Das Kabinett des Doktor Caligari
Režie Robert Wiene, 1920, 71 min.
Levné knihy 2009
Díky péči Levných knih vychází za více než přijatelnou cenu další ze základních pilířů kinematografie. Wieneho snímek nestál jen u zrodu německé expresionistické školy, měl rovněž zásadní vliv na celý hororový žánr, od produkcí studia Universal z třicátých let až k Psychu či snímkům Romana Polanského. Působivost příběhu mladíka Francise, který se zapletl do zkoumání série záhadných vražd, spočívá především na až halucinačně komponované mizanscéně, plné pokřivených dekorací a bortících se zdí, jejichž autory byli známí avantgardní malíři skupiny Der Sturm. Podobného efektu zjevně pod vlivem expresionismu využívá později film noir pomocí stínů deformovaných díky netradičnímu způsobu svícení. Kabinet je i na svou dobu natočen v poměrně dlouhých záběrech, buduje atmosféru pozvolna díky dekoracím a projevům herců, jejichž přepjaté herectví není pouze ve vleku požadavků stylu, ale je zdůvodněno i tématem snímku, jímž se s probíhajícími zvraty v ději stále více a více stává šílenství. Film obsahuje několik překvapivých posunů v dění, které vrhají nové světlo na většinu postav, a byť v porovnání se standardy současných žánrových filmů – především co se týče tempa či načasování – nepůsobí tak elegantně, závěrečná pointa už je zcela z rodu děl jako Obvyklí podezřelí či Šestý smysl. Nejenže otřese veškerými jistotami, ale především tak bravurně dává smysl celému tomu až psychedelickému výtvarnému ztvárnění, které najednou není jen, byť působivou, manýrou.
Tomáš Stejskal
Vzpomínky a zapomínání
Národní filmový archiv, 12 opic 2009
Vzpomínky a zapomínání je projekt zaměřený na reflexi holocaustu ve filmu. Po českých kinech se v letech 2004–05 promítaly tři snímky, jejichž tvůrci se pokusili zachytit vzpomínky na koncentrační tábory různou formou. Základním kamenem tu je nedokončený polský film Andrzeje Munka Pasažérka. Část filmu, odehrávající se v koncentračním táboře, naštěstí dotočena byla. V hodinovém snímku sledujeme vztah mezi dozorkyní Lízou a vězněnou Židovkou Martou. Podobně jako v Kieślowského Náhodě i Munk opakovaně vypráví o jednom časovém úseku: jednou v Lízině verzi pro manžela, kde vystupuje jako ochránkyně Marty, podruhé v realističtější vnitřní rekapitulaci, z níž cítíme závist a snahu získat si Martinu přízeň jako omluvu pro vlastní činy. Záběry z Munkova snímku využila ve svém dokumentu Zlopověstné dítě Lucie Králová. Ta sleduje fanatický zájem dvacetiletého Michala o koncentrační tábory. Škoda, že se na DVD nedostal bonus, který by Michala ukázal s odstupem let: takto vypadá protagonista jako nudící se teenager, který si prostě jen vybral netradičního koníčka. Třetím filmem v putovní kolekci byla animovaná Vzpoura hraček Hermíny Týrlové, kvůli problémům s autorskými právy byl však na DVD zařazen polský animovaný film Apel Ryszarda Czekala, který se sice vztahuje k tématu holocaustu, už ale ne ke vzpomínání. Navíc na DVD najdete třeba audiorozhovor s Jurajem Herzem jako jedním z přeživších nebo rozsáhlou brožuru.
Jiří G. Růžička
Karate Tiger 1 – Neustupuj, nevzdávej se
No Retreat, No Surrender
Režie Corey Yuen, 1986, 85 min.
Vapet 2009
Snímek natočený v polovině osmdesátých let pro náctileté vyznavače bojových umění se dnes v DVD pošetkách prodávaných v trafikách vyjímá jako exponát určený nostalgikům a fanouškům podivností. Dílko zřetelně inspirované o dva roky starším Karate Kidem je tak silně napuštěné duchem osmdesátých let, že je i nezletilí diváci v současné době stěží budou brát vážně. Pro diváky schopné sledovat snímek s odstupem však představuje orgii provinilých rozkoší, počínaje křiklavou módou a syntezátorovým diskem a konče popkulturními crossovery (vrcholem je scéna, v níž duch Bruce Leeho demonstruje hrdinovi převahu svých bojových schopností na sklenici s coca--colou). Dospívající hrdina je ponižován obtloustlým sousedem a dostává se do konfliktu s otcem, který mu brání používat karate při bitkách s vrstevníky. Nakonec překoná i ty nejsilnější soupeře. Karate Tiger 1 znamenal také první výraznější hereckou příležitost pro Jeana-Clauda Van Damma (když nepočítáme středometrážní Monaco Forever, kde ztvárnil homosexuálního karatistu), který zde hraje démonického ruského šampiona a kráčí tak ve stopách Dolpha Lundgrena, jenž podobnou roli sehrál o rok dříve v Rockym IV. Snímek a jeho četná pokračování (jejichž děje však spolu ze zásady nesouvisí) jsou navíc příkladem pronikání hongkongských tvůrců do americké kinematografie. První dva díly natočil známý hongkongský herec, bojový choreograf, a následující epizody také vznikaly se západními herci v hongkongské produkci.
