Chromofobie
Chromophobia
Režie Martha Fiennes, 2005, 136 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Minulé století můžeme směle označit za století času. Už na jeho počátku přišel Albert Einstein s teorií, podle níž je čas relativní veličina. Relativita času v závislosti na sociálním postavení je podstatná i v Chromofobii. Jedna hrdinka žije v obrovském domě přeplněném uměleckými díly, živí ji manžel, a tak se trochu nudí, zato druhá žije v jedné místnosti kdesi na periferii, trpí nevyléčitelnou chorobou, a aby se mohla postarat o svou malou dcerku, živí se jako prostitutka. Pro jednu je čas příliš dlouhý, pro druhou příliš krátký. Film je sestaven jako mozaika a divák si až postupem času dává jednotlivé dílky dohromady. Mezi postavami začínáme sledovat pojící vlákna a celá síť se povážlivě rozhoupe, když se neúspěšný novinář pokusí přiživit na informaci, kterou mu v opilosti prozradí jeho nejlepší kamarád. Fiennesová je citlivá filmařka a snímek nikam násilně netlačí, občas jí ale ujede zbytečně sentimentální a zdlouhavá scéna. Herecky tu vyniká její bratr Ralph v roli učitele umění, který je tak trochu na malé kluky (i když to se můžeme jen domýšlet), nebo Ian Holm jako uznávaný soudce s lehkou úchylkou pro mladé zdravotní sestřičky. Ve srovnání třeba s Andersonovou Magnolií je však Chromofobia příliš zdlouhavá a málo emotivní podívaná. Bonusy na disku nenajdeme.
Jiří G. Růžička
Můj život jako pes
Mitt liv som hund
Režie Lasse Hallström, 1985, 101 min.
Levné knihy 2009
Dříve než se Lasse Hallström pustil do subtilního zkoumání nezakořeněné duše dospívajících a dospělých lidí a dříve než se zabydlel ve Spojených státech, vynikal v citlivém nahlížení do duše dítěte. Populárním Dětem z Bullerbynu předcházel v polovině osmdesátých let záznam části života malého Ingemara. Klučina to není zrovna bezproblémový, ale většinou za to může spíše shoda náhod či jeho starší bratr. Nemocná matka se o něj nemůže dále starat a Ingemar je poslán za rodinou na venkov. Ačkoliv oficiální anotace vydavatele hlásá, že zde dochází k chlapcovu erotickému procitání, Ingemar se kolem všeho pohybuje spíše jako nezúčastněný pozorovatel a stejně tak se má i k onomu procitání, jež nedoléhá na něj, ale na kamarádku z fotbalového družstva. Hallström ve svém snímku rezignuje na studii dospívání, naopak se pokouší zachytit několik prchavých okamžiků, mnohdy všedních, ale pro Ingemarovo formování důležitých. Chlapec totiž umí, stejně jako dobrý spisovatel, drobné střípky ze svého života vstřebat a ve vyprávění je předat svému okolí a divákům. Možná si leccos přibarvil, možná neumí stylisticky vybrousit věty, o to ale působí jeho příběh uvěřitelněji. Stejně jako celý film. Snímek, jak je u LK zvykem, se obešel bez bonusových materiálů.
Lukáš Gregor
Ďáblovo oko
Djävulens öga
Režie Ingmar Bergman, 1960, 87 min.
Levné knihy 2009
Měl Ingmar Bergman smysl pro humor? Tuto otázku si jistě položil nejeden divák, když zhlédl některé z jeho komediálních kusů. Bergmanovi, zdá se, odlehčená poloha tu a tam vyhovovala. V takto položených námětech si dovolil vkládat do filmů moralistní rozměr, který u něj v mnohem slavnějších dušezpytných dílech nenajdeme. Ďáblovo oko vzniklo v určitém přechodném období, v němž se tvůrce chystal na svou velkou komorní trilogii o krizi víry a věnoval se cizím námětům (Pramen panny), divadelním a televizním projektům. Fraška o Donu Juanovi, pykajícím za své hříchy na podvedených ženách, vznikla podle předlohy Olufa Banga a nezapře divadelní inspiraci už v rozvržení typizovaných postav (a většina interiérů je organizována v divadelním rozvržení). Don Juan má zbavit ďábla utrpení ječného zrna tím, že svede nevinnou dívku, zcela nepředpokládaně se do ní ale zamiluje a projeví lidský cit. Snímek vyniká bystrou slovní ekvilibristikou. U českého DVD lze vyzdvihnout dobrý přepis černobílého obrazu, doplněný slušnými českými titulky.
