Které knihy mají šanci dostat jednu z Magnesií Liter, kdo o tom rozhoduje a na základě čeho? Jako každý rok otiskujeme zdůvodnění nominací na tuto českou literární cenu, jejíž udílení se uskuteční 18. 4. 2009 ve Stavovském divadle v Praze.
Litera za poezii
Porota: Milena Fucimanová, Vladimír Křivánek, Rudolf Matys, Jiří Staněk, Miloslav Topinka
Bohumila Grögerová – Rukopis (Pavel Mervart)
Autorka – ročník 1921 – patří k několika málo dosud žijícím nestorům české poezie. Přestože se v této oblasti pohybuje suverénně od mládí, vždy poezii spíše sloužila, nikdy tomu nebylo naopak – poezie nesloužila jí. Prací pro ni (a pro jiné) dávala přednost před vlastní sebeprojekcí a do literatury oficiálně vstoupila až velmi pozdě. To svědčí o pokoře před slovem, o snaze uchopit je racionálně. Také nominovaný Rukopis [recenze viz A2 č. 1/2009] plně potvrzuje fakt, že jde o analýzu a „urputnou snahu vypovědět i o situaci intelektuála ve světě kolem něj. Pro Bohumilu Grögerovou je od 90. let typické nacházení sebe samé a vyprávění o stavu stárnoucího těla, ve kterém ale žije nesmrtelný intelekt.“ (Michal Jareš)
Sbírka je nejenom virtuózním dokladem umění psát hlubokou a silnou poezii bez sentimentu, bez efektních a ekvilibristických básnických obratů, syrovou tak, že svou hloubkou zasahuje přesvědčivě celé široké spektrum čtenářů bez ohledu na jejich poučený vkus, ale také dokumentem o stavu seniorů v této společnosti, a ač si to v žádném ohledu neklade za cíl, obrací pozornost široké veřejnosti k otázce: udělali jsme pro ně dost? Děláme pro ně dost? Budeme schopni pro ně dělat více?
Karel Šiktanc Vážná známost (Karolinum)
Sbírka nevelká rozsahem přináší texty z let 2003–2007. Již adjektivum vážná v názvu knihy předznamenává, že pro autora je poezie životní potřebou, organickou součástí jeho bytí, jemuž a jíž se nikdy nezpronevěřil. Typická šiktancovská poetika, které jsme již uvykli, nepřináší příliš nové posuny od dřívějších sbírek, Šiktanc zůstává konzervativní, ale také jinak řečeno, věrný sám sobě. I přes fragmentarizaci a zahušťování textu jde o poezii výrazně melodickou, lze říci širokodechou a zpěvně lahodnou, která čímsi uvnitř, přesně nedefinovatelným, navazovala na linii předválečné avantgardy a dokládala tak kontinuitu opravdu výsostného umění psát. Na druhé straně je zde ovšem život bez příkras, plně krevnatý a civilistní, v němž se dramata odehrávají v příbězích všedních a každodenních, slovem autorovým zaznamenávaných pro nás i budoucí.
Jana Štroblová Lament (Akropolis)
Autorka je ve své poslední knize výrazně bilančnější než v knihách předchozích. Také ona účtuje se životem, nikoliv však pasivně-smířlivě, naopak v sobě hledá sílu vyslovit se k tomu, co kromě „soukromého běhu času“ zatěžuje i „čas nás všech“. Představuje to důkaz, že Jana Štroblová se nesvazuje toliko se svou minulostí, jistě navýsost bohatou a rozmanitou, ale je si vědomá toho, že doba se proměňuje; zajímá se o ni, potřebuje se aktivně vyjádřit, zaujmout stanovisko, věcné a jasné. Tato snaha je čitelná ze sbírky i formálně, autorka se nespokojila s dosud vynalezenými vlastními postupy, ale vnáší do básní i změny své poetiky, což je jistě sympatické a svědčí o neutuchajícím elánu a chuti pracovat se slovem jako jedním z prostředků pojmenovávání světa.
