Ad Eskalátor (A2 č. 24/2009)
Ve 24. čísle A2 v rubrice Eskalátor otiskla Libuše Bělunková podivnou a z kontextu vytrženou informaci týkající se dopisu, který jsem jí zaslal jako reakci na minirecenzi Víta Kremličky, v níž se autor bez ohledu na elementární kritickou etiku svérázně pustil do básnické sbírky Petry Rosette Dovnitř obrácené oko. Formu osobního dopisu jsem zvolil záměrně a šéfredaktorku požádal o nepublikování tohoto listu. Přesto proti mému zákazu Libuše Bělunková z dopisu cituje to, co se jí hodilo pro urážku mé osoby. Označila mne za „neveřejného udavače“, protože jsem kopii dopisu zaslal na odbor umění MK ČR. Jaksi pozapomněla zmínit můj argument pro tento krok. Nuže, vydání Kremličkou recenzované knihy bylo mimo jiné umožněno tím, že ministerstvo na základě doporučení odborné komise tento titul finančně sponzorovalo. Jedině to bylo důvodem, proč jsem úřad informoval.
Kremličkův pokus o recenzi totiž nenechal na zmíněné knize nit suchou. Jistě má kritik plné právo vyjádřit se k samotnému dílu, dokonce víc než právo, ale povinnost. Jenomže taková povinnost se musí naplnit hodnověrnou argumentací, nikoli množstvím planých výkřiků a slovních inzultací nejhrubšího kalibru. Místo argumentování používá Kremlička nepodložené osobní útoky na autorku, jejíž dílo nejenže zavrhne jako „naprostý kýč“, ale kterou začne poučovat, jak by se měl umělec chovat, jak by měl trpět a teprve skrze vnitřní bolest by měl sáhnout po peru. Přirovnat její básně k „vajglu“ („někdy vajgl je lepší než haiku“) a obvinit autorku z kariérismu a parazitování na těle poezie a umění obecně už nejsou argumenty, ale urážkami na cti, které by byly v právních podmínkách, jež tato země zdaleka nenaplňuje, žalovatelné. Obvinit někoho z neveřejného udavačství je samozřejmě rovněž hrubým porušením etiky, útokem na člověka, který se zastal napadené autorky stejně tak, jako by se zastal kohokoli, jehož práce podle jeho úsudku vykazuje prokazatelné kvality, na něž výše uvedený recenzent nedosáhl. To vše se může přihodit, ale můj dopis adresovaný šéfredaktorce Bělunkové se týkal především této amorálnosti, která nemá na stránkách jakéhokoliv veřejného periodika co dělat.
Věcně polemizovat s Kremličkovou recenzí nelze veřejně ani neveřejně, neboť nesplňuje podmínky elementárního východiska k diskusi. Proto jsem na polemiku otištěnou v A2 rezignoval. Z mého pohledu dochází nejen k záměně kritického ohlasu za drzý útok, ale také k nabytí dojmu, že se může všechno beztrestně porušovat, včetně tiskového zákona, který výslovně říká, že pokud si autor nepřeje zveřejnění svého textu, pak z něho nelze publikovat nebo citovat ani slovo. Natož obratnou manipulací s citáty podpořit snahu nad někým vyřknout věru zlý ortel. Stalo se. Podle A2 se udavač zastal kýčařky.
Kremličkova recenze se vysmívá kritické práci a jejímu étosu stejně tak jako grantové komisi. Oněch jedenáct členů komise tedy přiděluje granty podprůměrným autorům? Jsem přesvědčen, že pokud by ministerstvo udělilo grant panu kritikovi Kremličkovi, něco z jeho agresivity by se vytratilo. Nebo se mýlím?
Jan Suk
Ad Svobodný život v maringotkách v ohrožení (A2 č. 24/2009)
V rubrice Subkultura vyšel krátký report o festivalu Queer and Rebel, jehož jsem „autorkou“. K textu byl přidán dovětek, s nímž zásadně nesouhlasím. Jednalo se o vysvětlení, že gentrifikace je „infiltrací do vyšší sociální vrstvy“. Ráda bych uvedla na pravou míru, že se s takovýmto pojímáním gentrifikace neztotožňuji a že bylo do textu doplněno, aniž bych o tom věděla. Co se týče názvu článku dodaného redakcí: nemyslím si, že by se život na Schwarzer Kanalu dal označit přímo za svobodný, proto si stojím za svým původním názvem „Žijte queer a rebelujte!“.
