Nevinná
Pour elle
Režie Fred Cavayé, 2008, 96 min.
Magic Box 2009
Francouzský kriminální thriller o učiteli, jehož manželku nespravedlivě odsoudí na dvacet let vězení, je především poučenou hrou s divákovým očekáváním. Snímek začíná typicky žánrovou situací, která je však zasazená do realisticky pojatého světa a postihne civilní postavy. Díky tomu celý další děj těží z napětí dvou typů předpokladů – jednoho, který vychází z žánrových schémat, a druhého, jenž se opírá o zkušenosti vzaté z „běžného života“. Děj obvykle naznačí, že se situace bude vyvíjet určitým směrem, ale následně se zásadně vydává úplně jinou cestou. Přitom když si odmyslíme řadu falešných stop, jež jsou ve snímku rozesety, je základní dějová osa celkem přímočará. Stejně záludný je i samotný konec filmu, který je z dějového hlediska zcela prostý, ale z etického pohledu přístupný množství protichůdných interpretací. Napětí realismu a žánru je přítomné i ve stylu a stylizaci snímku. Dílo se drží hladkého podmanivého stylu, který vtahuje diváka do děje. Zároveň se ale zdržuje okázalých a efektních prostředků hollywoodských thrillerů a sází na pomalé tempo a pozvolné budování napjaté atmosféry. Civilní zůstává i pojetí několika málo akčních scén a konečně i podoba hlavního hrdiny v podání Vincenta Lindona, který vypadá v první řadě jako ustaraný otec rodiny. Nevinná se tak řadí mezi současné francouzské filmy, které svými originálními přístupy ke klasickým žánrům vytvářejí inspirativní alternativu hollywoodské produkce.
Antonín Tesař
Armáda temnot
Army of Darkness
Režie Sam Raimi, 1992, 81 min.
Magic Box 2009
Po nízkorozpočtovém debutu The Evil Dead a jeho pokračování završuje Sam Raimi svou trilogii o silách ze záhrobí filmem Armáda temnot. Vedle démonů tu hraje prim ústřední postava Ash, brokovnice a motorová pila. S postupným růstem rozpočtu se proměňuje i atmosféra a žánrové ukotvení série. První díl je docela čistý horor, byť s prvky černého humoru; v druhém přibylo grotesknosti a prvků slapstickové komedie, navíc minimálně jeho polovina vystačí s hrdinou v opuštěném domě. Armáda temnot (rozpočet je vyšší už o řád) je komediální akční fantasy, zasazená do středověku a – do exteriérů. Tento film už otevřeně pracuje s Ashem jako s ikonou, kterou stvořily první dvě části, což je posilováno tím, že hrdina své průpovídky adresuje zbrojnošům neznalým moderního slangu, technických parametrů střelných zbraní a zákonitostí popkultury. Jinak ovšem Raimi většinu svých zaběhnutých postupů rozmělňuje: z grotesknosti se místy stává infantilnost (dominují tu scény rejdění kostlivců či miniaturních Ashů připomínající spíše rozpustilost kreslených grotesek) a roztřesené kamerové jízdy (tzv. shaky cam) už nejsou ani inovativní, ani nosné při výstavbě napětí. Ve vztahu k předchozím dílům je nejzajímavější sledovat proměnu Ashe v (super)hrdinu, který je bez zjevného zdůvodnění – vybaven především bonmoty – prakticky neporazitelný.
Tomáš Stejskal
Ambulance
Ambulancen
Režie Martin Barnewitz, 2005, 80 min.
DVD edice 2009
Další zástupce dánské kinematografie v pošetce od vydavatelství DVD edice je s minule recenzovaným psychologickým dramatem Dealer od Nicolase Windinga Refna nesrovnatelný. Zde se trochu pracuje s proslulým dánským černým humorem (třeba když si třicetiletý zlodějíček po cestě vytáhne svačinu od maminky) a hodně s napětím. Dva nepříliš důvtipní zlodějští bratři si při vyloupení banky půjčí sanitku a netuší, že spolu s ní ukradli i umírajícího se sestřičkou. A tak se začne řešit dilema. Mají kvůli svému lupu (ukradené peníze potřebují na léčbu své matky) nechat zemřít nevinného, anebo nejdříve zachránit jeho a přitom riskovat úspěch celého podniku? Možná by to mohlo být i zajímavé, kdyby divák hercům a událostem na plátně věřil. Jednu chvíli má sestřička na oživení umírajícího tři minuty a za tu dobu stihne jeden z bratrů napatlat sanitku dehtem. Po havárii pak nikomu nepřipadá příliš divné, že se po ulicích promenuje vůz bez dveří, z něhož stéká černá barva, a má díru v předním skle. Také úvodní únik policistům není příliš důvěryhodný. Na akční drama je tu příliš mnoho nepravděpodobností, a tak se divák spíše diví, než dívá. Barnewitz se pustil na příliš tenký led hned několika žánrů a výsledek se nepovedl. K tomu přispívá v české verzi slabší dabing a nemožnost pustit si film s titulky. Původní dánské znění asi ocení málokdo.