Litera za prózu
Porota: Pavel Janáček, Milan Jungmann, Vít Kremlička, Jana Sováková, Marek Vajchr
Michal Ajvaz: Cesta na jih (Druhé město)
Zkušený prozaik Michal Ajvaz se ve své románové sumě Cesta na jih [viz A2 č. 4/2009] opírá podobně jako ve svých předchozích textech o filosofické premisy, znovu však potvrzuje, že je především tvůrcem strhujících a znepokojivých obrazů. Osobitě fabulovaný text je pro čtenáře výzvou, aby si sám některý z jeho výjevů zvolil jako „dějové“ východisko. Může jím být například moment, kdy je při baletní inscenaci na téma Kritiky čistého rozumu zavražděn jeden tanečník. Hrdina, vyznavač Kantovy filosofie, se rozhodne vraha dopadnout. Neobvykle rozsáhlé, detailní vyprávění o jeho pátravé pouti zavede čtenáře do netušených končin, z nichž leckteré mají formu inteligentně zábavného traktátu a mnohé se nacházejí v krajinách představivosti a snu. Čtenář nořící se stále hlouběji do Ajvazova příběhu rozpoznává, že spíše než o dopadení vraha jde v této nezvyklé detektivní šarádě o průzkum možností lidské psychiky, jejímiž navzájem se obohacujícími složkami jsou inteligence a imaginace. Spisovatel jej vtahuje do své hry rafinovanou kompozicí výjevů, vyznačujících se mnohdy přímo explozivní fantaskností. Čtenář nakonec nebude uspokojen dopadením pachatele, za svou vnímavou účast na tomto „detektivním“ putování ale bude odměněn hlubokým a obohacujícím pohledem do vlastní duše.
Martin Ryšavý: Cesty na Sibiř (Revolver Revue)
Cesty na Sibiř [viz A2 č. 3/2009] Martina Ryšavého představují prozaický výkon, který je v kontextu současné české literatury ojedinělý nejenom svým rozsahem, ale především odvahou a důsledností, s jakou autor prozkoumává možnosti velké prozaické skladby. Jeho text můžeme číst několikerým způsobem: jako zevrubné a v mnoha ohledech objevné dokumentární svědectví o materiálním a duchovním stavu postsovětské společnosti; jako vývojový román vypravěče, který si splnil svůj dětský sen prožít skutečná dobrodružství v neprobádaných a divokých končinách; jako pestrou tkaninu poutavých vyprávění o mnohdy exotických životních osudech desítek postav, kterou autor s nepopiratelným dramaturgickým talentem splétá kolem osnovného příběhu vášnivé a nenaplněné lásky; i jako esej o klopotném hledání ztracené duše zdecimovaných národů ruského Dálného východu, které se na symbolické úrovni stává obrazem sisyfovského boje moderního člověka proti vlastní vykořeněnosti. Při vší své žánrové mnohotvárnosti, šíři záběru, pestrém stylovém a tematickém rejstříku i myšlenkové náročnosti Cesty na Sibiř upoutají strhující jistotou vypravěčského rytmu a prokomponovanou dramatickou skladbou, díky níž se kniha stává v pravém slova smyslu zábavným čtenářským zážitkem.
Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem (Torst)
Tomáš Zmeškal dokázal ve své prvotině, románu Milostný dopis klínovým písmem [viz A2 č. 4/2009] invenčně ztvárnit jeden z nejfrekventovanějších syžetů české poválečné literatury, příběh milostného vztahu tragicky zasaženého důsledky politických represálií. Osud vězně z padesátých let, který se nenapravitelně odcizuje svým nejbližším, před čtenářem vyvstává jako univerzální šifra narušených mezilidských vztahů. Zmeškal svůj příběh představuje suverénně zvládnutými vypravěčskými postupy. Složitá, přitom ale účelně strukturovaná chronologie hlavní dějové linie je nápaditě zvrstvená dějovými odbočkami a retrospektivami. Proměnlivé tempo vyprávění poutá čtenářskou pozornost stejně jako několikerá proměna jazykového stylu, kdy se v blízkém sousedství ocitají kapitoly stylizované například jako meditativní úvaha a situační groteska či jako dobový dokument a snově alegorická vize. Autor tak vytváří pestrou a osobitou variaci na tradiční žánr románové ságy o rozvratu rodiny, v jejímž osudu se odráží dobový úpadek etických norem. Svým intenzivním vypravěčským gestem Zmeškal čtenáře vyzývá k aktivní spoluúčasti na rekonstrukci smyslu textu, která směřuje k postupnému rozkrývání symbolických vrstev rafinovaně vyprávěného příběhu.
