Režie Jiří Barta, 2009, 90 min.
Magic Box 2009
Celovečerní snímek Jiřího Barty (jeho krátké a středometrážní filmy nedávno na DVD vydaly Levné knihy) patří k nejlepším výkonům české kinematografie posledních let. Jeho hlavní předností je osobitost, která navazuje na tradici českého animovaného filmu a ukazuje její životaschopnost i v konkurenci dnešní světové tvorby. Oproti trendu zahraničních animovaných filmů, soustředících se na silné a sympatické charaktery hrdinů, kolem nichž se buduje více či méně soudržný příběh, klade Bartův film postavy i vývoj děje na vedlejší kolej. Do popředí pak vystupuje radostná a bezbřehá hra na oživování věcí. Fyzické objekty, jako nejrůznější staré přístroje, popelnice, kufry či hračky, slouží pohádkovému vyprávění coby materie, do níž se jednoduchý příběh obléká – ořezaná tužka se stává rekovým mečem, koleje jsou namalované křídou na zemi, špinavý hadr se transformuje v létající obludu… Snímek kombinuje řadu typů animace, přičemž dominantní je zde švankmajerovské rozpohybování reálných užitkových předmětů. Díky tomu je snímek na hony vzdálený hladké líbivosti většiny dnešních dětských animovaných filmů; naopak neváhá malé diváky fascinovat špínou a rozkladem. Bartovo dílo je vůbec sympatické tím, že dětské diváky nepodceňuje a vyhýbá se trapné nekonfliktnosti a roztomilosti. Na půdě perfektně propojuje originalitu s diváckou atraktivitou.
Antonín Tesař
Dealer
Pusher
Režie Nicolas Winding Refn, 1996, 105 min.
DVD edice 2009
Jeden týden s dealerem drog v dánské Kodani můžete prožít při sledování tohoto snímku, z něhož nakonec vzešla trilogie. Hlavní hrdina zrovna tenhle týden příliš štěstí nemá. Kšefty nejdou, jeho dodavatel z bývalé Jugoslávie, kterému dluží, pak stále stupňuje vymáhanou částku, která se ještě několikrát navýší, když se dealerovi podaří rozpustit „hnědý prášek“ za 180 tisíc dánských korun v městské kašně. Refn (nedávno byl v kinech uveden jeho film Bronson) částečně vychází z Quentina Tarantina. Svůj snímek založil na skvělých dialozích, které z dealerů dělají normální smrtelníky. Nechce však být za každou cenu vtipný (jako Tarantino), spíš přirozený. Protagonista je navíc psychologicky uvěřitelný. Navenek drsňák, který se nerozpakuje užít zákeřný úder (vystihuje to třeba scéna, v níž vypráví, jak zlikvidoval močícího „zákazníka“ své kamarádky), uvnitř plachý a nepříliš úspěšný svůdce žen. Snímek, rozvrstvený do dnů v týdnu, je místy značně drsný.
Násilí chtivý divák si přijde na své u scény umlácení kamaráda baseballovou pálkou nebo při záběrech, kde si zoufalý feťák raději ustřelí hlavu, než aby vykradl banku a sehnal tak profetované peníze. Refn je někdy vizuálně doslovný, jindy vystačí s náznakem; celkový zážitek je silný. Dealer je film o člověku, kterému se sesype, co jde, a on se pokouší nevzdat. Jde o jednu z perel dánské kinematografie devadesátých let.
P. S.: Na DVD se mi nepodařilo spustit české titulky.
Jiří G. Růžička
Temná hvězda
Dark Star
Režie John Carpenter, 1974, 83 min.
Levné knihy 2009
Prvotina Johna Carpentera osciluje mezi různorodými škatulkami. Z tohoto napětí vychází přes pomalé tempo a opravdu nízký rozpočet pozoruhodné dílo. Čtveřice astronautů po dvaceti letech v kosmu, kde se zabývá likvidací nestabilních planet, trpí ukázkovou formou ponorkové nemoci a spíše než muže na svém místě připomíná partu hipíků neustále se probírajících z nepěkného výletu. Komedie, parodie, béčko, nezávislý film s existenciálním podtextem, reflektující, že květinový mír vystřídaly hvězdné války – takový je arzenál Temné hvězdy. Scenárista Dan O’Bannon tu předjímá některé aspekty vlastního scénáře k Vetřelci stejně jako humor seriálu Červený trpaslík. Ztvárnění umělé inteligence je na hony vzdáleno filmu 2001: Vesmírná odysea; místo chladného, precizně logického HALa jsme svědky rozhovorů posádky s lehce umanutými bombami, které si v disputaci vysloveně libují, a závěrečná konfrontace člověka a stroje není založena na destrukci ani dramatičnosti, nýbrž dojde na hravou výuku fenomenologie a vtipné následky toho, když se stroj zahloubá. Konec ukáže, že filosofie může být ošemetná a nabízí všechno možné, jen ne rychlé řešení problémů. Atmosféru přecházející mezi nihilismem a přístupem ve stylu montypythonovského „vždy pohlížej na život z té světlé stránky“ dotváří originální Carpenterova hudba a neméně originální finále, které bezvěrcům ukáže, že i ve vesmíru lze surfovat.
