Prague
Režie Ole Christian Madsen, 2006, 92 min.
DVD edice 2009
V dánském snímku se „magická Praha“ proměňuje v Prahu kafkovskou. Když si ústřední dvojice objednává v hotelu Praha guláš, číšník jim se samozřejmostí oznámí, že v úterý se u nich guláš nepodává. Místní krematorium je plné nekonečných chodeb, po kterých jezdí rakve na automatických vozících. A když si hlavní hrdinka v hotelu poručí adaptér na elektřinu, přijde pokojská s žehlicím prknem. Tolik k Praze očima dánského filmaře. Příběh samotný má nosnou, i když nijak originální zápletku – manželé se po čtrnácti letech začnou zabývat ženinou nevěrou. S výjimkou několika slušně napsaných dialogů a excelentního herectví Madse Mikkelsena je snímek až podprůměrný. Občas jako by režisér nevěděl, zda se má víc soustředit na krásy a pasti Prahy nebo na rozvíjení zápletky. Proč se tu objevuje česká dívka (otřesná Jana Plodková), která žije v domě otce hlavního hrdiny s jeho homosexuálním partnerem a svou dcerou? Snad aby i muž mohl být nevěrný? Alespoň trochu diváckého vzruchu vám poskytne sledování snímku s dabingem. Když hlavní hrdina mluví na dívku dánsky, protože ona stejně neumí anglicky, odpovídá mu ona česky. Zatímco v originální verzi si hrdinové nerozumějí a zároveň rozumějí, tady mluví oba česky a možné kouzlo zcela vyprchá. Oceňuji, že vydavatel sáhl po dánském snímku, ve výběru však mohl mít šťastnější ruku. Nebo šlo o tu Prahu?
Jiří G. Růžička
Pojízdná kantýna
Kuai can che
Režie Sammo Hung, 1984, 100 min.
Vapet 2009
Jackie Chan je pravým opakem Bruce Leeho. Místo sebevědomých hrdinů, z nichž sálá neporazitelnost, představuje otloukánky známé z němé grotesky (typu Keatona, Lloyda či Chaplina). V jeho snímcích se akce – na rozdíl od klasických hongkongských kung-fu filmů, kde boj často připomíná tanec – prolíná se situační komikou a jsou do ní zapojovány ty nejpodivnější předměty nacházející se zrovna v okolí. V Pojízdné kantýně Chan vystupuje spolu se svými kolegy z operní školy Sammo Hungem a Yuenem Biaem a jako vždy, když se tito „tři bratři“ vyskytnou v jednom snímku, je úspěch založen na jejich vzájemné souhře. Děj je prostý: dva společníci provozující v Barceloně pojízdné občerstvení a soukromý detektiv se zapletou s krásnou Španělkou, která vypadá jako zlodějka a prostitutka. Ve skutečnosti je to bohatá dědička a po jejím majetku pase mafie. Zasazením do Evropy a motivem cizince chránícího místní lidi před mafií snímek připomíná Cestu draka s Brucem Leem. A přes zmíněnou rozdílnost přístupu obou akčních ikon trpí oba filmy i podobnými neduhy. V Cestě draka jsou Bruceovi protivníci neúměrně slabí, zde je zase akčních sekvencí málo a film trpí nevyváženým tempem. V obou snímcích je nejpovedenější finále. Jak Bruceův souboj s Chuckem Norrisem, tak Jackieho měření sil s Bennym Urquidezem patří k nejlepším výkonům v jejich kariérách.
Tomáš Stejskal
Nouzový východ
Revolutionary Road
Režie Sam Mendes, 2008, 119 min.
MagicBox 2009
Připodobňovat Nouzový východ k Americké kráse se stalo takřka nutností. Vždyť v obou snímcích odloupl Sam Mendes lak z domů amerického předměstí a pod ním ukázal červotoče. V novějším počinu však Mendesovi chybí nadsázka a zalíbení v objevené abnormalitě obyčejných Američanů. O to více se ke slovu dostává nepřívětivá atmosféra. Ústřední dvojice mladých manželů žije s pocitem bezvýchodnosti a k vysvobození potřebuje odvahu. Krokem ke svobodě může být cesta do Paříže, radikální změna životního stylu, odhodlání spálit mosty. Jenže provést tyto kroky je pro mnohé obtížnější než žít celý život s červotočem. Mendes pomocí brilantních dialogů a hereckých výkonů komponuje před kamerou lidskou průměrnost a neschopnost s ní bojovat. Nemusíme žít na americkém předměstí, aby nás sžíralo totéž co Franka a Abby. Mendes si to uvědomuje a svým dramatem nás staví do stejné pozice jako přátele a sousedy manželské dvojice. DVD navíc obsahuje komentáře režiséra Mendese a scenáristy Justina Haythe, dokument o natáčení filmu a několik málo vyřazených (nepříliš důležitých) scén.