Litera za překladovou knihu
Porota: Alice Flemrová, Josef Forbelský, Viktor Janiš, Vladimír Piskoř, Tomáš Dimter
Joăo Guimarăes Rosa: Burití. Přeložila a doslovem opatřila Vlasta Dufková (Torst)
Joăo Guimarăes Rosa (1908–1967) je největší brazilský spisovatel 20. století a jeho dílo patří k vrcholům literární produkce i ve světovém měřítku. Ačkoli je Rosova tvorba neodmyslitelně spjata s drsným krajem brazilského vnitrozemí, není jím omezena, naopak, svět jeho próz je v jistém smyslu univerzální a umožňuje čtenáři, aby se v něm zabydlel a cítil se tam „jako doma“. To je ovšem podmíněno citlivým převodem autorova hutného, zvukomalebného, vrstevnatého jazyka, využívajícího nekonečné kombinatoriky vztahů mezi významem a výrazem. Jazyka, který přitom není hermetický sebereferenční systém, ale nástroj poutavého vyprávění. Při překladu novely Burití se Vlasta Dufková zhostila svého úkolu mistrně. Nalezla adekvátní míru mezi zachováním exotičnosti brazilských reálií a jejich zpřístupněním českému čtenáři. Projevila odvahu testovat pružnost českého jazyka, notnou dávku empatie, když následovala autora do míst, kam už jazyková cestička nevede, i překladatelskou intuici, jakýsi „šestý smysl“, bez něhož překládat text, kde je třeba hlídat každý přízvuk, cítit rytmus věty a udržovat trvalé pnutí mezi konkrétním a abstraktním, mezi tělesným a duchovním rozměrem, jednoduše nejde. Zprostředkovala tak čtenářům silný zážitek, ba přímo rozkoš z textu, kterou četba Rosova příběhu o lásce pozemské i nebeské, o pokušení, hříchu i vykoupení poskytuje.
Sándor Márai: Deníky I, II. Přeložily Ester Sládková a Dana Gálová (Academia)
Deníky [viz A2 č. 22/2008], které si maďarský spisovatel Sándor Márai (1900–1989) vedl od roku 1943 až do své smrti a které od samého počátku byly určeny k publikaci, jsou pokládány za vrchol jeho rozsáhlé tvorby. Autor v nich dokázal vypsat historii Evropy v jejím nejdramatičtějším zlomu a projevil se jako vnímavý pozorovatel okolního světa se schopností velmi plasticky a do detailu vystihnout ducha doby. Do svých zápisků začleňoval kritické reflexe maďarské společnosti i evropské civilizace, úvahy o umění, literatuře a Bohu, ale také útržky každodenní reality. V závěru života pak jeho záznamy nabývají výrazně intimní charakter a svou formou přecházejí do žánru deníkového románu.
Překladatelky se vypořádaly s nebývalou šíří tematického záběru – autor vedle analýz nejrůznějších literárních děl od antiky po modernu první poloviny 20. století nebo historicko-filosofických exkursů polemizuje s kdekým, kdečím a mnohdy i sám se sebou. Někdy pasáže na sebe navazují, jindy tvoří nahodilou mozaiku, která se skládá a dotváří až postupem let. O to větší pozornost a soustředěnost bylo nutné při překladu udržet. Překladatelkám se podařilo najít výrazové prostředky k citlivému vystižení nuancí v tóninách výchozího textu, jenž osciluje od barvitých líčení přes břitkou ironii i mentorskou zapšklost až po naléhavou, křehkou emotivnost.