Jiří G. Růžička
The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble
Here Be Dragons
Ad Noiseam 2009
Ansámbl z Kolína nad Rýnem vznikl v roce 2000 s cílem dostát svému názvu a doprovázet němé filmy. Za kapelou stojí Jason Köhnen, známý i coby breakcorový producent Bong-Ra, a kurátor festivalu Sonic Arts Gideon Kiers. Činnost souboru zahájili živými soundtracky k Murnauovým a Langovým filmům. Na druhém dlouhohrajícím albu Kilimanjaro opouští jazzové (už od počátku zředěné) vody směrem k populárnějším teritoriím: triphopu, postrocku, libým drones… Lehce namíchaná směs výše zmíněného a dechů není nic víc než náladová hudba pro kavárny a meeting roomy. Groovující přiznávky se odehrávají nad příjemně hustým ambientem, rozlámané rytmy doprovázejí kňourající ženský vokál (proč proboha všechny napodobují Björk?), je to tak trochu zakouřené a spagettiwesternové… Důraznější zvuk se dostaví až na konci pětapadesátiminutového alba, kdy celá kapela najednou výrazně zesílí. Máte-li pocit, že nujazzová uhlazenost, syntezátorový ambient osmdesátých let a stylově padnoucí vokály mají ještě co říci, je Kilimanjaro Darkjazz Ensemble kapelou pro vás. Asi by to sami neradi slyšeli, ale jde o vcelku příjemné, nepřekvapivé retro. Tajemství zemí, kde jsou lvi, zůstává neodhaleno.
Petr Ferenc
Supersilent
9
Rune Grammofon 2009
Nové album norské skupiny Supersilent, které má již tradičně v titulu své pořadové číslo, se od předchozí tvorby výrazně odlišuje. To je dáno personální změnou, kterou provázely poněkud zjitřené emoce – před nahráváním chystaného alba totiž z kapely odešel bubeník Jarle Vespestad. Jeho role v Supersilent byla zásadní; divoká a přesná hra na bicí měla vždy důležitou gradační funkci a hutné pasáže zvuk skupiny značně přitvrzovaly. K této změně, jež předpokládá nový přístup k jeho, v poslední době až nepříjemně automatizované improvizační tvorbě, se trio postavilo radikálně. Všichni tři – tedy kytarista a elektronik Helge Sten alias Deathprod, trumpetista Arve Henriksen a klávesista Ståle Storløkken – totiž zasedli za Hammondovy varhany. Tento elektrofonický nástroj s charakteristicky plastickým zvukem a jazzovými konotacemi přizpůsobili s překvapivou lehkostí svému temnému zvuku. V padesáti minutách čtyř abstraktních improvizací se mísí ozvuky Deathprodova chladného dark ambientu s odkazy na kosmické experimenty začátku sedmdesátých let, v nichž lze zaslechnout německé Cluster nebo syntezátorové orgie Sun Ra. Dá se říci, že odchod bubeníka se na devátém albu Supersilent odrazil příznivě. Otázka ale je, co bude dál. Nového bubeníka trio údajně nehledá a už má natočený materiál desáté desky, na němž je za bicí soupravou trumpetista Henriksen. Nezbývá než doufat, že se ze Supersilent nestane temnější, ale přesto příliš líbivý ambientní Molvaer.
Karel Kouba
Poslední výstřel
Rozhodně nečekejte sex
Indies MG 2009
…anebo spíš jo. I sex se tu občas mihne (všechny skladby nevhodné do 16 let jsou označeny hvězdičkou!). Ale ne moc. Toto album totiž staví svou poetiku na vzdáleném světě dětství. Vinetů tu pokuřuje dýmku míru, kdosi sbírá křídla lovných/hovných ptáků, aby si mohl vytvořit správnou indiánskou čelenku, Ken se vypravuje na svou cestu kabrioletem a jen díky mentolce se rozpomene, co si vzít na sebe. Vedlejší projekt elektrofolkových Bratří Orffových je především jazykově hravý. Po prvním poslechu mne napadl Petr Skoumal lovící gorilu, po třetím zase první alba skupiny Znouzectnost. Srovnávat by se dalo i s bejbypunkovým Kašpárkem v rohlíku. Celé je to postavené na oblíbeném tématu „třicátníků“, kteří se noří do říše vzpomínek na dětství a trochu je remixují s nabytými zkušenostmi a nejrůznějšími popkulturními fenomény. Chtěl bych tak vlasy jako Bart Simpson, ale maminka mi to nedovolí! Hudba se pak pohybuje někde na pomezí trampské písně, ska, česko-slovenského punku, folku, zaslechneme i cosi jako rap. Dva texty si kapela vypůjčila: Krtka od Emanuela Frynty a Valčíček od Jana Nedvěda, z něhož chlapci zrapovali refrén o nosu jako bambulce. Mezi hosty se dvakrát objevuje Xavier Baumaxa a nezbytný dětský sbor. Album je vcelku povedené, i když musím přiznat, že napoprvé to bylo utrpení. Druhá vlna utrpení přichází, když se vám v hlavě začne ozývat „Až přijde den…“.
Jiří G. Růžička