Režie Joel a Ethan Coenové, 1991, 116 min.
Bontonfilm 2009
Muka průměrnosti, tak by se dal popsat boj s nedostatkem tvůrčí invence, který je centrálním motivem tohoto raného coenovského díla. Hlavní hrdina snímku je uznávaným dramatikem, který přijme nabídku práce pro Capital Pictures. Jde tedy o náročné střetnutí génia s požadavky naplnit žánrová schémata. Souboj intelektuála se scénářem k wrestlingovému filmu je zároveň satirickým pohledem na Hollywood čtyřicátých let. Takřka celý film se odehrává v malém motýlku, kde se Barton potýká s vnitřními i vnějšími běsy. Promyšlenými jízdami kamery, prací s makrodetaily i zvukovou stopou a profilováním vedlejších postav je budována zvláštní směsice napětí a vyšinutosti. Na jedné straně tak vzniká pocit až mysteriózního zneklidnění (byť prolnutého s komickou rovinou) z drobností, jako je třeba odchlipující se tapeta na zdi, na druhé je tu Bartonův soused Charlie Meadows, v jehož povaze se mísí přecitlivělost a smutek s hlučností, rozverností a náznaky šílenství. Když připočteme podivné manýry lidí od hollywoodského průmyslu, s nimiž přichází Barton pracovně do styku, vyjde nám nelichotivý obrázek Hollywoodu jakožto místa, které je tak zkažené, že jeho podivné ovzduší prosákne i do duší všech jeho obyvatel. Coenové tento typický motiv detektivek drsné školy variují po svém, s příměsí osudovosti a patosu příznačného pro film noir a s humorem černým jako duše hrdinů tohoto „prokletého“ místa.
Tomáš Stejskal
Hellraiser 2: Svázaný s peklem
Režie Tony Randel, 1988, 90 min.
Hellraiser 3: Peklo na zemi
Režie Anthony Hickox, 1992, 93 min.
Řitka video 2009
Druhý a třetí díl hororové série navazuje na snímek britského spisovatele, malíře a režiséra Cliva Barkera. Barker je považován za zakladatele hororové odnože splatterpunk, jejímž základním znakem je estetizace extrémní brutality, a vrcholným dílem tohoto subžánru je právě filmový Hellraiser, který dokázal propojit tematizaci fyzické bolesti (vizualita vycházející z S/M estetiky, ztotožnění bolesti a slasti v postavách démonických cenobitů) s náladou nadpřirozeného zásvětního zla, tušeného za konturami každodenní reality. Zatímco tajuplná atmosféra snímku měla hodně z díla klasika žánru H. P. Lovecrafta, jeho pokračování už toho prozrazuje a ukazuje příliš mnoho. Příběh tu slouží jen jako chatrná spojovací linie uhrančivých výjevů, jimž vévodí obraz ženy stažené z kůže jakožto erotického objektu či vize pekla coby mnohaúrovňového labyrintu. Pokud první díl byl výtečný horor a druhý výtečná podívaná, pak třetí epizoda je výtečná béčková zábava. Příběh ubírá vůdci pekelných cenobitů Pinheadovi ještě více důstojného charismatu než druhý díl a činí z něj obdobu smrtícího klauna Freddieho Kruegera ze série Noční můra v Elm Street. Snímek se orientuje na základní charakteristiky béčkových hororů, tedy na násilí, humor a erotiku. Druhý a třetí díl série ještě lze považovat za příjemná rozšíření Barkerova snímku, od čtvrté epizody dál se však už jedná jen o trýznivou ztrátu času.
Antonín Tesař
Pták s křišťálovým peřím – přízrak teroru
Režie Dario Argento, 1969, 93 min.
Řitka video 2009
Celovečerní hraný debut Daria Argenta upevnil v italské kinematografii druhé poloviny šedesátých let zájem o hybridní žánrové specifikum zvané giallo. V Argentově tvorbě se jedná o první článek tzv. zvířecí trilogie, do které patří ještě snímky Devítiocasá kočka (1970) a Čtyři mouchy v šedém sametu (1971). Podobně jako v následujících částech i zde představuje motiv zvířete, obsaženého již v názvu filmu, klíčový prvek k odhalení zločinu. K jeho dedukování dochází tvůrce prostřednictvím nelineárně vystavěného procesu vyprávění, využívajícího zpětné pohledy do minulosti očima ústředního hrdiny. Vraždy zobrazené ze subjektivního pohledu vraha tak stavějí diváka do stejné pozice jako hlavní postavu a určují mu roli detektiva rozkrývajícího příčiny a důsledky zločinu. Argento zde především ustálil tematiku a styl, které se staly pevnou součástí gialla: zejména mysteriózní pojetí maskovaného vraha v černých kožených rukavicích a jeho rafinované metody výběru a zabíjení obětí. Rovina vyšetřování zde stojí oproti kriminálkám a detektivkám až v druhém plánu a pozornost se soustřeďuje na odhalování skutečné identity vraha, na které se vedle vyšetřovatelů podílí také divák. Audiovizuálním ztvárněním vražd a atmosféry strachu a napětí rozvedl tvůrce základní model stylistického pojetí vytvořené několik let předtím Mariem Bavou. V případě tohoto snímku spoluvytvořili moderní filmařskou koncepci gialla kameraman Vittorio Storaro a v té době hudebně experimentující Ennio Morricone.