Carl-Johan Vallgren: Příběh podivuhodné lásky. Přeložil Zbyněk Černík (Dybbuk)
Hlavní linie Příběhu podivuhodné lásky švédského romanopisce a hudebníka Carla-Johana Vallgrena (nar. 1964) začíná v roce 1813, kdy se v královeckém nevěstinci narodí zakrslý a obludně znetvořený Hercule Barfuss. Ve stejném okamžiku a na stejném místě porodí jiná prostitutka „holčičku s ořechovýma očima“, Henrietu. Hluchoněmý Hercule – k jehož literárním souputníkům patří Oskar Matzerath z Grassova Plechového bubínku nebo Jean-Baptiste Grenouille ze Süskindova románu Parfém – je nadán schopností číst myšlenky a vnucovat lidem své představy. Vzájemná náklonnost a idylické dětství Hercula a Henriety je nečekaně přerváno, jejich cesty se rozcházejí. Barfuss putuje Evropou 19. století, z Královce do Říma, z Liverpoolu do Berlína. Prochází blázincem, klášterem i cirkusem a ustavičně hledá ztracenou lásku, kterou sice nalezne, ale jen aby ji znovu a navždy ztratil.
Autor učinil z Hercula i pozorovatele nastupující industrializace, sociálních problémů i dobových filosofických a teologických koncepcí a využil přitom četných motivů z německé romantiky (např. zkoumání pochodů lidského vědomí) nebo gotického románu (poetika pokleslé literatury a mystiky). Překladatelský rejstřík Zbyňka Černíka je při zrcadlení četných žánrových rovin lexikálně pestrý a formálně přesný: zachovává jak dobový ráz důkladně rešeršovaného historického románu, tak i temné energie detektivního příběhu. Četné literární výpůjčky jsou převedeny trefně a s citem pro kompozici románu.
Litera za nakladatelský čin
Porota: Luboš Drtina, Josef Chuchma, Jana Klusáková, Jiří Pelán, Jiří Seidl
Josef Koudelka: Invaze 68 (Torst)
Fotografických publikací vychází u nás řada, tato [viz A2 č. 3/2009] je však výjimečná svým vznikem i svou kvalitou. Fotograf Josef Koudelka (nar. 1938), člen agentury Magnum Photos, se na popud a za účasti pražského nakladatele Viktora Stoilova vnořil do svého archivu. Výsledkem je jedinečný soubor: námětem sice „opakuje“ to, s čím Koudelka ve světě proslul především, tedy s dokumentárními záběry z prvních dnů okupace Československa, konkrétně Prahy, v srpnu 1968. Jenže doposud se toto Koudelkovo svědectví omezovalo na přibližně tucet „základních“ snímků, kdežto v přítomné publikaci se nacházejí vynikajících záběrů celé desítky! K tomu přičtěme faktograficky hutnou textovou část i promyšlenou typografii, která podtrhuje dokumentaristický ráz díla. Celkový výsledek je tedy vynikajícím příkladem nakladatelského zaujetí, aktivního edičního přístupu, osobního vkladu toho, kdo takovou publikaci chce vydat. Jde o publikaci mezinárodního významu a dosahu.
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická (Ladislav Horáček – Paseka)
Nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka se edičně soustavně věnuje dílu velkého solitéra české literatury i výtvarného umění Josefa Váchala (1884–1969). Vydání jeho erbovní knihy Šumava umírající a romantická [viz A2 č. 20/2008] je logickým vyústěním a svého druhu vyvrcholením váchalovských aktivit tohoto nakladatelského domu. Váchal za svého života osobně připravil jedenáct exemplářů dvacetikilogramové publikace o rozměrech 65 x 49 cm. Nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka nechalo vloni vyrobit 200 takových exemplářů, ale aby nezůstalo jen u předmětu pro obzvlášť zasvěcené a majetné, připravilo i edici ve formátu zmenšeném, která je přece jen dostupnější cenově i jinak. Publikace Šumava umírající a romantická ukazuje, co to znamená, když autor, byť již zemřelý, má „svého“ nakladatele, který o jeho odkaz pečuje s láskou, ale i s nutným vkladem a rizikem ekonomickým.
