Ad Tanec Praha ‚09 v mediální bublině (A2 č. 15/2009)
Černé myšlenky vyslovené Ninou Vangeli hovoří o krizi smyslu. Z mnoha důvodů je nesdílím. Nejde o jeden názor na jeden festival, na ten má každý nárok, jde o smysl práce, kterou odvádějí desítky lidí nejen v hlavním městě, ale i v regionech nebo mezi krajany v chudých oblastech, často na amatérské úrovni (amare znamená milovat, proč tolik pejorativnosti?!).
Tanec má schopnost kultivovat, vzbuzovat emoce, otevírat divákům skryté hlubiny fantazie, hovoří mezinárodní řečí těla, která nemá bariéry. Umí i drásat duši, deptat, klást otazníky, tak jak tomu bylo ve třech autorkou vyzdvihovaných inscenacích festivalu Tanec Praha. Umí ale i pohladit duši, potěšit, pobavit, což se úspěšně dařilo v dalších dílech letošního festivalu. Nebojí se efektů a propojování různých žánrů včetně divácky atraktivního hip hopu či street dance, a slouží-li to vše k vyjádření závažných témat, jako se to podařilo dvojici Montalvo-Hervieu, nese si divák domů zvláštní pocit a má dlouho o čem přemýšlet. Nazývat to komerčním mainstreamem je hluboký omyl, k jeho bezduchosti mají podobné události daleko.
Přemýšlím, kde se bere tolik zloby a touhy po uspokojení negativních pocitů před snahou vnášet pozitivní světlo, proč a odkud pramení to pohrdání diváckým či mediálním zájmem, když víme, že bez nich se tanec sotva někam posune, naopak zůstane zavřen ve své ulitě. Vybavují se mi slova Thomase Moorea z Knihy o duši: „Pokud oblast umění vyhradíme pouze profesionálním umělcům, vznikne nebezpečná propast mezi čistým uměním a uměním všedního dne… Uvězníme-li umění pouze v muzeu, ztratí své místo v běžném životě. Umění je důležité pro každého z nás, ať už ho sami praktikujeme či nikoli…“
Dvacet let jezdím po festivalech v různých koutech světa a žádný nenaplní mé očekávání na sto procent, jsem vděčná, když mne jedno ze série představení opravdu nadchne nebo mi alespoň něčím utkví. Kvantita u těch „bohatších“ festivalů často nahrazuje kvalitu, to si ale nemohou a nechtějí dovolit ti „chudší“ na východě. Výraz „mezinárodní festivalová úroveň“ je natolik paradoxní, že považuji za trapné ho použít. Podléhání víře, že právě my víme, co je tou skutečnou „úrovní“, je cesta do pekel. Je to stejné klišé, jako když někdo hovoří o „vlastní tváři“ festivalu. Preferuji pestrost, rozmanitost a kvalitu, vždy jsem pečlivě vybírala díla pro festival tak, aby byla různorodá, navzájem odlišná, optimálně s přesahy do jiných oblastí umění, tak aby si každý mohl najít to své. Publikum to za těch dvacet let pochopilo, uvítalo a letos víc než kdy jindy to dalo svou hojnou účastí najevo.
Cyklus Tanec dětem není nic „zastaralého ani amatérského“, trvá teprve krátce a navazuje na celoroční aktivity Divadla Ponec s názvem Tanec školám. Nebudeme-li se věnovat rozvoji kreativity dětí od jejich útlého věku, sotva vzbudíme jejich zájem později. Přizvat dětského diváka na scénu a dát mu prostor v interaktivním programu, to je pro mnohé tak ojedinělý a nezapomenutelný zážitek, že si ho ponesou řadu let.
Hluboce smekám před všemi, kteří pečují o taneční umění v regionech. Leckde bez zájmu místních radnic a „bez koruny“ dokážou oslovit publikum a tanec zde otevírá zcela nové možnosti vnímání. V regionech se zatím nemá jak profesionálně rozvíjet současná taneční scéna, proto jsou takové impulsy, jaké přináší např. i Nová síť, nesmírně důležité. Kdyby nic jiného, tak práce pro regiony dává obrovský smysl, protože nejsou předimenzovány, nejsou „zaneřáděny (pa)kulturou“ jako Praha, použiji-li slova autorky, mají cit pro Událost. A tou se pro ně stává i současný tanec.
Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a předsedkyně Tance Praha, o. s., spoluzakladatelka Vize tance, o. s., umělecká ředitelka kandidatury Plzně na titul Evropské hlavní město kultury
Oprava
V seznamu překladů maďarské prózy, které vyšly v ČR v roce 2009, uvedeném pod článkem Vidíme jenom výjevy – Dobrý ročník maďarské literatury Jarmily Křenkové (A2 č. 3/2009), a též v recenzi Nic nemá tvar. Historická freska László Darvasiho Kateřiny Horváthové (A2 č. 8/2009) jsme uvedli špatné jméno překladatele knihy Lászla Darvasiho Legenda o kejklířích se slzami. Skutečným autorem překladu je Pavel Novotný. Překladateli i čtenářům se omlouváme.
–red–