Ad: Pod vlivem literatury? Střední Evropa 1989/2009
Přehnaně vznešená a někdy i procovská atmosféra některých polských intelektuálních či akademických kruhů mi vadí. Od všech těch „rukulíbám“ a vzájemných lichotek, které mívají s upřímnosti tolik společného jako reality show s realitou, je mi nanic. Naopak to, že se v Česku semináře běžně přesouvají do hospod, že zde nikoho neudivuje, když se na akademické půdě prodává v bufetech pivo a frťany a vedoucí ústavu nosí kecky, mi vždy připadalo úžasně osvobozující. Dokonce samotný jazykový přeskok do češtiny dával pocit uvolněnosti. Každá hůl má ale dva konce.
Ve dnech 12. a 13. 10. 2009 se v Centru Franze Kafky pořádalo dvoudenní setkání středoevropských spisovatelů a kritiků, nazvané Pod vlivem literatury?. Zatímco z prvního večera, zaměřeného na hledání popisu posledních dvaceti let literárními vědci, člověk odcházel s příjemným pocitem jistého ponaučení, které se od obdobné akce předpokládá, setkání s autory, jež se konalo druhý večer, působilo zcela jiným dojmem.
Jen pro ujasnění: nekritizuji zde kvalitu literárních přednesů; autoři přečetli ukázky velice dobrých textů, tlumočení svižně plynulo, jídlo chutnalo. Do čeho tedy rýpu? Zcela neosobně do mentality, která je reversem té mé uvolněné české idyly v converskách. Jiří Peňás, který během večera vykonával povinnosti hostitele a moderátora, je významný a považovaný literární publicista a nebyla náhoda, že ho organizátoři zrovna k této funkci povolali. To, co proběhlo pod jeho vedením před slavnou Kafkovou knihovnou, však bylo ztělesněním arogance. Německé spisovatelce Katje Lange-Müllerové se Peňás svěřil, že její román dočítal tentýž den dopoledne, Petru Klimáčkovi přiznal, že jeho texty nezná vůbec. Už od bystřejšího středoškoláka by se také mohl poučit o tom, že autor a vypravěč knihy jsou rozdílné pojmy a že ptát se, které z událostí v textu čerpají z autorčiny zkušenosti, je bezúčelné. Do toho, zda měla spisovatelka potetované milence, ani naivnímu čtenáři, ani moderátorovi literárního večírku vskutku nic není. Jinak se to celé zvrhne do pokleslé talk-show à la TV Nova ze svého nejvýživnějšího období.
A byl vůbec během setkání Jáchym Topol stejný člověk, který o týden dříve v kavárně Fra po čtení ukázek ze stejné knihy unášel posluchače tak poutavým, citlivým a zasvěceným vyprávěním, že se ho chtělo poslouchat do bílého rána? Tentokrát byl kultivovaný projev vystřídán hospodským hulákáním v hlasitém duetu s moderátorem-kumpánem. Všechno se dá omluvit. Asi měl chřipku, asi chtěl brzy domů. Podzimní počasí ostatně dokáže zkazit náladu nejen meteopatům. Tím spíš by se ale posluchačům, kteří se za sněžných bouří a vichřic nerozhodli zůstat v teple doma, ale vydali se na Josefov poslechnout si někoho, o kom si mysleli, že jim bude mít co sdělit, náleželo vhodné jednání.
Kdyby akci organizoval nějaký gymnaziální literární kroužek, dala by se prominout společenská neohrabanost, ale pod setkáním středoevropských autorů se podepsaly významné pražské kulturní instituce. A mezi pozvanými byli i náležitě uznávaní intelektuálové, jako například profesor Stefan Chwin, patřící do ohroženého druhu lidí, kteří se nebojí vyslovovat fráze jako „opravdová láska“. Takoví mezinárodní hosté si nejspíš za pár dnů nebudou pamatovat na pražské publicisty, ale určitě jim utkví, že se v Česku s pojmem kultura zachází tak trošku jinak. Někdo by řekl ostuda, někdo trapas. Ironie českým „smějícím se bestiím“ sice patří a i velice sluší, ale přesto je třeba vědět, jak z ležérní bezstarostnosti či žoviálnosti neupadnout do hrubého buranství a z očistně ironického odstupu se nepřesunout do degradujícího despektu. Zajišťují to takové, možná trošku staromódní zvyky: respekt vůči autoritám, slušné chování, zohledňující okolnosti a přítomnou společnost, úcta k hostům. U mě doma, na tom zarputile zpátečnickém severu, se tomu říká „kultura osobista“, a já si teď na český ekvivalent ne a ne vzpomenout…
Joanna Derdowska