Spisy Františka Langera (Akropolis, Divadelní ústav, Kvarta)
Vydávat spisy prakticky jakéhokoliv českého spisovatele je v současnosti ekonomicky nanejvýš riskantním podnikem, který nadto nedochází valného kritického a čtenářského ohlasu, neboť trendem doby je akceptovat, případně adorovat několik málo konkrétních titulů, ne-li titul jediný, daného tvůrce. V roce 2000 začaly vycházet Spisy Františka Langera (1888–1965) a soustředěné úsilí ediční a nakladatelské přineslo plody v podobě dvou desítek svazků zpřístupňujících Langerovo dílo; zbývá vydat svazek jediný, naplánovaný na letošní rok – Milena Vojtková v něm bude pojednávat o životě a díle Františka Langera. Bez odhodlaného nakladatelského nasazení nelze na takový projekt ani pomyslet, natož ho realizovat.
Litera za naučnou literaturu
Porota: Jiří Filip, Zdeněk Masopust, Jiří Suk, Mojmír Šob, Jitka Zykánová
Josef Vojvodík: Povrch, skrytost, ambivalence. Manýrismus, baroko a (česká) avantgarda (Argo)
Kniha přináší hluboký vhled do nesamozřejmých souvislostí mezi pozdní renesancí (manýrismem) a barokem a avantgardním uměním prvních tří desetiletí 20. století. Autor, literární historik, se bravurně pohybuje napříč hranicemi, které zdánlivě pevně oddělují jednotlivé epochy a styly. V zorném poli jeho zkoumání se objevuje výtvarné umění, architektura, poezie… a nakonec i soudobý film. Přes značné časové a tematické rozpětí je jeho studie vnitřně soudržná a interpretačně přesvědčivá. Je souborem pojmově a metodicky košatých a přitom stylisticky velmi ukázněných a jazykově výjimečně kvalitních esejů. Odkrývá, do jaké hloubky nový a převratný pohled na manýristický a barokní styl na počátku 20. století souvisel se soudobou filosofií (především fenomenologií), kunsthistorickým myšlením a avantgardním pojetím umění. Zkoumané umělecké styly usilují o vytvoření svébytného estetického světa, který není a nechce být jen prostou napodobeninou světa vnějšího, tzv. objektivního. Uvědomují si trhlinu a trvalé napětí mezi zjevností a skrytostí, povrchem a hloubkou a snaží se je překlenout silou autonomního vnitřního vidění. V knize, kromě řady jiných odkazů, plasticky ožívá myšlení velkých českých teoretiků a interpretů umění – Maxe Dvořáka a Karla Teiga, ale i dílo zcela zapomenutého českého psychiatra Svetozara Nevoleho (1910–1965), který zkoumal podobné jevy v transcendentních vizích svých duševně nemocných pacientů.
Miloš Anděra: Národní parky Evropy (Slovart)
Kompletní encyklopedický přehled národních parků Evropy je vůbec prvním dílem svého druhu nejen v české, ale i v evropské literatuře. Renomovaný zoolog a ekolog, dlouholetý vědecký pracovník Národního muzea Miloš Anděra na bezmála 1000 stranách představuje všech 387 národních parků existujících k polovině roku 2008 na evropském území. Parky jsou v knize uspořádány do šesti hlavních regionů (severní, západní a střední Evropa, Balkán, Středozemí a východní Evropa) a v jejich rámci podle států. Těžištěm textové části je popis a zhodnocení přírodních fenoménů na území parků, od jejich geografické polohy, klimatu, reliéfu, geologické stavby po nejvýznamnější rostlinné a živočišné druhy, s důrazem na okolnosti pro park typické. Autentičnost poznatků je podložena autorovou vlastní zkušeností, neboť množství parků osobně navštívil. Svéráznost i rozmanitost parků je předvedena na takřka patnácti stech kvalitních a dokumentačně hodnotných fotografií, vhodně doplněných originálními barevnými ilustracemi a nezbytnými mapkami. Jakoby samozřejmě se tak před očima čtenářů vynořuje nezastupitelný význam národních parků, které jsou spolu s dalšími chráněnými územími – jak praví název jedné z kapitol – minulostí i budoucností přírody.
Letos stoletá historie vyhlašování národních parků na našem kontinentě získává v této encyklopedii dílo celoevropského významu.