Lukáš Gregor
Yôko Higashi, Lionel Marchetti
Okura 73°N – 42°E
Musica Genera 2009
Francouzský hudebník a skladatel musique concrète Lionel Marchetti je jedním ze skupiny tvůrců, kteří v polovině devadesátých let zatraktivnili akademismus elektroakustické hudby tím, že ji přesunuli do oblasti živě prováděné improvizace. Na nové desce se spojil se svou hudební partnerkou, zpěvačkou a tanečnicí butó Yôko Higashi. Výsledkem jsou tři zvukové konstrukce, nesoucí se v jemném napětí drobných dějů a občasných disrupcí analogových syntezátorů. První kompozice Pétrole 73 vznikla na bývalé rybářské lodi Stubnitz, která byla přeměněna na neobvyklé kulturní centrum, putující po evropských přístavech. Táhlou osmiminutovou skladbu plnou neurčitých událostí a náhlých zaznění zpočátku halí zneklidňující ostrý zvuk syntezátoru, na jehož pozadí slyšíme hlasy ve vysílačce. Občasné terénní nahrávky hovoru z běžného života a zvuky kroků se vpíjejí do dutého, téměř industriálního dunění. Zvuky, které obsahuje druhá skladba Okura, natočila Higashi v Mozambiku a sestavila je do hravé podoby, z níž vystupuje aureola lidových slavností. Do zvuků etnických nástrojů, mámivého zpěvu a štěkotu psů je ale vpletena třeba i unaveně znějící elektrická kytara s lehkým rytmem bicích, které střídá zvuk syntezátoru, jímž Higashi své terénní nahrávky stmeluje. Poslední společná skladba je nejjemnější a staví na přelévání dlouhých tónů, přerušovaných jen vrzáním a do akustické mlhy zahalenými japonskými větami. Éterický, do sebe pohroužený výzkum všednosti, která je ovšem skrznaskrz exotická.
Karel Kouba
Martina Janková
Recollection – Haydn Songs
Supraphon 2009
Sympatická a tak trochu nenápadná hvězda – to je sopranistka lehkého, svěžího, průzračného hlasu Martina Janková, která je už přes deset let v angažmá opery v Curychu. Za léta, kdy se mediálně více proslavily její kolegyně Eva Urbanová, Dagmar Pecková či Magdalena Kožená, vypracovala se Janková v uznávanou interpretku oper i písní širokého záběru. Nyní vydala své první sólové album a je dobře, že si vybrala skladatele, který jí naprosto sedí a přitom není v písňovém oboru příliš známý a nahrávaný. Dramaturgie alba je sestavena dobře, nálady se střídají od smutku k radosti stejně jako polohy, v nichž může sopranistka ukázat krásu i technickou dokonalost svého hlasu. Ten je pro daný repertoár ideální – Jankové emoce jsou uměřené, bez operních manýr. Nahrávka nenudí ani na okamžik, vybrané Haydnovy písně nejsou jednotvárné a navíc jsou v poslední části oživeny tím, že ke klavírnímu doprovodu (citlivý, spolehlivý Gérard Wyss) se ve výběru ze skotských a velšských lidových písní přidají ještě housle (Gauthier Burgunder) a violoncello (Gunta Abele). Těmto písním předchází devět Anglických kanzonet a šest Písní na texty různých skladatelů (opět jde o výběr z obou cyklů); celkem je na CD čtyřiadvacet písní, přičemž v němčině je pouze střední cyklus, ostatní jsou v angličtině. Martina Janková se u nás tedy uvedla v tom nejlepším a současně trochu netradičním světle.
Milan Valden
Pirate Love
Black Vodoun Space Blues
Voodoo Rhythm / Maximum Underground 2009
Norští Pirate Love jsou další v záplavě klubových kapel, libujících si v dirty rock‘n‘rollu. Kapela však nenabízí jen rockové riffy typu Lonely Street, motorovými spalinami čpící Slumber Blues nebo vpřed se ženoucí You Don‘t Brake My Heart. Současně se inspiruje psychedelií raných Pink Floyd, což ukazuje už druhá skladba Shake It, v níž se výrazný riff kombinuje se vzdušnými kosmickými zvuky a barrettovsky pojatou kytarou. Třetí skladbu In A Dirty Cellar zase podmalovávají bzučící klávesy, a tak osciluje mezi garáží, kosmickou psychedelií a Steppenwolf. Přestože další písně už spektrum záběru neobohacují a jen různými způsoby spojují vybrané prvky, album stojí za pozornost. Pirate Love po třiceti letech uplatňují přístup nové vlny z konce sedmdesátých let, kdy se bořily škatulky a dovoleno bylo vše. A mají to ještě snazší než tehdejší punkeři, protože ti nejprve museli smést vládnoucí rockové dinosaury a dát si přitom pozor, aby od nich náhodou něco nepřevzali. Dnes je rock na ústupu, a tak mají nastupující kapely volné pole a plně toho využívají. V podání Pirate Love je rock zase mladý, svěží, drzý a hlavně nevypočitatelný, takže písně nesplývají. A pokud některý pokus nevyšel, nic se neděje. Vždyť je to jen písnička a hned po ní přijde další. Ne nadarmo se říkávalo: Je to jen rokenrol.
Alex Švamberk