Antonín Tesař
Chris Corsano
Another Dull Dawn
Ultra Eczema 2009
Stěrače, roury, kabely, plechy nebo hračky – to je jen zlomek věcí, které rozezněl americký bubeník Chris Corsano na svém novém albu. Pro jeho tvorbu je charakteristická schopnost přizpůsobovat se značnému množství stylů a přístupů, což je jasné z výčtu hudebníků, s nimiž během své poměrně krátké kariéry spolupracoval. Je schopný invenčně doprovázet tak odlišné osobnosti, jako je písničkář Jandek, rocker Thurston Moore, hlukař C. Spencer Yeh nebo Björk. A právě nové album je jakýmsi průřezem toho, co všechno Corsano dovede. Energicky zde dokazuje, kolik možných hudeb je schopný zahrát a jaké přístupy v rámci experimentální muziky jsou mu nejbližší. Neomezuje se jen na bicí, ale představuje se i jako konstruktér vlastních nástrojů, přičemž v některých skladbách obsluhuje i elektroniku; přesto však bicí souprava zůstává centrálním nástrojem. Místy mají improvizace exotický nádech a připomínají zvuk gamelanu, jindy jsou postaveny na hlukovém základu. O co půjde v elektronické skladbě The Frayed Elevator Cable, napovídá už její název, zdařile ilustrující podivně přebuzené a k prasknutí napjaté elektronické glitche. Za nejpozoruhodnější lze označit několik skladeb, v nichž Corsano hraje na rouru s nasazeným náústkem z barytonsaxofonu a její už tak ostrý zvuk ještě amplifikuje a rozechvívá skrze drnčivý virblový buben. Chris Corsano není klasický sólový bubeník, který všechno sází na techniku a ornamentálně propracované struktury. Zde nudné a samoúčelné exhibice rozhodně nečekejme.
Karel Kouba
In The Country
Whiteout
Rune Grammofon 2009
Klavírní trio Mortena Qvenilda (ex-Jaga Jazzist, Susanna and the Magical Orchestra) je asi nejlyričtější a nejemotivnější položkou nesmírně zajímavého katalogu norských Rune Grammofon: trčí z něj bohužel také chutí být krásný a brát se vážně. Úhrnem dost na to, aby se na ně člověk díval skrz prsty, navíc se tu vnucuje příbuznost (ne polopatická) s triem předčasně zesnulého Esbjörna Svenssona, napadne nás i další úspěšný „moudře prostý“ klavírista, Tord Gustavsen od ECM, jehož některé šplouchavé krásy by měly být postaveny mimo zákon. Minulé album In The Country ozvláštnilo hostování Marka Ribota, na novém, třetím je trochu víc elektroniky, všichni členové tria hučí ve sboru a hostuje kytarista Andreas Mjos (Jaga Jazzist). Střídá se tu lyrické hraní, jež ocení studentky v sebezpytném rozpoložení, s větší skladatelskou ambicí, jež by mohla víc zaimponovat jejich chlapeckým spolubydlícím. Bez rýpání: pro příznivce lyrického jazzu je to silný tip, ale zase má na publikum Dana B. a Pata M. u nás moc nenápadnou distribuci. Myslel jsem, že klavírní pasáže podmalované syntezátory už nikdy neuslyším, vida, zde jsou na nahrávce z roku 2009. Namítnete, že to se dnes už přece dá myslet jen jaksi „meta“, na druhou, v podvratné připomínce, ne v tom starém smyslu. Jenže Skandinávci dnes hodně vzpomínají na jazz rock a art rock, jejichž prvky přetahují do současného postmixu – „tak nevím…“, jak by řekl Jiří Menzel.
Pavel Klusák
Vincenzo Bellini
I Capuleti e i Montecchi
Deutsche Grammophon 2009
Belliniho opera sice vypráví o tragické lásce Romea a Julie, avšak není přímo zpracováním Shakespearovy tragédie. Libretista Felice Romani upravil vlastní libreto určené původně Vaccaiovi, které vycházelo ze starší Foppovy adaptace Veronských povídek Gerolama della Corteho. Dalším pramenem byla italská hra Luigiho Scevoly, který vycházel z renesanční verze příběhu od Luigiho da Porta, což byl zase jeden z pramenů Shakespeara. Také děj je mírně odlišný, na konci vypije Romeo jed a Julie, vidouc ho umírat, zemře žalem, nikoli dýkou. Opera vznikla rok před dvěma Belliniho vrcholnými díly – Náměsíčnou a Normou. Také tato opera vykazuje znaky mistrovství, byť možná není posluchačsky tak vděčná a dramaticky vyklenutá, jak by si téma zasloužilo. A také není tak známá a často uváděná jako pozdější opery, což zase souvisí s nároky interpretačními. Nejnovější nahrávka je záznamem koncertního uvedení opery ve Vídni v dubnu 2008. Zkušený dirigent Fabio Luisi si k provedení pozval operní hvězdy současnosti: Julii zpívá ruská diva Anna Nětrebková a Romea lotyšská mezzosopranistka Elina Garančová – její trochu ostřejší, ale pěkný hlas se skvěle hodí k témbru Netrebkové a spolu tak tvoří dvojici, jíž není co vytknout. Dobře je doplňuje maltský tenorista Joseph Calleja. Nahrávka je cenná především pro zachycení Nětrebkové, Garančové a Calleji na vrcholu jejich tvůrčích sil; v tomto díle také mohou nejlépe předvést, co umějí – vždyť Bellini je téměř synonymem pro bel canto.
Milan Valden