Vojtěch Kolman: Filosofie čísla. Základy logiky a aritmetiky v zrcadle analytické filosofie (Nakladatelství Filosofia)
Monografie je věnována základům aritmetiky a logiky z pohledu moderní analytické filosofie. Klasická témata filosofie matematiky (číslo, nekonečno, kontinuum apod.) jsou zde prezentována jako motivace a klíč k řešení problémů filosofie jazyka (význam, reference, pravda, existence apod.). Kniha sleduje prolínající se cesty matematiky a filosofie na poli čísla a jeho forem, a to především s ohledem na vliv, který tato interakce měla na vznik a vývoj moderní logiky, a naopak, jaký vliv měla moderní logika na vývoj matematiky a její filosofie. Osu výkladu tvoří pojem reálného čísla, resp. kontinua v jeho vývoji od antiky až k současným názorům a pojmům. Podrobně jsou přitom diskutovány všechny významné směry filosofie matematiky, tj. platonismus, formalismus, intuicionismus, logicismus, konstruktivismus a další, a to nikoli abstraktně, ale na příkladech konkrétních výsledků či fenoménů moderní logiky a matematiky. Mezi ně patří např. Cantorův diagonální argument, Dedekindův rekursivní teorém, Bolzanova věta o mezihodnotě, Russellův paradox a jiné logické paradoxy, Zermelův důkaz věty o dobrém uspořádání, Skolemův paradox, Brouwerova věta o spojitosti totální funkce na kontinuu, Hilbertův program, Gödelovy věty a další. Kolmanova monografie není populárním textem o tajích čísel jako některé knihy přeložené do češtiny v poslední době. Kromě vynikajícího přehledu historického vývoje názorů na číslo a jejich vlivu na vývoj filosofie (nejen) matematiky obsahuje také některé autorovy původní výsledky. Je určena všem těm, kteří se zajímají o moderní logiku, o základy současné matematiky a o její filosofii. Je to publikace v současné matematické a filosofické literatuře naprosto ojedinělá a lze očekávat, že bude v brzké době přeložena do některého světového jazyka. „Jistě povede i k mnoha diskusím, které… česká filosofie potřebuje jako sůl“ – z předmluvy Jaroslava Peregrina.
Litera za publicistiku
Porota: Libuše Bělunková, Vlastimil Ježek, Barbara Köpplová, Břetislav Rychlík, Viktor Šlajchrt
Radka Denemarková: Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla (Host)
Kniha Radky Denemarkové Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla [viz A2 č. 4/2009] se čte jako velký román, jádro je však ryze publicistické. Na základě korespondence, deníků, dobových dokumentů, vlastních zážitků i vzpomínek pamětníků vytvořila autorka jakousi rozsáhlou životopisnou reportáž, v níž se podrobně zabývá nejen ikarovským osudem nadaného divadelníka, ale postihuje také proměny dobové atmosféry od poloviny osmdesátých let do konce let devadesátých. Obraz nedávné historie tu vyvstává jednak z umělcovy biografie, jednak z interpretací jeho jevištních děl, kde se duch doby zrcadlil v básnických i výtvarných zkratkách, volných asociacích a metaforách. Krom toho kniha rozehrává i nadčasové téma výrazné osobnosti, jejíž nevšední charisma i schopnosti do jisté míry souvisely s duševní poruchou. Autorka přitom dokázala citlivě sladit romantizující přístup s kritickým: problém nijak nezjednodušovala, ale nechala jej vyznít v plné rozpornosti. Text vypovídá také o tom, jak dlouho a pracně hledala pro léblovskou látku přiměřený tvar. Snad i proto vytvořila vskutku mimořádné dílo, jaké u nás zatím nemá obdobu.
