Toporný, nudný a bezbarvý jazyk prohlášení Evropské unie je už sám o sobě pro většinu lidí dostatečným důvodem, aby se ani nepokoušeli porozumět jejich obsahu. Jen v malém množství případů tak jsou unijní prohlášení zaregistrována někým jiným než hrstkou byrokratů z mezinárodních organizací či národních ministerstev zahraničí. Svým způsobem tak lze jako záslužný označit krok neznámého škůdce, který před dvěma týdny vynesl na veřejnost text švédského návrhu společného prohlášení ministrů zahraničních věcí sedmadvacítky zabývajícího se palestinsko-izraelským, v současné době takřka neexistujícím mírovým procesem. Díky úniku do izraelského deníku Haaretz se chystaná evropsko-unijní deklarace na více než týden stala jedním z hlavních témat blízkovýchodní politiky a článků zdejšího tisku. Švédský návrh prohlášení prý v první řadě vyzývá k tomu, aby se východní Jeruzalém stal hlavním městem nezávislého palestinského státu. Mělo se zřejmě jednat o reakci na pokračující výstavbu izraelských sídlišť právě ve východním Jeruzalémě. Právě tato výzva vyvolala radostný ohlas u arabské veřejnosti i politických vůdců. Výsledný text byl oproti původnímu návrhu samozřejmě o poznání mírnější a vyrovnanější, což vedlo k zajímavému a málo obvyklému jevu. Text v důsledku oslavovaly obě strany. Tohoto paradoxu si všiml i Barhúm Džarajsí z jordánského deníku al-Ghad v článku Jak se Izraelci odvděčí Evropanům? z 10. prosince. Podle něj si Arabové uvědomovali, jakému tlaku ze strany Izraele jsou asi vystaveny evropské státy před projednáváním finálního znění deklarace. Proto byli ještě mile překvapeni, že z původního návrhu zbylo alespoň něco. Podle Džarajsího je však výsledný text příliš kompromisní a formulovaný natolik šikovně, že Evropany k ničemu ani politicky nezavazuje. Spokojeni jsou i Izraelci, u nich se tak ale podle autora děje plným právem. Podařilo se jim odvrátit jednoznačnou výzvu k vytvoření palestinského hlavního města ve východním Jeruzalémě a naopak byla zdůrazněna nutnost zajistit bezpečnost Izraele. Barhúm Džarajsí ovšem Evropany varuje před izraelskou nevděčností. Namísto vstřícnosti totiž postoupil Kneset do dalšího čtení zákon, který zabraňuje jakékoliv výměně území s Araby bez předchozího schválení v referendu. Zákon by tedy účinně paralyzoval jakákoliv mírová jednání. Podle autora se jedná o plivanec přímo do obličeje těm evropským zemím, které v souladu s přáním Izraelců zmírnily původní švédský návrh prohlášení. Je přitom podle něj zřejmé, že další plivance budou následovat.
Redaktor egyptského deníku al-Ahrám Khálid Amajra si v článku Palestinci nechtějí jen slyšet slova ze 13. prosince všímá především palestinské reakce na evropské prohlášení. Představitelé palestinské samosprávy si uvědomují, že výsledné prohlášení je velmi kompromisní. Uvítali ovšem evropskou snahu jasněji definovat vlastní pozici nezávisle na Spojených státech. Podle autora se tedy dá soudit, že Evropská unie se snaží výrazněji prosadit v řešení palestinsko-izraelského konfliktu a přinejmenším v očích Palestinců se stává výrazným samostatným hráčem. Jiný komentátor deníku al-Ahrám, Hasan Nafáa, zase vnímá evropské prohlášení k Blízkému východu jako pokus vymanit se z podřízenosti vůči Washingtonu. Evropané jsou podle něj rozhořčeni tím, že Američané využívají jejich vojenských kapacit v náročných protiteroristických misích, jejich politické stanovisko však zřídkakdy berou v potaz. Přitom právě Evropané dokázali alespoň jasně formulovat svou pozici, na rozdíl od Američanů, kteří i navzdory svým obrovským materiálním možnostem nejsou schopni prosadit svou vůli vůči pravicové vládě Benjamina Netanjahua.
Evropa se stala v uplynulých týdnech terčem pozornosti muslimských a arabských zemí nejen pro (relativně) pozitivně přijaté prohlášení k palestinsko-izraelskému konfliktu, ale i kvůli švýcarskému referendu o stavbě minaretů. Představitelé náboženských organizací i sekulární novináři se po zveřejnění výsledku předháněli v odsudcích švýcarské netolerance. Egyptský list al-Ahrám zveřejnil 12. prosince článek Ramziho Barúda s názvem Skutečná demokracie. Autor se zamýšlí nad tím, jak zákaz stavby minaretů ve švýcarském referendu přispěl k diskreditaci demokracie v očích muslimů. Barúd v článku vzpomíná utrpení muslimů, kteří obětovali svůj život ideálům svobody a demokracie. Již od doby myslitele Muhammada Abduha na konci 19. století se datuje snaha islámských učenců smířit ideály demokracie a muslimské víry. V následujícím století pak byla tato snaha doprovázena i utrpením obyčejných lidí či studentů, kteří neváhali pro myšlenku demokracie prolít krev. Kampusy v Karáčí, v Káhiře či v Gaze byly dějištěm prvních svobodných voleb do studentských rad, zatímco zdi izraelských věznic by mohly vyprávět o demokratických poměrech uvnitř komunity uvězněných Palestinců. Výsledkem zmíněné snahy je však většinou utrpení. V Gaze dodnes lidé trpí, striktně vzato, v důsledku demokratických voleb. Je však samotný Západ, který je kolébkou moderní demokracie, muslimským demokratům nějakým způsobem nápomocen? Podle Ramziho Barúda je tomu naopak. Zákaz muslimských šátků ve Francii či právě zmíněný zákaz stavby minaretů ve Švýcarsku jsou dobrou ukázkou toho, jak mohou být demokratické mechanismy použity k utlačení práv menšin a popřít tak jeden ze základních principů samotné demokracie. Muslimové žíznící po svobodě a demokracii tak ve svých nových útočištích nalézají obdobnou diskriminaci a netoleranci, před kterou uprchli. Zamýšlená stavba minaretu Mutalipa Karaademiho, která byla záminkou k vypsání referenda, tak v důsledku povede k omezení náboženských práv švýcarských muslimů. Zajímavé je, že většina z nich jsou Albánci a další balkánští muslimové, kteří na území alpské konfederace uprchli před náboženským útlakem a pronásledováním.