchopárných výtek. Je téměř kuriózní, jak troufalým způsobem lze skloubit fádní, nenápaditou romanci s reálně katastrofickým pozadím (zde válečnou scenerií) a mystickými ambicemi. Film se pak podobá akvarelu; ztrácí se pod vrstvou mdlých šminek, které byly nanášeny nikoli netrpělivě, ale naopak s tak pedantskou pečlivostí, až to způsobilo tragicky směšné vyznění výsledku. Žánrovou rozbředlost bychom snad ještě mohli tolerovat za předpokladu, že by se tvůrci alespoň vyvarovali neúnosně nemožných replik v dialozích. Nanejvýš příčetným tahem by bylo utnout film v okamžiku, kdy nesourodá trojice triumfálně dožene skot do přístavu, ani idyličnost takového závěru by v tomto případě nevadila. Na disku nejsou k nalezení žádné dodatky kromě dvou vyřazených scén.
Mariana Zilynská
Our Love Will Destroy The World
Stillborn Plague Angels
Dekorder 2009
Pod osudovým názvem se skrývá jeden z mála známých zástupců novozélandské experimentální scény, hudebník Campbell Kneale. Toho můžeme znát především díky jeho dalšímu jednočlennému projektu Birchville Cat Motel, který ale pro svou příliš uvolněnou ambientně-dronovou estetiku místy poněkud nudil. Knealova nová identita je podstatně zábavnější, jakkoliv na předchozí tvorbu znatelně navazuje. A také je mnohem hlučnější, energičtější a epičtější, než jsme u mutantů mezi dronovou a noiseovou hudbou většinou navyklí. Zvuk debutu, který vyšel pouze na vinylu, se pohybuje někde mezi nakřáplým chraptěním jeho dosavadní tvorby a explicitním noisem či doom metalem, který můžeme znát z další jeho skupiny Black Boned Angel (na tuto estetiku ostatně odkazuje i poněkud klišovitý název desky). Skladby založené na ostrém špinavém zvuku zkreslené kytary jsou plné napětí, pulsující zvuková masa se ve vrstvách sune kupředu zahalená do dronů a kovových šumů. Ve skladbě Pink Hollow Paradise připomene kytara spíše cirkulárku, titulní Stiborn Plague Angels s celkem transparentní stavbou je naopak značně chytlavá (dá-li se tedy podobný termín u tohoto druhu muziky vůbec použít). Oproti tomu v Over Prehistoric Texas je využita dlouhá dronová vlna, podmanivá ve své jednoduchosti. Zdá se, že přerušení činnosti Birchville Cat Motel má na Knealovu tvorbu příznivý vliv, po delší době natočil opět výtečnou desku.
Karel Kouba
Burian
So Low
Indies MG 2009
Burian je sólový projekt Jiřího Buriana, známého také jako Gregory Finn z kapely Southpaw. Zatímco však Southpaw navazují na britskou kytarovou scénu, Burian se pohybuje na scéně elektronicko-popové, i když skladby na albu nemají daleko k písničkářství. Inspirace přichází z mnoha stran: pop, trip hop, hip hop, freakfolk, občas zaslechneme Daft Punk, občas Cocorosie nebo Depeche Mode. Hlas i hudba bývají často přetažené přes nejrůznější hudební filtry, aby to bylo ještě pestřejší. Na pestrost ostatně album (možná až příliš) sází, stejně jako na dobře zapamatovatelné melodie. Hned úvodní Devil´s Dance patří mezi nejlepší tracky alba pro svou přímočarost a kompaktnost. Některé skladby se však zbytečně rozpíjejí v experimentu (Come Back) nebo jsou nudně utahané (Words). Nejčastějším problémem ale je, že většinou přestanou v polovině bavit (z pomalejších skladeb rozhodně stojí za poslech zvukově bohatá Camel Guide). Kdyby Burian zpíval česky, jistě by měl větší šanci oslovit domácí publikum, v zahraniční konkurenci může jen doufat v zázrak – podobných a lepších desek na světě vychází měsíčně několik. Nicméně díky skvělému zvuku se k ostatním kapelám ze Západu jako jeden z mála českých hudebníků přibližuje.
Jiří G. Růžička
Vanna
A New Hope
Epitpah / Maximum Undergorund 2009
Vanna je typickým představitelem současného posthardcoru. Čerpá z metalického hardcoru blízkého thrashi, ale nekompromisní úderné riffy zkreslených kytar kombinuje s chytlavými a překvapivě jemnými refrény jak od představitelů emo. Dichotomii zdůrazňují i hlasy zpěváků. Zatímco Chris Preece sází na hrdelní projev, který dobře ladí s odsekávaným thrashem, hlas kytaristy Evana Pharmakise je až křišťálové čistý. Album nabízí vedle disonantních rubařin, jako je Trashmouth nebo Into Halls Mouth We March, také skladby, v nichž melodická poloha převažuje. Kapela ale nekončí jen u střídání nařvaných slok s melodickými refrény, snaží se o integrálnější propojení obou poloh, a tak občas zpívá Phramakis i mimo refrén. Hymnické Safe To Say táhne nabroušený riff a Preecův drsný vokál zní nad jemnými vyhrávkami kytar. Divoký přerývaný Steetwalker plný změn, agrese a disonantních zvuků ukazuje, jak se dá silná melodie použít v pořádném nářezu, aniž by mu to otupilo ostří. Bostonská skupina se snaží překročit vyčerpané schéma hardcoru. Samotná tvrdost je okoukaná, ale spojení metalického soundu s melodickým emem je často násilné, což potvrzuje skladba The Same Grateful Wind, kde se navíc objevují i vyhrávky kytar. Výsledek působí jako hardcorová obdoba art rocku, z hlediska stavby nemají skladby chybu, ale trochu je z nich cítit kalkulace, což zrovna v tomto žánru není nešťastnější.
Alex Švamberk