Tomáš Stejskal
Sophia
There Are No Goodbyes
Flower Shop / City Slang 2009
Pouhé čtyři roky existovala na počátku devadesátých let alternativně rocková kapela The God Machine. Těžko říct, co se v roce 1995 stalo ve světě zpěváka a kytaristy Robina Proper-Shepparda, ale jeho sólová tvorba, na kterou se vydal, byla přesným opakem nezřídka syrového a zuřivého zvuku jeho domovské kapely. Pod hlavičkou Sophia a doprovodného The Sophia Collective natočil pět řadových desek a každá z nich znovu překvapila křehkostí. Fanoušek The God Machine očekával za každou slokou výbuch, ten ale nepřicházel; místo toho nechával Proper-Sheppard své posluchače brouzdat posmutnělou atmosférou smířlivých, někdy něžných a někdy hořkých tichých balad. Novinka, jež vyšla na Proper-Sheppardově labelu, není ve zvukových kulisách jiná, tentokrát však autor své písničky piluje k takřka vražedné dokonalosti. Precizní aranže (housle, cello, steel pedal, piano, perkuse – jinak jsou ale skladby postaveny na tradičních kytarových základech), mimořádně nápaditá práce
s dynamikou a téměř neznatelné, nicméně působivé hraní si s hlasem a efekty – žádná z deseti písniček není ochuzená. Příjemnou změnou je dialog v duetu Something: měkký hlas Astrid Williamsonové zní kouzelně. Skladby z There Are No Goodbyes nejsou žádné cajdáky. Působí sebevědomě, ale přitom je – především z textů – patrné, že nemohly vznikat za zvlášť šťastných okolností, tedy pokud Proper-
-Sheppard není masochista nebo lhář. Nebývají ale deprese tím nejlepším tvůrčím obdobím?
Karel Kočka
Nana April Jun
The Ontology of Noise
Touch 2009
Tahle deska na první pohled vzbuzuje mnohá očekávání – neznámému švédskému výtvarníkovi Christoferu Lamgrenovi vyšel debut na respektované britské značce, která většinou sází jen na zavedené hudebníky. Autor se navíc na desku podepsal exotickým pseudonymem a slibně ji pojmenoval „ontologie hluku“. Název tedy předpokládá zvuk nazíraný z odstupu nebo jeho časově-prostorový výzkum. Zdali tyto podmínky materiál alba splňuje, to věru nevím. Na všech pěti skladbách jsou patrné známky kompozice. Jsou z podstatné části vystavěny na poklidně plynoucích, plastických šumech, které jsou ale zásluhou rafinované gradace a nenápadně se obměňujících smyček plné napětí. Jun tak pracuje s monotónností, díky níž se noří do hloubky zvuku. Ve vydavatelské anotaci se píše o „temných asociacích post black metalu“, což je při troše představivosti možné vysledovat v první skladbě The One Substance, jejíž pomalá gradace je v pouhých třech minutách pravidelně rytmizována ostrým riffovým šumem. Zbývající skladby jsou ale mnohem spíše jemně zrnitý ambient, připomínající šum moře. Esencí alba je poslední skladba Sun Wind Darkness Eye, jejíž mohutnící dvanáctiminutová plocha je protínána nezřetelnými nízkofrekvenčními ozvuky éry po technu, přičemž sílící tep postupně vítězí v jasném a vemlouvavém vrcholu. Ontologie hluku je hudba, která potřebuje čas i koncentraci. Pak je ale schopná vyvolat třeba i změněné stavy vědomí.
Karel Kouba
Ivan Moravec
Live in Brussels
Supraphon 2009
Nejvýznamnější český pianista současnosti vyniká přesností a výsostnou poetičností, která ovšem nepřebíjí ani potřebnou dramatičnost. Ivan Moravec vždy uvážlivě volí skladby – hraje standardní repertoár od Bacha po Prokofjeva, ceněný je především jako interpret Chopina, Debussyho a Ravela. Nové CD obsahuje skladby Beethovenovy, Brahmsovy a Chopinovy, pořízené živě na koncertech v sále Královské konzervatoře v Bruselu v únoru a listopadu 1983 (vycházejí zde poprvé). V úvodu je Beethovenova klavírní sonáta č. 15 „Pastorální“ op. 28. Toto dílo z roku 1802 má podobnou atmosféru jako pozdější šestá symfonie se stejným podtitulem. Je to jakási laboratoř, v níž skladatel zkoumá možnosti nejen klavíru. Skladba je klidnější než předchozí Měsíční sonáta, zaznívá z ní jistá útěcha a méně kontrastů, více půvabu, méně vzruchu. To vše se ideálně pojí s Moravcovou interpretací, která je měkká, zamyšlená i radostná, čiší z ní klid, zasnění i stesk. Brahms je zde zastoupen čtyřmi kratšími, zato náročnými skladbami: Intermezzo a moll č. 1 a A dur č. 2 op. 118, Capriccio h moll č. 2 op. 76 a Rapsodie g moll č. 2 op. 79. Také Chopin se zde představuje různými náladami: poetickými (např. Nokturno H dur op. 32 č. 1), radostnějšími (Mazurka a moll op. 17 č. 4 a) i patetičtějšími (Scherzo č. 1 h moll op. 20). Moravec zde vystupuje jako básník klavíru v náladově rozličných, posluchačsky vděčných dílech.
Milan Valden