Ad Spolu i proti sobě (A2 č. 4/2009)
Prozatím si rubrika o subkulturách zachovala velmi vysokou kvalitu. Nejinak tomu bylo v článku Jakuba Mračna o fotbalových ultras. Všichni fanoušci splitského Hajduku ale museli při čtení skřípat zuby. Autor totiž jejich tým přemístil do rivalského Záhřebu. Srovnatelná svatokrádež už by byla jen identifikovat Baník s Letnou.
Felix Xaver
Ad Skončeme s kultem zbytečného ohně (A2 č. 2/2009)
Ondřej Slačálek se ve svém textu snaží vygumovat symbolickou váhu činu Jana Palacha a zdůrazňuje jako podstatný samotný akt sebevraždy. Vysvětluje jej jako projev „selhání“, „neúspěchu“, jako „cestu do nebytí“ a dokonce jako nástroj k vydírání a znevolňování těch, k nimž se Palach svým činem obrátil. Palachova oběť je pro něj nebezpečným příkladem pro zdravé a mladé lidi, kteří mají vždy ještě dost času nadchnout se pro nějakou optimistickou revoluční myšlenku, jako svého času členové Hnutí revoluční mládeže. Takové řešení vidí Slačálek jako racionální a tím pádem správné. Oproti tomu v činu Palachově racionální základ postrádá, a proto jej považuje za nesmyslný a nebezpečný. Tím, že záměrně upozaďuje symbolický význam Palachova činu, redukuje jej v podstatě na vyhrocený projev nihilismu, na sebevraždu bez dopisu na rozloučenou. Co víc, na sebevraždu, jíž chtěl Palach „pozůstalé“, pod vyhrůžkou dalších sebevražd, násilně donutit k splnění své vůle.
Jenomže život člověka není rovnice o dvou neznámých a Slačálkova argumentace selhává jednoduše na tom, že ani on, ani nikdo jiný se nikdy nedopátrá toho, proč Palach dospěl k svému rozhodnutí. A právě v tomto tajemství, které Slačálek považuje jen za jakousi facku zdravému rozumu, tkví symbolická síla Palachova činu. Právě to, že jeho oběť nelze vysvětlit racionálně, umožňuje vnímat ji jako poselství, které směřuje mnohem dál a hlouběji než Slačálkovy úvahy o správnosti nebo nesprávnosti sebevraždy.
Způsob, jakým Slačálek Palachův čin oprošťuje od „zbytečné symbolické zátěže“, je na první pohled racionální, ve skutečnosti má však blíže k umělým konstrukcím, s jejichž pomocí ideologové totalit 20. století potírali jakýkoliv pokus o směřování k transcendenci, ať již náboženské, umělecké nebo filosofické, jež v jejich očích hrozila zadřít hladce fungující soukolí totalitní mašinerie. Proto si nacisté dávali takovou práci s vymýcením „zkaženého“ moderního umění, proto se komunisté s tak nepochopitelným fanatismem vrhli na kněze a mnichy, na spisovatele a filosofy, proto se s takovou urputností snažili z paměti lidí vymazat celá období lidských dějin. Literatura, filosofie, umění, náboženství i paměť lidského rodu totiž vytvářejí a uchovávají symboly, z nichž vyvěrá etika. A ta byla pro totalitní režimy nebezpečnější než jakýkoliv ozbrojený odpor. Právě tak Palachův čin v sobě nese etické poselství, které je anarchistovi Slačálkovi z nějakého důvodu na obtíž.
Ať už si o tom pan Slačálek myslí, co chce, Palachův čin nezůstává ve vědomí lidí jako sebevražda, ale jako symbolické poselství, které žije v nás a vede nás k svobodné myšlence, k svobodnému činu a k přijetí osobní zodpovědnosti. Proto mohlo být s Palachovým pohřbem spojeno tolik zoufalé naděje, která tak rychle uhasla, proto se ale také první svobodný hlas, který jasně zazněl z hloubky normalizačního marasmu, ozval právě v lednu 1989, během manifestací k výročí Palachovy smrti.
A byl to hlas tak silný, že dokázal probudit k životu i tu sytou dřímající českou malost, která si do té doby pohodlně hověla v závětří. Ten hlas zní dál, a nejen pro Čechy. Málokdo u nás ví, jak důležitým symbolem je dnes čin Jana Palacha třeba pro Bělorusy, kteří se dnes, stejně jako my před nedávnem, zamýšlejí nad nutností překročit samy sebe, udělat ten těžký krok ke svobodě.
Když Ondřej Slačálek z racionálních pozic zdůrazňuje především negativní dopad Palachovy sebevraždy, chlácholí svědomí právě těch, kdo se v sobě rozhodli Palachovu výzvu udusit ve jménu „racionálnějších a tím pádem i správnějších rozhodnutí“. Jeho úvahy se podle moho mínění nesou stejným směrem jako úvahy německého měšťáka ve třicátých letech, který v sobě vědomě dokázal potlačit sklony k iracionální křesťanské etice a dal přednost racionálnímu konečnému řešení. Slačálkův text, který na první pohled vypadá jako zmatená snůška radikálně podbarvených nesmyslů, v sobě ve skutečnosti uzavírá jasnou logiku, která se z podstaty příčí tradičním hodnotám evropské civilizace.
Jan Machonin
Tvůrčí spisovatelské stipendium
Nadační fond Pražského literárního domu autorů německého jazyka ve spolupráci s Hessischer Literaturrat e. V. vyhlašuje konkurs na udělení stipendia pro měsíční tvůrčí pobyt v literárním domě Villa Clementine ve Wiesbadenu (SRN). Stipendium se bude udílet ve spolupráci s Hessischer Literaturrat, Ministerstvem kultury a Institutem umění už potřetí. Určeno je českým básníkům, spisovatelům a dramatikům, kteří chtějí sbírat nové zkušenosti a inspiraci pro svou tvorbu v zahraničí. Nabízí prostor pro tvůrčí činnost v rámci rezidenčního pobytu, příležitost pro prezentaci při čteních a jiných akcích, poznání zahraniční literární scény a navázání nových kontaktů. Pobyt potrvá od 1. 10. do 31. 10. 2009, výše podpory je 1000 €, ubytování zdarma, kupon na veřejnou dopravu po spolkové zemi Hesensko. Znalost němčiny není podmínkou. Seznam požadovaných dokumentů v češtině najdete na www.prager-literaturhaus.com. Termín odevzdání do 15. března 2009.
Lucie Černohousová, Pražský literární dům autorů německého jazyka