Dita Jahodová
Co mi chybí
Jsem nadšený vaším čtrnáctideníkem. Podle mě však k umění patří i architektura a veřejný prostor, popřípadě design. Nemohl by být na stránkách A2 více přítomen? V jiných médiích u těchto témat postrádám kontakt s ostatním uměním a politickou aktuálností.
Tomáš Růžička
Ad Černomodrý svět (A2 č. 22/2009)
Je trapnou skutečností, že mnohem větší objem diskusí se věnuje procedurálním otázkám spojeným s Klausovými nevypočitatelnými obstrukcemi než smlouvě samotné. Lisabonská smlouva není nic jiného než navrácení klíčových prvků Evropské ústavy zpět do hry (a opět se používá v EU oblíbený a na první pohled vysoce demokratický způsob schvalování integračních smluv v tolika iteracích, kolik je potřeba k jejich schválení). Ústava, resp. Lisabonská smlouva přináší s sebou možnost majorizace členského státu, což je z hlediska mezinárodněpolitického, právního i faktického opravdu přelomový bod. O „občanské participaci, ochraně přírody nebo ohledech na externality globálních trhů“ v Lisabonské smlouvě jde jen velmi vzdáleně a používat tyto argumenty v její prospěch je buď projev naivity nebo úmyslné matení čtenářstva. Nevím, kolik čtenářů A2 patří mezi příznivce nových forem organizace společnosti, ale pokud autorce ………………………………. nesedí konzervace „zaběhaných rámců uvažování o společenském uspořádání a primát ekonomické logiky“, slušelo by se naznačit, jaké formy uspořádání by Evropa měla nabrat a z jakých důvodů by mělo odporovat ekonomické logice.
Tím se dostáváme k dalšímu pozoruhodnému tvrzení, a to, že Lisabonská smlouva konzervuje „relativně neoliberální“ pojetí Evropské unie. Ačkoliv doposud nechápu obsah zde populárního slova „neoliberální“, dovolím si odhadnout, že se významově podobá slovu „liberální“. To zahrnuje hodnoty a pravidla respektující a chránící svobodnou existenci, jednání i majetek každého jednotlivce. Nejsem schopen odhadnout, proč odpůrkyni „zaběhaných rámců uvažování o společenském uspořádání“ liberalismus může vadit, nicméně je nad slunce zřejmé, že Evropská unie se svými desetitisíci úředníků a statisíci stran regulací všeho možného i nemožného na liberalismu rozhodně nestaví. No a Klausovo fušování do klimatologie, probírané na závěr článku, baví svět už delší dobu, nicméně stejně komicky působí polemika s Klausem pomocí citátů Timothyho Mitchella, který svou tezí o vlivu ropy na povahu demokracie předčí i cimrmanovského vulgárního materialistu F.
C. Bohlena. Vysvětlení by si však zasloužila autorčina již vlastní myšlenka o „gulášovém kapitalismu pro vybranou část světa a nouzi pro všechny ostatní“, protože se může jednat o velmi originální teorii rozvojové ekonomie. S …………………………. lze bez výhrady souhlasit v posledním odstavci, což bylo i motivem k sepsání této reakce.
Michal Markoš
Cena Jiřího Ortena 2010
Svaz českých knihkupců a nakladatelů přijímá přihlášky na Cenu Jiřího Ortena, která se udílí mladému autorovi prozaického či básnického díla napsaného v češtině, jemuž v době vydání díla nebylo více než třicet let, a je spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč. Kandidáty mohou do soutěže nominovat nakladatelé, veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou nominace je knižní vydání díla během roku 2009. Termín uzávěrky všech nominací je 31. leden 2010. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu: Sekretariát SČKN, P. O. Box 177, 101 01 Praha 1.
Luděk Blažek