Taxidermia
Režie Györgi Pálfi, 2006, 91 min.
Aerofilms, Aha! 2009
Maďarský režisér si svými dosavadními snímky pěstuje pověst nezařaditelného tvůrce. Jeho druhý film představuje nejen dosavadní vrchol jeho tvorby, ale také jeden z nejpozoruhodnějších maďarských snímků posledních několika let. Taxidermia se skládá ze tří částí, které popisují osudy tří členů jedné rodiny. Nejprve sledujeme dědečka, vojenského posluhovače, který si krátí volný čas různými bizarními způsoby sexuálního ukájení. Prostřední oddíl se odehrává v komunistickém Maďarsku a jeho hrdinou je mistr v soutěži jedlíků. Ústřední postavou třetí epizody je jeho syn, který pracuje jako vycpávač mrtvých zvířat. Jednotlivé epizody nepředstavují ucelené příběhy, ale spíš jakási torza bez zřetelného smyslu a vyústění. Soubor kontroverzních a odpudivých výjevů je natočen precizním efektním stylem plným excentrických nápadů a dojem luxusního filmového produktu ještě umocňuje hudba Amona Tobina. Dílo jako celek neustále vstupuje do různých společenských či kulturních kontextů (moderní maďarské dějiny ve všech třech příbězích, halucinační sekvence odkazující na Andersenovu pohádku Děvčátko se sirkami, metaforika tělesných procesů prostupující každý z příběhů), ale zároveň k nim nepodává žádný komentář, pouze je nechává existovat v sousedství hrůzných či obludných momentů. Taxidermia tak působí jako do extrému dovedená provokace, sousto, které musí každému interpretovi zaskočit v krku. Dílo totiž nelze uchopit jako jediný celek, ale pouze jako beztvarý slepenec několika fragmentů.
Antonín Tesař
Záskok
The Hudsucker Proxy
Režie Joel Coen, Ethan Coen, 1994, 111 min.
Bontonfilm 2009
Pátý a do té doby nejnákladnější snímek bratří Coenů (vznikl v produkci Joela Silvera) se opět inspiruje žánry klasického Hollywoodu. Oproti předchozím dílům, jež vycházela převážně z gangsterek a filmu noir, se tentokrát Coenové pustili do pastiše dobových ztřeštěných komedií s melodramatickými prvky: znalci snímků Franka Capry, Howarda Hawkse či Prestona Sturgese tu naleznou spousty přímých citací, od způsobu vedení herců přes strukturu vyprávění až po různé detaily. Záskok působí mnohem rozpačitějším dojmem než předešlé snímky, neboť vzhledem k obsazení a hereckým projevům nedosahuje emocionálního zanícení diváka po vzoru svých předloh (Tim Robbins prostě není Gary Cooper ani James Stewart a není moc dobře patrné, nakolik je tu jeho nedostatek charismatu záměrný) a zároveň schází výraznější rovina, která by film povyšovala nad rámec pečlivě vykonstruované směsi parafrází. Příběh prosťáčka Norvilla Barnese, který se projevuje jako dokonalý idiot, čímž si vyslouží místo ředitele společnosti, v níž je zaměstnán, a posloužil tak nekalým cílům vedení, je přesto precizní ukázkou práce s žánrovými postupy či s užitím hudby. Je tu mnoho scén, jimiž Coenové díky přesnému načasování vmanipulují diváka tam, kde ho chtějí mít (kouzelná pasáž s vynalezením hula hop obruče a následný mikropříběh o tom, kterak se stala hitem mezi dětmi). Snímek by určitě neměl chybět ve sbírce fanouška amerického nezávislého filmu.
Tomáš Stejskal
Botostroj
Režie K. M. Walló, 1954, 101 min.
Levné knihy 2009
Komunistický propagandistický snímek otevřel edici nazvanou Filmy patří lidu. V současné atmosféře boje většiny médií proti všemu, co zavání komunismem, jistě vyvolá tato řada povzdech: „Máme tohle vůbec zapotřebí?“ Máme! Politickou propagandou totalitních režimů je dobré se zabývat i dnes. V Botostroji se autoři soustředili na postavu Tomáše Bati a jeho obuvnického impéria. Ve snímku je Baťa nekompromisní podnikatel, který jde za ziskem přes mrtvoly a neváhá se paktovat s fašisty jen proto, že má zálusk na válečné zakázky. Jeho opakem je mladík Joska, neohrožený komunista, jenž postupně dostává dělníky z továrny na svou stranu. Dočkáme se i Baťovy letecké nehody a převzetí vedení podniku jeho synem. Snímek tak ukazuje, že zbavit se jednoho kapitalisty nic neznamená, protože na jeho místo nastoupí jiný, o nic lepší. Postavy ve filmu nejsou příliš psychologicky rozpracovány, autoři (mimo jiné i Otakar Vávra) si vystačili s pohádkovými archetypy dobra a zla. Mnoho scén působí směšně, třeba ta, v níž Baťa upraví tovární kadibudku tak, aby ten, kdo ji využívá, byl stále všem na očích a nemohl tak „proflákat celý den na záchodě“. Když mu jeho poradkyně navrhne, že by měl ze záchodu sundat i prkénko, je odměněna tisícovkou. Humorně působí i telefonní rozhovory, v nichž se hlavní hrdina představuje výhradně jako „šéf“. Botostroj je skvělou ukázkou toho, že komunistická propaganda byla často především hloupá; že byla jen nedůvěryhodným doplňkem jiné formy udržení moci – násilí a strachu.
