The Big Bang Theory
Režie James Burrows, Bob Koherr, Ted Wass, Andrew D. Weyman, 2007, 14 x 23 min.
MagicBox 2009
Dvojice scenáristů Bill Prady a Chuck Lorre před dvěma roky, když CBS odvysílala pilotní epizodu jejich „vědeckého sitcomu“, asi netušila, že Teorie velkého třesku vzbudí takový zájem. Po třiceti epizodách to dokazuje kterékoli fórum, žebříček filmových databází nebo server specializovaný na televizní tvorbu. Čísla na nich odrážejí téměř absolutní spokojenost diváků. Prady a Lorre vystavěli svět geniálních fyziků, kteří – ač znalostmi a výškou IQ od nás odlišní – působí docela přirozeně. Jako bychom naproti jejich bytu bydleli my a ne blondýnka Penny. Tvůrci dodržují pravidla žánru, epizody jsou na sobě nezávislé, čas je zakonzervován, postavy také. I tady stojí ve středu dění gauč v obývacím pokoji, obdoba pohovky rodiny Simpsonových nebo posezení v kavárně ze seriálu Přátelé. Je obdivuhodné, že se autorům daří díl od dílu, sezonu od sezony, časovat vtipy stále lépe, postavy prokreslovat do jemnějších nuancí a vymýšlet přitom ještě absurdnější situace. První řada konečně vyšla i u nás na DVD; v balíčku najdete tři disky bez bonusového materiálu.
Lukáš Gregor
Místo v pekle
Un posto all’inferno
Režie Giuseppe Vari, 1969, 102 min.
Řitka Video 2009
Italský žánrový filmař Giuseppe Vari, který se specializoval zejména na spaghetti westerny, natočil na konci šedesátých let akční snímek zasazený do druhé světové války. I v něm uplatnil westernové postupy. Komorní psychologický příběh skupinky amerických vojáků na Japonci obléhaném ostrově proložil akčními scénami střetů nepřátelských stran i konflikty mezi vojáky uvnitř skupiny. Přestože film pracuje s konkrétním časovým obdobím a odehrává se v konkrétní lokaci (Filipíny), jsou tu veškeré historické události záměrně upozaděny ve prospěch žánru a psychologické kresby. Stylistické výstavbě snímku dominuje především vizuální složka. Kameraman Stelvio Massi (který se v sedmdesátých letech prosadil také jako režisér zejména akčních policejních thrillerů) používá rychlé nájezdy na detaily tváří a předmětů, kombinuje je s celky krajiny; záběry na postavy skrze rákosí, rostliny a stromy a impresionisticky komponované západy a východy slunce do určité míry korespondují s kulturou a tradičními znaky východních zemí. Hudební skladatel Roberto Pregadio zde vytváří rozmanité variace na symfonický leitmotiv vojenského marše, často experimentálně doprovázeného šumy a ruchy. Autentické exotické lokace a přírodní scenerie ostrovní džungle vytvářejí, ač ve stylizovaném pohledu, realistické prostředí příběhu.
Jan Švábenický
Pátek třináctého
Friday the 13th
Režie Marcus Nispel, 2009, 97 min.
MagicBox 2009
Letos už byl dvakrát pátek třináctého a ještě jeden bude. Většinou je to podařený, slunečný den. To ovšem neplatí v tomto hororu. Kolem kempu, kde se koná první středoškolská party se vším všudy (nechápající rodiče zaclánějí v domě s bazénem, kde by mohla být větší švanda), se potuluje znetvořený místní buran. Už měl být pár let pod drnem, přesněji bahnem, ale má tuhý kořínek. Jmenuje se Jason, a když najde brankářskou hokejovou masku (která vypadá spíš jak na maškarní), hned se mu v ní zalíbí. Dobré je, že ho člověk pozná zdálky, horší, že před ním neuteče. Celý kemp je totiž poddolovaný jako Národní technické muzeum v Praze, a tak se zlosyn zjevuje bez ohledu na prostor i čas. Postavy mohou utíkat v jakémkoli směru a jakoukoli rychlostí, ale on se vždy objeví před nebo za nimi. Upozorní na něj pouze podivná hudba… Původní série (o osmi dílech!) byla veleúspěšná a Jason se stal prototypem maskovaného masového vraha. Současný remake je jen nudná kopie bez nadhledu nebo výraznějšího nového nápadu, který by žánr slasher (vyvražďovacích) hororů oživil; děj je tak dopředu křišťálově průhledný. Navíc tu Jason vypadá jako obtloustlý zemědělec, který se v noci vydává krást s mačetou sousedovy brambory.
