Ad Otevřený dopis ministru Václavu Jehličkovi
Vážení, ano, něco je špatně. Pokud literární periodika musí psát otevřené dopisy ministerstvu, aby své likvidační rozhodnutí ještě, proboha, zvážilo, je to špatně. Vlastně celé své bohemistické studium velmi silně pociťuji, že se s literaturou děje cosi nekalého, co se čím dál víc podobá něčemu stejně nepříjemnému jako malomocenství nebo hniloba. Až do morku kostí. Jaksi se vytratilo spojení mezi literáty, akademiky, čtenáři. Obrovský finanční tlak samozřejmě vnímám jako zásadní problém, ale co se také podívat do vlastních řad? Neměli bychom se zeptat, jaké bohemisty se vlastně chystáme vypustit do světa? Jak je připravujeme? Nejsem ochotna plně akceptovat argumenty o přeplněnosti přednášek nebo seminářů. Alespoň u nás ne. Je 20 studentů na přednášce příliš? A 10 na semináři? Přesto je to špatně i tady. Úroveň se mnohdy blíží nule, někdy dokonce v záporných číslech. Ztrácí se rozdíl mezi střední a vysokou školou. Je špatně, pokud studenti české literatury čtyři semestry za sebou označují přízvučné a nepřízvučné slabiky a tváří se přitom, že je to to nejlepší, co mohou pro poezii udělat. Je špatně, pokud se dějiny pohybují na ose Mácha – Skácel, a pak už horizont událostí a nic. Je špatně, pokud jsme místo nabízeného autorského čtení nuceni poslouchat nekonečně nudné práce spolustudujících. Univerzita nás nevede k samostatnému myšlení. Naopak. Nejdůležitější je odevzdat práce přesně podle norem rektora a především správně citovat. Přesněji správně citovat správné osoby. Univerzity se tak chystají do světa vypustit lidi, kteří sice strukturálně správně rozeznají metrum a bezvadně citují, ale jinak jejich tupost nebude znát mezí. Je špatně, pokud i docenti a profesoři dělají z literatury a poezie především cosi výlučně elitářského a přitom se pyšně poplácávají po ramenou. Literatura by měla být součástí veřejného života. Veřejného kulturního života. Důležtá napojení odborníků na litráty mizí v nedohlednu. A kam se má podít čtenář? Podle čeho se má orientovat, pokud místo recenzí psaných s odborným nadhledem čte jakési bláboly s oscilací v pólech líbí – nelíbí, rozumím – nerozumím, a teď už bude dokonce připraven o možnost vůbec se k nim dostat??? Máme dobré básníky. Dokonce velmi dobré. Možná by bylo fajn, kdyby mohli opustit hospody a čajovny, kde běžně planou společným úsilím, a vylézt ven. Na Parnas. Na kopec. Nebo jiné vyvýšené místo. Aby byli vidět. Aby viděli. Aby byli vidoucí. Něco je prostě špatně. Nejsem ale nihilista. I když se současný literární život potácí v dutém prázdnu, chci věřit, že se z něho ještě může stát třeba to topinkovské prázdno, z jehož doteků vzniká poezie. Vytrvejte.
Jana Holubková
Na okraj článku M. Balaštíka Vzkaz z ghetta, nebo služba čtenářům?“, Host č. 2/2009
Polemizovat s článkem pana Balaštíka je na dlouhé lokte: má totiž velmi přesnou představu, co Magnesia Litera je a co má být, tuto představu porovnává se skutečností a shledává cenu lehkou. Potíž je ovšem právě v jeho axiomech: ty s ním nesdílejí přinejmenším členové překladatelské poroty, za které tuto reakci píšu.
Magnesia Litera není koncipována jako mainstreamová cena a členové překladatelské poroty nevidí smysl své práce ve zvýrazňování už tak populárních titulů. To bychom se s prominutím nemuseli věnovat čtení, mohli si vzít žebříček nejprodávanějších titulů a začít si fixkou podtrhávat. Ve stanovách Litery máme jako kritérium význam a objevnost daného titulu, a tak se snažíme upozorňovat na nejzajímavější díla ze zahraniční produkce a svou troškou přispívat k formování literárního vkusu. Magnesia Litera, tak jak ji chápeme, není ani PR nástrojem českých autorů. Pan Balaštík je očividně přesvědčen, že existuje něco jako úchvatná česká literatura a že jen my porotci jsme slepí a nevidíme ji. Z profesionálních důvodů čtu českou literaturu docela dost a za ta léta jsem dospěl k názoru, že její obecně nevalná úroveň odpovídá provinčnosti celé téhle kotliny Blátavy. To, že v 17 z 18 anket o knihu roku LN vyhrála česká kniha (ta jediná výjimka je Naděžda Mandelštamová), pokládám za jasný důkaz české sebezahleděnosti. Ojedinělé vítězství překladové knihy v Magnesii Liteře pak panu Balaštíkovi (a nejen jemu) zjevně leží v žaludku, což je kuriózní, protože o významu překladu pro utváření českého jazykového prostředí a vkusu snad není sporu. Navíc, pokud může soutěžit i překlad, dřív či později musí vyhrát, to je čirá statistika. Organizátoři Litery zajisté mohou překlad jako takový vykázat za brány soutěže, sníží tak ale hodnotu soutěže: rozdíl to je zhruba stejný jako mezi první ligou a krajským přeborem.
Magnesia Litera není Niké a nefunguje ani jako Goncourtova cena nebo Booker prize. Buďme za to rádi, právě v její pestrosti a odlišnosti od zahraničních protějšků je její smysl.
Viktor Janiš
Literární soutěž Klementa Bochořáka
Společnost přátel mladé poezie vyhlašuje 3. ročník literární soutěže Klementa Bochořáka. Soutěže se mohou zúčastnit tvůrci narození roku 1983 a později. Autoři nejlepších prací budou pozváni k účasti na víkendovém setkání, které se uskuteční v září 2008 ve Vranově nad Dyjí. Vybrané básně budou publikovány ve sborníku bibliofilského charakteru. Své příspěvky o rozsahu maximálně 5 stran zasílejte do 31. 8. 2009 na adresu: Společnost přátel mladé poezie, Nálepkova 3, 637 00 Brno, nebo: [email protected]. V příloze uveďte datum narození, plnou adresu, případně mailovou adresu nebo číslo telefonu. Další infomrace: spmp.ic.cz.
Jiří Červenka
Omluva
Omlouváme se čtenářům článku Outsiderem jsi, když punkáč nejsi (A2 č. 5/2009) a Milanu Trachtovi alias Banánovi za zavádějící a nepřesný přepis jmen hardcorových kapel, který způsobil náš špatný odposlech z diktafonu. Správná jména zmiňovaných skupin zní: Middle Classe, Embrace, Minor Threat a label Dischord records. Vina leží zcela na autorech rozhovoru, Milan Trachta samozřejmě subkulturu, kterou prezentuje, zná do nejmenších podrobností a podobných chyb se nedopouští.
Lukáš Rychetský, Ivo Mathé