František Štorm: Eseje o typografii (Revolver Revue)
Graficky, obsahově i stylisticky mimořádně nápaditá a energická kniha je věnována dosud upozaďovanému, téměř neviditelnému oboru: tvorbě písem. Jeden z nejvýznamnějších českých typografů a grafiků František Štorm (nar. 1966) zde brilantně spojuje informace a teze technické, historické i teoretické s naprosto konkrétním osobním příběhem tvůrčího vývoje v naší současnosti. Autorův pracovní zápal, erudice, přesnost, rozbíhavá zvídavost, smysl pro humor, schopnost poutavého vyprávění a odvaha myslet jinak, než dlouhá tradice vybízí, se odrážejí v samém textu i v jeho výtvarném zpracování. Kniha je výrazným činem autorským i edičním, neboť ve čtenáři budí o typografii dosud netušený zájem a podporuje jeho citlivost k detailům (tak důležitým v každém uměleckém řemesle). Značně potřebný v českém prostředí je též Štormův důraz na profesionalitu bez akademické strnulosti.
Erik Tabery: Hledá se prezident. Zákulisí voleb hlavy státu (Edice Respekt)
V knize Hledá se prezident. Zákulisí voleb hlavy státu Erik Tabery podrobně zkoumá zejména čtyři poslední prezidentské volby v naší zemi v letech 1993, 1998, 2003 a 2008. Ačkoli se Tabery věnuje politické publicistice denně, nikdy nepodlehl pokušení čas od času vydat jakési sebrané spisy svých už jednou publikovaných textů – v „Hledání prezidenta“ se o ně jistě opírá, čtenářům však předkládá dílo nové a původní. Podtitul knihy dobře dokládá její obsah i zvolený úhel pohledu. Nejedná se totiž ani tak o rozbor volby hlavy státu jako o poučený vhled do zákulisí české politiky od autora, který byl většině popisovaných dějů osobně přítomen. Tabery popisuje každou ze čtyř voleb s věcností novináře, analytickým pohledem politologa a péčí historika. Zajímá ho zákulisí, ale i politické předehry volebního aktu, názorové přeskupování uvnitř politických stran, mediální intermezza, echa ve veřejnosti. „Vstupuje tak do mnoha koutů labyrintu prezidentské volby, jen ráj srdce nenachází,“ podotkl 13. 12. 2008 v Lidových novinách Zdeněk Slouka a dodal: „Kniha Hledá se prezident je imperativní čtení pro čtenáře s živým zájmem o politické dění, a pro ostatní, aby se jejich politický zájem probudil.“
Litera za knihu pro děti a mládež
Porota: Jana Čeňková, Petr Matoušek, Vlasta Řeřichová, Naděžda Sieglová, Milena Šubrtová
Alena Ježková: Prahou kráčí lev (Práh)
Zkušená popularizátorka českých i metropolitních dějin spojila své síly s ilustrátorkou Michaelou Kukovičovou a v tandemu předvádějí umění působivé koláže [viz A2 č. 2/2009] po stránce textové i výtvarné. V plenéru jednoho z nejkrásnějších světových měst se Alena Ježková zaostřuje na příběh kluka, odhodlaného stranou od zaneprázdněných rodičů probádat zdejší cvrkot po svém. Technicky vzato se však v pražských uličkách nezatoulal malý David z ciziny, nýbrž jeho plyšový lvíček, který si odběhl okouknout místní kamarády, jichž má město skoro tolik co věží od doby, kdy k nám rytíř Bruncvík přivedl z ciziny nevídanou šelmu a umístil ji do zemského erbu. Vyhlídkové pátrání na perutích pražského holuba nabízí Davidovi inventuru památek a kouzel nejstarších městských čtvrtí a výlet za nečekanými lvy, kteří jsou k vidění na střechách Svatovítské katedrály, u paty Karlova mostu, v domovních znameních či na náhrobku známého rabína zdejší židovské obce. Autorka ve své beletristické práci hájí fantazii za pomoci Čtvrtkovy výrazové zkratky a potvrzuje, že ani tato poloha moderní pohádky jí není cizí. Čtenářům od osmi až deseti let dávkuje téma až s profesorskou uhlazeností a vytváří šťastnou variaci na osvědčený nápěv láskyplných pragensií.