Jiří G. Růžička
Nate Young
Regression
Ideal 2009
Nate Young je známý zejména jako zakládající člen noiseové kapely Wolf Eyes, což je na jeho sólové desce jasně patrné díky pravidelné, podivně zamřelé analogové rytmice, kterou obalují bzučící roje šumů a zdeformovaných ruchů z kazetových pásek. Oproti jeho domovskému tělesu zde ale valící se syrové skladby s hluboko zasutým rockovým základem nahrazuje uměřené dávkování jednotlivých zvuků, které nejen díky své barvě vytvářejí hutnou povědomou atmosféru. Onu povědomost lze rozšifrovat až po opakovaném poslechu. Youngova hudba totiž místy zřetelně připomíná italské hororové soundtracky nebo zvukové efekty k béčkovým filmům ze sedmdesátých a osmdesátých let, vše ovšem přetavené do postindustriální podoby experimentální elektroniky (což je nejjasněji přítomné v prvních dvou skladbách Trapped a Dread). Tuto náladu asi nejvíce způsobuje specifický zvuk bzučivého či bublajícího syntezátoru a osudově znějící, široce rozkročená amplituda temných basových tónů. Dočkáme se ale i jiných odkazů. V dvojdílné skladbě Sweating sicknes se hudebník vrací ke svým industriálním kořenům – volným, kovově znějícím rytmem se line proud temně ambientního, téměř podprahového tónu, který doplňují vysoké kosmické zvuky. Do oblasti drogami či šílenstvím zastřené taneční hudby nás naopak strhne poslední, bezejmenná skladba, která je postavena jen na jednoduše hypnotické, ale značně znepokojivé rytmice, jež je v druhé polovině rozmetána drásavými hluky. Regresí kupředu!
Karel Kouba
Jesu
Infinity
Avalanche 2009
Britští Jesu již pátým rokem výrazně obohacují experimentálně metalovou scénu kombinací ambientu s drone metalem či industrialem. Produktivní leader Justin Broadrick každoročně vydává hned několik nahrávek – převážně EP, která se postupem času stala poznávacím znamením Jesu. Možná proto jsem byl trochu znepokojen zprávou, že skupina vydává dlouhohrající album (jejich předchozí jsem vždy považoval za zbytečně dlouhá a skladby nekompaktní). To tvoří pouze jedna, téměř padesátiminutová kompozice Infinity. Oproti předešlému EP Why Are We Not Perfect je zde méně líbivých syntezátorových melodií, Justin Broadrick výrazně přitvrdil, některé pasáže dokonce evokují jeho předchozí skupinu Godflesh, snově ambientní momenty jsou redukovány na nezbytné minimum, převažují industriálně metalové podklady (vítaná změna, posledních pár let se zdálo, že Jesu se nenávratně odpoutali od své rané tvorby). Ovšem snaha sloučit jednotlivé hudební nápady a vytvořit tak skladbu, která je svou nápaditostí a přirozeností nezávislá na délce stopáže, jako je tomu u žánrově blízkých kapel, se zde nepovedla. I závěrečné vyústění v ticho, které je součástí většiny delších skladeb Jesu, se zde stává jen další složkou, která má za úkol dostát předepsané struktuře. Infinity je spíše pokusem o vytvoření nového postupu v tvorbě Jesu, který postrádá propracovanost a hraničí s možností být obětí své vlastní formy. Zda tomu tak bude, zjistíme až z dalšího EP, které by mělo vyjít v říjnu.
Václav Dobiáš
Janáček, Novák, Nedbal
Houslové sonáty
Supraphon 2009
Nápaditě sestavený repertoár mají na svém albu houslista Ivan Ženatý a pianista Martin Kasík. Ženatý, žák Josefa Suka, je nyní profesorem na Vysoké hudební škole C. M. von Webera v Drážďanech. Kasík získal ocenění na mnoha mezinárodních soutěžích, studoval mj. u Ivana Klánského a absolvoval kursy například u Lazara Bermana. Oba umělci potvrzují své renomé beze zbytku i na tomto CD. Nejznámější skladbou je úvodní čtyřvětá houslová sonáta Leoše Janáčka z let 1914–1921. Ačkoli byl Janáček zhruba o dvacet let starší než oba další skladatelé, zní jeho dílo mnohem moderněji a méně romanticky – ostatně tak, jak jsme u něj většinou zvyklí. Po závěrečné gradaci skladba končí v tichu až rezignaci. Pro interprety je náročná, ale vděčná, neboť má mnoho nálad a poloh. Následující sonáta Vítězslava Nováka je z roku 1891, je to dílo dvacetiletého skladatele, ještě studenta v Dvořákově třídě. Novák ji musel po Dvořákových námitkách několikrát přepracovat. Skladba je mladicky energická, sebevědomá, někdy až přehnaně bouřlivá, ale pak zase křehká a místy i mírně sentimentální. Působivý kontrast k Janáčkovi. Také Oskaru Nedbalovi bylo dvacet, když v letech 1893–1894 vznikala jeho houslová sonáta. Zdařilá kompozice je melodicky bohatá a posluchačsky vděčná. Album je ukázkou vyzrálého mistrovství obou sólistů.
Milan Valden