Ad Hlavné interpunkčné znamienko (A2 č. 3/2009)
Přesnost v umělecké publicistice a kritice je základní podmínkou věrohodnosti. Výpustky či (třeba nevědomé) zamlčení fakt vede ke zkreslení kontextu a odtud je za nějaký čas už jen krůček k falešné interpretaci, neoprávněným nářkům a začátkům ex nihilo – mohli bychom vzpomínat. Zuzana Biľová v úvodu své recenze na výbornou výstavu Slovenský obraz (anti-obraz) v Jízdárně Pražského hradu tvrdí, že od roku 1970 se v Čechách uskutečnilo jen několik drobných výstav slovenského umění, které nemohly podat náležitý pohled na vývoj umění na Slovensku. Netvrdím, že přepracovaná repríza projektu Slovenský mýtus, která se konala v rámci Slovenské sezóny v Moravské galerii v Brně v roce 2007, podala náležitý pohled. Ale chtěla k němu nasměrovat českého diváka. Jednalo se totiž o podstatný a koncepčně mimořádně zajímavý tematický řez slovenským výtvarným uměním od poloviny 19. století až do současnosti. O drobný projekt tedy, alespoň co se rozsahu týče, rozhodně nešlo. Už proto ne, že obsadil hlavní výstavní sály Uměleckoprůmyslového muzea Moravské galerie v Brně včetně prostoru pro fotografii Camera v prvním patře budovy. Slovenský mýtus byl navíc jednou z důležitých přípravných skic, ze kterých vykrystalizovala nynější – pro české muzejní instituce a historiky umění mimořádně inspirativní a svou promyšlenou koncepci snad až zahanbující – přehlídka na Pražském hradě.
Marek Pokorný
Ad Skončeme s kultem zbytečného ohně (A2 č. 2/2009)
Nesouhlasím s názorem Ondřeje Slačálka. Mnohem bližší je mi pojetí Evy Kantůrkové, uveřejněné v Literárních novinách. Diskutabilní jsou samozřejmě dvě věci, předně, do jaké míry sám Palach považoval svůj čin za následováníhodný, a za druhé, co s jeho dědictvím, nad nímž už neměl a nemá vládu, dělají státní propagandy jednotlivých režimů. Nezažila jsem tu dobu, ale zdá se mi, že bez Palacha bychom byli přepadeni armádami Varšavské smlouvy a list by se tu nakonec nepohnul. Alespoň někdo se zmohl na vlastní čin, byť nevyšel tak, jak předpokládal. Ale takhle nivelizovat ze současného pohodlného hlediska reakci plně odpovídající mnohem vypjatější situaci, to mě u pana Slačálka dost překvapuje. A propos, kdy už tu budou ti kladní, následováníhodní, pozitivní a vyhrávající hrdinové, inspirující ke zdravé aktivitě? Pak třeba budeme moci Palacha nechat v klidu spát.
Tajine
Ad Jakub Řehák: Růže pro Miladu
(A2 č. 3/2009)
Možná, že Růže pro Miladu skutečně jsou po literatuře, je to možná umělecký chaos nebo experimentální telepatie snad, či nirtra, o níž se v avantgardních kruzích mluví. Je pravda, že, jak z textu vyplývá a i ze zámluvy, jedná se o nedokončené dílo. Dílo, které vzniklo během let 1997–2004, v několika krátkých časových skrýších, mezi emigrací, vězením, bezdomoveckým holokaustem a gulagem, a je otázka věčná, podaří-li se někdy Růže dokončit. Chápu, že věta „Skoro breščal, jak to bylo líto, z pupku vyrostl mu fialový břečtan, který ho smutkem obmotal“ může znít na pozadí současné metrosexuální prózy poněkud méně nadhiphopovaně. Chápu, že Jungův elementární generátor mysli může být pro technickou představivost psychicky slabších skutečnou Rubikovou kostkou. Chápu dokonce i to, že věta „Bylo to z hlavy jednoho chlapa“ může někomu mentálně retardovanému připadat jako příliš komplikovaná
a šroubovaná. Každopádně s tak neuvěřitelně odporným prasozmrdským kokotismem jsem se dosud ještě nikdy nesetkal, a to dokonce ani v dobách, kdy jsem za báseň vydával pletiva kus z plotu vystřižený. Pokud jste tolik toužil udělat si svoje zamrdaný jméno, pane Řehák, na tom, že shodíte avantgardní legendu, tak se vám to skutečně zamrdalo upřímně. Pokud je libo pěstní souboj, posvátný muž, jeho mátma Shanti,
bude přednášet 3. 3. 2009 v pražském pankráckém parku.
Ticho
Ad hlavní téma čísla divadelní kritika (A2 č. 50/2008)
Vracím se ještě k vydání A2 věnovanému divadelní kritice. Marta Ljubková se mýlí, když tvrdí přímo podtitulkem, že „jsme na jedné lodi“. Pravý opak je pravdou. Kritici jsou na opačné straně barikády než umělci, jsou na jedné lodi s konzumenty, protože jsou jedněmi z nich – kritik je profesionální vnímatel. To je právě zvrácená představa umělců a jejich kamarádů, že jim kritika má především dělat reklamu. Kritika má především formovat vědomí vnímatelů umění tak, aby byli odolní vůči kýči, grafomanům a ostatnímu neumění a uměli ocenit staré i nové hodnoty. Konečně z oblasti literární kritiky je to známo také. Proto také už dlouho není korektní, když se literární kritice věnují sami spisovatelé a naopak (Šalda ještě mohl, ale už tehdy to nedělalo dobrotu). V oblasti divadla se to někdy prolíná, protože je tu u jednotlivců časté přecházení mezi pozicí kritika a dramaturga (což je mj. též jakýsi interní kritik). On už Karel Čapek na tyhle zneuznané umělce myslel bonmotem „kritik je člověk, který říká, jak on by to dělal, kdyby to uměl“. Nikoli. Neuměl bych to, nemám umělecké ambice ba dokonce ani vlastní umělecký názor. Já to nemusím umět, stejně jako nemusím umět vařit, abych poznal, že nějaké jídlo je dobré. I to je ovšem samozřejmě subjektivní jako celá umělecká kritika.
Petr Pavlovský
Za Vladimírem Boreckým
Dne 6. 2. 2009 zemřel významný pražský filosof kultury, psycholog a znalec mašíblů, Prof. PhDr. Vladimír Borecký, CSc. Bez jeho dobromyslného a zároveň divého pohledu zpod krempy klobouku už katedra kulturologie FF UK nikdy nebude, co bývala.
Zdenka Sokolíčková
Opravy
V minulém čísle v rubrice Odjinud jsme uvedli zkomolený název knihy Egona Hostovského Všeobecné spiknutí. A v Tipech byl chybně uveden ročník letošního Berlinale. Je padesátý devátý. Omlouváme se.
–red–