Jiří G. Růžička
Joe Henry
Blood from Stars
Anti 2009
Joe Henry není na scéně amerického nezávislého rocku nováček – album Blood from Stars je jeho jedenáctá studiová nahrávka. Sám Henry je přitom po celou kariéru prototyp hudebníka, pro kterého má angličtina špatně přeložitelnou nálepku singer-songwriter; obě její poloviny naplňuje navýsost invenčním a originálním způsobem. Tentokrát navíc potvrzuje i renomé producenta, který se dokáže bravurně pohybovat na hraně moderního ambientního zvuku a skřípavě tradiční, staromilsky najazzlé zemitosti. Přibral si na to koneckonců ty správné lidi: vedle několika jazzmanů především kytaristu Marka Ribota, spolutvůrce dýchavičně neučesaného soundu posledních opusů Toma Waitse. Svorníkem desky je houpavý shufflový rytmus a především blues; to na úvod zazní v dřevní, archaické podobě (včetně akustického piana či trubky s dusítkem) a poté se vytrvale vrací ve volných, různě pokroucených variacích. Což Henrymu nebrání v tom, aby vykouzlil také několik písní, navenek téměř popově chytlavých (i když Madonna by je asi zpívat nechtěla). Očekávatelnou jistotou jsou naprosto samozřejmě působící melodie i výrazný, lehce nosový zpěv. Barvou hlasu a schopností položit se do textu Joe Henry trochu připomíná Dylana; podstatnější ale je, že jeho zpěv vytváří napjatý kontrast s temným, hluboko usazeným zvukem většiny písní. Připočteme-li básnické, introspektivní texty, obsahující mnohoznačné verše, vyjde nám, že Blood from Stars představuje jednu z nejlepších nahrávek.
Vladimír Mikulka
Chuck Ragan
Gold Country
SideOneDummy 2009
V neděli 13. září zahrál v pražském Lucerna Music Baru Chuck Ragan. Kromě parádního koncertního zážitku po sobě necelým dvěma stovkám lidí nechal také novou desku, druhou řadovku Gold Country. Ta by se k nám dostávala obtížně – vydal ji losangeleský nezávislý label, jenž u nás nemá oficiálního distributora. Ragan začal hrát sólově před třemi lety, po rozpadu floridské punkové úderky Hot Water Music. Potetovaný punkrocker, kterému táhne na čtyřicet, se španělkou a foukací harmonikou? Podobných výjevů je na hudební scéně v posledních letech až příliš, ale Ragan se vymyká. Za prvé byl vždy zručný instrumentalista, za druhé má proslule nakřáplý vokál (pro mnohé ještě asi dlouho zůstane bývalým zpěvákem Hot Water Music). Na desce Ragan hraje i zpívá bez ostychu a s vervou. Třeba skladba Glory je tradiční country tancovačka s ženským vokálem v refrénu, dominantními houslemi, banjem a příkladně rozvernou náladou, přestože jinak má autor tendence držet se v textech vážnějších témat. Největším pokrokem od jeho debutu je aranžérská vybroušenost – přestože folkové balady v doprovodu osamocené španělky znějí přece jen opravdověji. V obou polohách však Ragan dokazuje, že střední věk může být mimořádně plodné a evidentně i šťastné období.
Karel Kočka
Magdalena Kožená
Vivaldi
Deutsche Grammophon 2009
Magdalena Kožená podruhé spolupracovala se souborem Venice Baroque Orchestra, který řídí dirigent Andrea Marcon. Nové album je sestaveno z patnácti árií z děl Antonia Vivaldiho. Opět tedy barokní repertoár, s nímž je Kožená spojována nejčastěji (ačkoli její rozsah je širší). Album je osvěžující, jelikož Vivaldiho árie nejsou všeobecně tak známé jako třeba Händelovy; ostatně kolekce sestavené pouze z Vivaldiho nebývají právě časté. Dnes se jeho opery téměř neuvádějí, ačkoli jich složil skoro padesát (v úplnosti se jich ale dochovalo asi dvacet). Ve své době patřil k nejplodnějším operním skladatelům a významně přispěl k rozvoji benátské opery. Vivaldi je někdy až příliš virtuózní a poněkud povrchní, ovšem na albu jsou árie vybrány a hlavně sestaveny dobře. Ty pomalé mají jemnou melodičnost, dokonalou harmonii a průzračné aranžmá, které umožňuje vyniknout kráse hlasu. Kožené lyrický mezzosoprán interpretuje Vivaldiho s uměřenou, neokázalou, přirozenou a radostnou vášnivostí či uvěřitelným smutkem – už v první ukázce z opery Tito Manlio zní její hlas přímo jímavě. Jiné árie mají zvláštní naléhavost, další jsou zase skoro meditativní dialog hlasu a orchestru či jednotlivých nástrojů (třeba flétny v opeře Orlando Furioso). Najdeme zde i árii z opery Farnace, v níž Vivaldi použil vstupní hudební motiv z cyklu Čtvero ročních dob; v jiné znějí na dokreslení dokonce zvukové efekty větru.
Milan Valden