Na začátku devadesátých let se hodně používalo spojení „pozdní doba“. Byl to výslovný odkaz na Kacířské eseje Jana Patočky, který naznačoval, že vývoj západního světa dospěl do fáze, v níž se mnohosmyslně „připozdívá“: společenská atmosféra houstne, hroutí se tradiční struktury, člověk se stává funkcí techniky, ztrácí se hlavní ideologická i filosofická vodítka, zatemňují se obzory budoucí i minulé. V pozdní době vzniká prostor úpadku a všeobecné dekadence, což by ale, a to je zvláštní, neměl být důvod k depresi a rezignaci. Protože, jak naznačuje Patočka, kdo umí takovou dobu žít se zjitřenými smysly a duchem, dokáže snad zahlédnout alespoň náznaky únikových cest, jež se skrývají pod zdánlivě jednobarevnou temnotou pozdní doby. V tom nejhorším marasmu a hrůze se nakonec zjevuje možnost záchrany, snaží se naznačit Patočka svým pojmem „pozdní doba“.
Rok 2009 se bude jednou s největší pravděpodobností připomínat jako čas rozpačitých oslav dvaceti let svobody. Hlavní událost roku ale nebyla spojena s oním různorodě odstupňovaným radostným pocitem, že i přes všechny problémy, komplikace a porevoluční hrůzy jsme přece jen svobodní, a to je nejdůležitější. V roce 2009 došlo k jedné nenápadné, pro budoucnost však téměř základní změně. Rozpadla se politika jako instituce, spojená s představou starosti o obec v rámci polemického souboje podle určitých pravidel. Politici sice dál vytvářejí dojem, že pracují pro blaho lidu a že jejich hádky jsou naplňováním principu názorového střetu, veřejné stopy tohoto boje ale hovoří jasně: politika jako veřejná činnost se schovala, zmizela z otevřené scény; odešla do předsálí a stranických centrál, které už nevytvářejí samostatné autentické verze budoucího světa, nýbrž usilují o ryze manažerské ovládnutí prostoru, jež má jediný a všem společný úkol, a tím je získat co největší podíl na finančních tocích, které tímto územím protečou.
Politika se změnila v prosté získávání a ovládání zdrojů, ať už jsou jimi sociální kapitál stranické skupiny a s ní spřízněných duší, nebo kapitál finanční, investiční, jakýkoliv. Strohý, skoro až abstraktní manažerismus ovládl politiku natolik, že se stal její jedinou náplní. Provoz firmy (státu) není podřízen nějaké společné ideji politického podnikání (státu), ta byla nahrazena jinou maximou, která praví, že smyslem politiky je krátkodobé získávání výhod a zajišťování možností pro budoucnost, kdy politické podnikání vlivem nepřízně voličů nebo stranických konkurentů už nebude dávat ty nejlepší výhledy na zhodnocení investované manažerské energie.
Rozklad politiky „v byznys jako každý jiný“ je typickým patologickým projevem pozdní doby, ale jen pokud se na něj díváme skrze nějakou danou ideu, která oblast politična přirozeně reguluje. Nic takového ale neexistuje. Politično se nevymezuje předem, není dáno ideální představou, která se potom buď naplňuje, nebo se od ní odkláníme. Politično se vytváří vždy znovu a znovu, čerstvě, v konfliktu zájmů a volených politiků a jejich volitelů. Pro rozklad politična potom není charakteristické, že naplňuje nebo nenaplňuje nějakou dohodnutou vznešenou ideu státu jedné či druhé strany, nýbrž že se rozpojuje vztah společného zájmu volených a volitelů, což je právě český případ. Probíhající rozklad politiky proto může přinést i pozitivní výsledek: oživení smyslu politična v obnovení jeho zakládajícího vztahu mezi voleným a volitelem; anebo nalezení úplně nového pojetí politična, které – bez ohledu na to, jak bude vypadat – vytvoří obecný konsensus, jenž bude mít naději na delší přežití a přitom se vyhne riziku specifického „konsensu lhostejnosti“, spojeného s všeobecně sdíleným pocitem rozkladu.
Dvacet let po euforickém rozevření demokratických možností se dostáváme do situace, v níž se tyto politické cesty samy od sebe postupně omezují a uzavírají. Onen pocit omezení vyvolává úzkost, pocit sevření, který také patří k pozdní době. V něm se právě postupně koncentruje psychická energie, jež by mohla vést k novému začátku. Je-li nějaký.
Pozdní doba, jedním z jejíchž mnoha projevů je probíhající rozklad politiky, není apokalyptickým koncem dějin, ale jen jednou z mnoha opakujících se fází, kterou stručně a výstižně popisuje Patočkův oblíbenec Jacob Burckhardt. „Podstatou dějin je proměna,“ píše Burckhardt v Úvahách o světových dějinách. A proměna, dodává, se neobejde bez zániku starého, který však neprobíhá tak snadno jako v přírodě, kde prostě vítězí silnější jedinec či živel. „V dějinách se připravuje zánik vždy vnitřním ubýváním, vyžíváním. Teprve pak nastává zánik vnějším nárazem.“
Jak dlouho tedy ještě bude trvat „vyžívání politiky“? A kdo tomuto skomírajícímu systému dá poslední ránu z milosti? Inspirativní, lákavé otázky… S novým vymezováním obsahu a smyslu politična v pozdní době nakonec nemusí být tak velký problém.
Autor vede kulturní redakci České televize.