Petr Gajdošík
Tatarská poušť
Il deserto dei Tartari
Režie Valerio Zurlini, 1976, 134 min.
KM Records 2008
Filmař Valerio Zurlini reprezentuje v kontextu italské kinematografie obtížně zařaditelnou osobnost, neboť nenáleží k žádnému specifickému proudu ani k tematicky vymezené skupině režisérů. Pokud lze v jeho tvorbě nalézt nějaký jednotící rys, pak je jím zájem o literární adaptace převážně italských autorů. Zpracovat jedno z komplikovaně vystavěných děl moderní italské prózy – stejnojmenný román Dina Buzzatiho – nepatří k původním realizačním záměrům režiséra. Po několika odmítnutích jiných filmařů i náhlé smrti Maura Morassiho, který film začal natáčet, svěřil producent režii Zurlinimu. Alegorie o několikaletém čekání vojenské posádky v poušti na vpád nepřítele je existenciální a metaforickou výpovědí o člověku, zejména o jeho vžité touze poznat neznámé. Psychologická studie jednotlivých vojenských důstojníků rozkrývá divákovi jejich motivace a důvod pobytu v pevnosti vzdálené jakýmkoliv známkám civilizace. Pouštní krajina rozprostírající se okolo gigantické citadely představuje symbolický prvek nekonečného bloudění a alegorický prostor k hledání smyslu lidské existence. Vedle pestrého hereckého obsazení a širokoúhlých záběrů horizontálně rozlehlých exteriérů pustiny Luciana Tovoliho zaujme také melancholicky pojatá hudební složka Ennia Morriconeho. Disk nabízí francouzské znění s volitelnými českými titulky.
Jan Švábenický
Vincenzo Bellini
La sonnambula
L’Oiseau-Lyre (Decca) 2008
Belliniho La sonnambula (Náměsíčná) patří k nejkrásnějším belcantovým operám a její titulní hrdinka je spojena s největšími pěvkyněmi minulosti, které se belcantu věnovaly (Maria Callasová, Renata Scotto, Joan Sutherlandová, Anna Moffo, June Andersonová a další). K nim se nyní přiřadila i italská mezzosopranistka světového věhlasu Cecilia Bartoliová. Jakkoli je každý její nový počin vesměs úspěšný u posluchačů i u kritiky, zdá se, že tentokrát sáhla trochu vedle. Její hlas je sice jako vždy lahodný, ohebný a krásný, pro roli Aminy ale přece jen příliš plný a silný, příliš dramatický a koloratury ne tak prosvětlené, jak by měly znít. Naštěstí další sólisté si vedou skvěle, především tenorista Juan Diego Flórez v roli Elvina, který se pro podobné role snad přímo narodil. Ovšem Flórez a Bartoliová bohužel jaksi nefungují dohromady: každý zpívá v jiném emocionálním nasazení, s jiným procítěním i silou; dvojice nenašla ten správný společný tón, což je škoda, protože jejich souznění je pro tuto operu zásadní. Jakmile tedy dojde na duety, vyznívá nahrávka nepříliš přesvědčivě. Bartoliová se snaží strhnout veškerou pozornost jen na sebe, Flórez si to ale nenechá líbit, a tak místo souznění slyšíme spíše soupeření. Vynikající je Ildebrando D’Arcangelo jako hrabě Rodolfo i Gemma Bertagnolliová jako Lisa. Dirigentem nahrávky je Alessandro De Marchi, který řídí orchestr La Scintilla dostatečně citlivě k pěvcům, jimž je opravdovým partnerem.
