Ad Vytěsněné výročí (A2 č. 23/2009)
Otázku z minulého čísla „Co je podle vás v rámci připomínání listopadového převratu ’89 opomíjeno?“ jsme položili také Milanu Jungmannovi a Janě Červenkové.
Vaše otázka mě zaskočila. Když sleduji tisk, který mám k dispozici, a navíc televizní zpravodajství, zdá se mi, že je toho vzpomínání ažaž. Jako mladičký student jsem neměl ani potuchy, jak složitě vznikala naše vlast. Myslím, že se o tom moc nepsalo ani nemluvilo, vím jenom, že někteří Němci byli proti Masarykovi a říkali mu zásadně Masařík. Dnešní mládež má tolik možností poznat okolnosti „sametové revoluce“, že se má o čem poučit. A hle, ti mladí mnozí najednou jaksi reptají, moc je to nezajímá a věnují se zájmům nepolitickým – ale i to patří k jejich mládí. Nepochybuji, že ti z nich, k nimž se dnes nedostanou všechny důležité informace, si je po čase sami vyhledají. Žehnám jim, jak se na stařečka sluší.
Milan Jungmann
Při všech těch oslavách si hlavně znovu připomínám, proč jsme těmi klíči tenkrát vlastně zvonili. Jsem dodnes vděčná za to, že jsme konečně přestali být oněmi věčnými nezletilci, o nichž si někdo osoboval právo ve všem rozhodovat. Vděčná za to, že se můžeme pohybovat a jednat podle svých představ – nemyslím si, že je totéž, jestli nejedu dejme tomu do Austrálie, protože nemám peníze, a jestli tam nejedu proto, že mě nikdo nepustí!
Na druhé straně, těch důvodů jsme měli tenkrát víc. Vadilo nám třeba, že věci veřejné se probírají někde pod pokličkou. Vadila nám úplatnost těch stranou požehnaných. Vadilo nám cynické zneužívání moci (vzpomínám třeba na plánovaný dálniční obchvat, který měl usnadnit dopravu, ale bylo rozhodnuto, že cesta se bude naopak složitě otáčet a vyhýbat – usedlosti významného funkcionáře). Vadily nám protekce na školách zařizované shora, atd. Nechce se mi ani pokračovat, každý už ví, v čem jsme se dočkali a kde se nám doba spíš vysmála. Neměli bychom zapomínat na to, že jednou by někdo, ať už kdokoli, mohl zazvonit zase nám. Ať už čímkoli. Nerada bych se toho dožila.
Jana Červenková
Ad Melodrama chytré, či chytlavé? (A2 č. 23/2009)
Ráda bych vás upozornila na faktickou chybu, které se dopustila autorka recenze na film Rozervaná objetí Hedvika Petrželková. V recenzi píše, že si žárlivý milenec nechává „scény, natáčené bez zvuku, tlumočit překladatelkou ze znakové řeči“. Tato formulace ve čtenáři evokuje dojem, že se snad ve filmu objevuje znakový jazyk či že překladatelka je obdařena nějakými nadpřirozenými schopnostmi. Nejedná se však o žádnou překladatelku, ale paní, která dovede dobře odezírat ze rtů, a díky této své schopnosti muži sděluje, co kdo na záběrech říká. V každém případě termín „znaková řeč“ se dnes již neužívá, a podle zákona č. 384/2008 o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob je správný název pro komunikační systém preferovaný neslyšícími osobami: český znakový jazyk. Má to svou logiku – také neříkáme „česká řeč“ nebo „anglická řeč“. Vás časopis čtu ráda a ještě raději bych byla, pokud byste i v oblasti této problematiky, tj. problematiky neslyšících, používali správnou terminologii.
Helena Šebková, tlumočnice českého znakového jazyka
Ad Prolomit banalitu a otevřít paměť (A2 č. 22/2009)
?ůlod uovalh emísiv ětšej dářoP ?ínepárt yboc atinredoM .bons oben abuort okaj is tadapiřpen a ,ůlod uovalh ísiv ěnvejz žej ,melíd deřp táts kaj ,míveN .elchyr tsod áretkěn ,íjuňdzarpyv es atseg elA .bychop ínen mot o ,řílam ýkcitsatnaf ej ztilesaB groeG
Jan Štolba
Cena Jiřího Ortena 2010
Svaz českých knihkupců a nakladatelů přijímá přihlášky na Cenu Jiřího Ortena, která se udílí mladému autorovi prozaického či básnického díla napsaného v češtině, jemuž v době vydání díla nebylo více než třicet let, a je spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč. Kandidáty mohou do soutěže nominovat nakladatelé, veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou nominace je knižní vydání díla během roku 2009. Termín uzávěrky všech nominací je 31. leden 2010. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu: Sekretariát SČKN, P. O. Box 177, 101 01 Praha 1.
Luděk Blažek
Opravy
V A2 č. 22/2009 na s. 31 jsme při krácení zkreslili text minirecenze Jany Bohutínské. Jeho správný začátek zní: „Téměř přesně před rokem od poslední premiéry taneční skupiny Nanohach Kdo je Annik? (choreografie Petra Fornayová) uvedl soubor taneční inscenaci Miluj mě (premiéra 12. 9. 2008). Vzešla ze spolupráce s britským choreografem Nigelem Charnockem, spoluzakladatelem slavných DV8.“
V minulém čísle A2 jsme otiskli báseň Miloše Tomasca amputovanou. Omlouváme se. Celá báseň znovu zde:
Miloš Tomasco
V NEJTIŠŠÍCH TÓNECH
kloužou prsty mokré od slz…
Vydají zrcadla sivých skel
v odlescích plameny svíček?
Ve škvároví ztrouchnivělých parket
pavouk spí pod ohořelou krajkou.
Mávne
pod tíhou reliéfů, štukatur
v trylku pár vlaštovčích křídel?
Cesty zůstanou zaváty,
sazemi v nich ztěžknou sněhy.