Jan Švábenický
Jiříkovo vidění
Obrazy neklidu
Guerilla 2009
V současné době šestičlenná skupina Jiříkovo vidění se na české alternativní scéně pohybuje již přes deset let, své páté album vydává u lounské Guerilly. Pánové a dáma svůj styl označují za electronic underground, čemuž lze rozumět tak, že mají rádi temná dusavá ostináta basových frekvencí a kromě rockového instrumentáře ve své tvorbě využívají elektronická vyluzovadla – samplery, syntezátor atd. Hutný zvuk skupiny dělá z každé písně vcelku působivý repetitivní monolit, dobře sezpívané mužské a ženské hlasy prezentují texty plné městského neobaroka a tak trochu chtěné dekadence a nihilismu, které jsou tak nějak nepříjemně rádoby poetické. Namátkou: „dávno je pozdě někomu polámat křídla/ podivně spíš, podivně sténáš ze sna:/ co je to za tvar? co je to za blbej svět?“. Tříveršové Ptactvo nebeský napsal Vratislav Brabenec pro své album Konec léta, kde je zpívá Filip Topol, jiříkovské podání k „básničce“ přistupuje z úplně jiného konce a těžko rozhodnout, je-li zdařilejší kapelní dusot nebo Topolovo vzdychání. Jiříkovo vidění občas trochu připomene „digitální“ období Mejly Hlavsy – skupiny Fiction, Šílenství, desku Magická noc, o plagiát se ale rozhodně nejedná. Skupina má svou specifickou hudební řeč překvapivě sytých barev (chválím obal alba, který je více než dobrou ilustrací), žel bohu mám pocit, že tuto svou jedinou tvář nedokáže (nechce?) opustit a tančí kolem ní jako kolem zlatého telete stylu.
Petr Ferenc
Decko
Utečenec
Gramo Rozkaz 2009
Po zániku labelu hip-hop.sk, který produkoval naprostou většinu nosičů se slovenským rapem, se počet vydávaných alb trochu zpomalil, o jejich prodeji ani nemluvě. Výjimkou je kůň z ryze undergroundové stáje Gramo Rozkaz, dříve známý jako Nenapravitelné Decko. Další z líhně petržalských raperů má za sebou už jedno EP, a nyní tedy vychází jeho debutové album. Decko naštěstí netrpí chorobou gangsterismu či velikášství, a tak ani v textech nezapírá, že je normální kluk, jenž chodí do práce, a hudba je pro něj spíše tím, do čeho je třeba spíš energii a peníze vrážet než je její pomocí získávat. Jeho flow i rap zaslouží přídomek tvrdý, ale také stále stejný. Decko plive slova jako z kulometu a zůstává uvězněn v jedné poloze, která dává tušit, že na víc zatím prostě nemá, a tak se drží toho, co mu jde nejlépe. O podklady se z většiny postaral Analytik, což jen umocňuje dojem zaměnitelnosti jednotlivých tracků. Textově se Decko moc nevymyká z tradičních slovenských témat, s tím rozdílem, že nepotřebuje stokrát za song zopakovat, že je top, a vůbec se zdá, že se drží nohama na zemi. Možná právě ta uniformita Utečence vede k tomu, že za nejsilnější, protože náladou i beatem jiný track považuji píseň Spokojný, k níž byl natočen i videoklip. Nenucenost a letní nálada z písně přímo dýchá, pro příště by to jistě chtělo více střel tímto směrem.
Lukáš Rychetský
Bedřich Smetana
Libuše
Supraphon 2009
Historický i hudební význam Smetanovy slavnostní opery Libuše – nejen v české, ale i ve světové operní tvorbě ojedinělé – je dostatečně znám. Ne vždy si však zřejmě uvědomujeme i její skutečnou krásu, neboť se dá říci, že v očích veřejnosti nabyla postavení podobného školní povinné četbě. Vedle cyklu Má vlast je Libuše vrcholným autorovým dílem. Smetana ji dokončil v roce 1872, ale než byla uvedena při otevření Národního divadla v roce 1881, skladatel ohluchl, takže ji nikdy neslyšel. Vedle vznešené slavnostnosti skrývá v sobě její hudba i mnoho dramatičnosti (rozezlený Chrudoš) a lyriky (Přemyslův úchvatný zpěv pod lípou), mnoho moderních harmonických řešení, bohaté využití chromatiky, nové zvukové kombinace v instrumentaci, intonační bohatství. Pro představitelku titulní role je to vždy velká výzva, stejně jako pro pěvce v dalších rolích, pro dirigenta i režiséra. V supraphonské edici Poklady české opery vyšla poprvé na CD konečně i nahrávka dirigenta Jaroslava Krombholce z roku 1965 s Orchestrem Národního divadla v Praze. Libuši zpívá Naděžda Kniplová, která je zde zachycena ve vrcholné formě a v roli, která jí naprosto vyhovovala. Její Libuše je heroická i tajemná ve chvíli věštby, ale i jemně rozechvělá, když čeká na Přemysla. Toho zpívá plným, pěkným barytonem Václav Bednář. Také všechny další role jsou obsazeny nejlepšími hlasy tehdejšího Národního divadla: ozdobou je především Milada Šubrtová jako Krasava.
Milan Valden