Milan Valden
Napalmed
Noisax jazzostrial fractamental
Guerilla 2008
Napalmed (A2 č. 25/2008) jsou dlouholetými českými průkopníky hluku. Svou energickou hudbu zakládají především na kombinaci elektroniky s industriálními zvuky plechů, kovových pružin nebo řetězů. Na jejich poslední desce se setkáváme s něčím, co u nás rozhodně není obvyklé. Jedná se o extrémní, ale zároveň otevřené dílo s nečekaně mnoha výrazovými polohami, které bylo stvořeno poněkud netradičním způsobem. Pro vznik alba posloužily sólové improvizace dvou japonských hudebníků, jejichž východiskem je free jazz, respektive volná improvizace. Ty vznikly na požádání kapely, která je posléze vycpala zuřivými industriálními rytmy a potáhla tlustou vrstvou ruchů a šumů. Vznikla tak hutná mezižánrová skrumáž, jejíž díly do sebe skvěle zapadají; možná i proto, že free jazz je radikalizovanou verzí jazzu a noise je v podstatě jen přebuzeným rockem či elektronikou. Vrcholem alba je půlhodinová D-sax Weirdax, jejíž kostrou jsou dvě freejazzové improvizace, nahrané saxofonistou Hiroyukim Fujiwarou. Obě hekticky se proplétající linky zní současně, přičemž RadeK.K. i MartiN.B. je intenzivně dokreslují tak, že nemáme sebemenší pocit uzurpace akustického nástroje. Druhá polovina alba stojí na improvizaci kytaristy Teruhiry Shiojimy, jehož zkreslený nástroj je využit podstatně surověji a bezohledněji. Vše je proloženo kratšími skladbami, v nichž jsou podrobeny digitální manipulaci Fujiwarovy pianové improvizace. Jedna ze zásadních českých nahrávek uplynulého roku.
Karel Kouba
It’s A Musical
The Music Makes Me Sick
Morr Music/Starcastic 2008
To, že další novinka Morr Music přichází z Berlína, nemůže fanouška tohoto vydavatelství překvapit. Jediným podstatným momentem, který tuto německo-švédskou indiepopovou dvojici odlišuje od zbytku berlínského pole, je absence elektrické kytary v jejím jinak trademarkovitě prosluněném soundu. Co je na smíšených, často i partnerských dvojicích tak přitažlivého, že znovu a znovu bodují u posluchačů napříč věkovým spektrem? Že by pověstná chemie mezi spřízněnými dušemi? Protiklady, které se přitahují? Těžko říci. Jasné je, že duo It’s A Musical utkalo tucet skladeb, které svou lehkostí výše zmiňovaným spekulacím přitakávají. Ellinor Blixt a Robert Kretzschmar svorně zasedli za klávesy, upevnili mikrofony na stojany a vystřihli tak nekomplikované skladby, že nás jejich výhřevnost posune do letních měsíců. Znějí trochu jako Stereolab, k čemuž dopomáhají vintage klávesy i občasně využitý vibrafon. Na rozdíl od Stereolab jdou ale It’s A Musical po popové melodii bez dalších snah o jazzovou či minimalistickou nadstavbu. Dobře sezpívané duo se tak dostává na půdu, kde si v dnešní záplavě nezávislého popu či rocku uchovává malou komůrku originality. Plusové body, jak pro dvojici, tak pro Morr Music.
Pavel Zelinka
Roald Dahl
Milostné rošády
Tympanum 2008
Některé z jinak dobře napsaných povídek Roalda Dahla se čtou sice jedním dechem, ale běda, kdyby vám někdo prozradil pointu předem! I recenzent smí sotva naznačovat. Audiokniha Milostné rošády (Switch Bitch, 1974) je sličná krabička, každé CD v praktickém kartonovém obalu, jen texty na potiscích se bohužel dost opakují, zatímco důležité údaje (originální názvy, roky prvního zveřejnění) chybějí. Režisérem je Aleš Vrzák z Českého rozhlasu, nevtíravé hudební pozadí (klavír, rytmika) vytvořil Marko Ivanovič. Velkou rošádu (The Great Switcheroo, 1974) čte Lukáš Hlavica střídmě, do postavy se převtěluje pouze jako vypravěč. Čubku (Bitch, 1974) interpretuje stylizovaně ve všech postavách Jiří Lábus, génius dabingu ženských figur. Groteskní závěr je hezky ilustrovaný malůvkou na přebalu. Vyvrcholení (The Last Act, 1966) čtou Taťjana Medvecká a Michal Pavlata. Vyústění v horor je překvapivé. Vždyť stará láska nerezaví, říká si nevinná Anna a my jí to tolik přejeme! Povídka Host do domu (My Uncle Oswald, 1980), kterou čte Jiří Ornest, má oproti ostatním dvojnásobnou stopáž (2 CD, přes 2 hod.). Po posledním slově mnohého zamrazí, ale dovedu si představit i vítězný smích saturované feministky. Chytilová, toč to! Tři z pěti CD mohou kolovat jako milé dárky. Ta poslední dvě ale rozhodně dál nedám!
Petr Pavlovský