Oldřich Růžička: Tajemství slavkovského pokladu (B4U Publishing)
Příběh ruského carského pokladu, ukrytého armádou při ústupu ze slavkovského bojiště, je koncipován jako nalezený rukopis z počátku 20. století, jehož autor se s publikem dělí o výsledky svého archivního bádání. Kniha sestává ze tří vrstev, stylisticky i typograficky odlišených. Tou první je plastické líčení průběhu bitvy u Slavkova, která je předehrou k napínavému uschování pokladu, jehož část dosud čeká na svého objevitele, a neméně dramatickým snahám o jeho nalezení. Druhou vrstvu představují vsuvky naučného charakteru, jimiž se dětskému čtenáři rozšiřuje a ozřejmuje dobový kontext, nezbytný k pochopení dobrodružného děje. Tok vyprávění usměrňují vypravěčské vstupy a přílohy v podobě úředních dokumentů, map a vojenských šifer, jež posilují výchozí stylizaci starého rukopisu a podněcují čtenáře prostřednictvím úkolů a nápověd k vlastnímu pátrání. Kniha Oldřicha Růžičky v sobě ústrojně propojuje beletristickou a naučnou složku v zajímavě řešeném, výtvarně i typograficky kultivovaném (ilustrace Jan Klimeš) a interaktivně prosyceném tvaru.
Pavel Šrut: Lichožrouti (Paseka)
Pavel Šrut se po nonsensovém (a inspirativním) básnění vrátil k autorské pohádce [viz A2 č. 6/2009], v níž rozehrál rafinované hry lichožroutů, přízemně hodujících na ponožkových licháčích. Pestrá paleta lichožroutích i lidských postav je obdařena blahosklonnou a chápavou komičností, v tichosti se bavíme autorovým kritickým nadhledem konzumentství a školometství všeho druhu. Lichožrouti se zjevují lidem jako šmouhy či duchové a ti nedospělí mohou uzavírat skutečná přátelství, jako třeba protagonista Hihlík se svým bytným. Mimoděk se stáváme svědky jejich mejdanu (nad kvalitními ponožkami, žádným podřadným čínským zbožím nebo licháči „z nylonového a dederonového věku“) na pohřbu jednoho z mafiánů. Autor text vynalézavě obdařuje jazykovými hříčkami a slovními obraty a všímaví čtenáři budou potěšeni, jak čerpá z reality okolo nás, kdy si bere na mušku třeba jepičí mediální slávu: „Prof. Ing. René Kadeřábek zažil svých deset minut slávy a obrátilo mu to život naruby. Dostal se do televizního Dobrého rána i večerního Posezení u krbu.“ Málokdy se podaří i tak zkušenému autorovi, jako je Pavel Šrut, napsat pohádkový román s novátorsky osobitou dávkou humoru, který osvobozuje dennodenní rutinu našich životů. Příběh je navíc propojen s rozevlátými ilustracemi, jež prozrazují dovednost Galiny Miklínové vystopovat nosné motivy a obohatit je vtipně pojatými detaily za hranicemi textu.
Litera pro objev roku
Pavel Göbl: Tichý společník (Dauphin)
Prozaickou prvotinu filmového režiséra Pavla Göbla Tichý společník může čtenář vnímat jako mozaiku ostrých a citlivě nasnímaných záběrů z prostředí moravské dědiny, jejíž obyvatelé se mají vyrovnat s nároky zrychleného životního tempa. Přestože Göblovy situace ilustrující vzájemné nepochopení místních obyvatel a „lidí zvenčí“ jsou velmi zábavné, autor tu v žádném případě neupadá do plochého karikování, jímž by černobíle konfrontoval patriarchální a moderní mentalitu. Autor svým fabulačním a jazykovým talentem potvrzuje devízu, že humor je přesvědčivý pouze tehdy, pokud se opírá o inteligentní náhled pravého stavu věcí. Své postavy Göbl dokáže uchopit hutnou a výstižnou zkratkou, s nevšední empatií, ale bez sentimentu. Vesnický svět je v jeho podání mikrokosmem vzájemných vztahů, sympatií a rivalit, kde se jako dvojnásob pošetilé jeví omlouvání či vytěsňování přítomných bolestí, neboť každý ze společenství dobře ví o jejich příčinách, dávných přehmatech a křivdách. Obec je místem, kde je minulost ještě přirozenou součástí současnosti; o to absurdněji a naléhavěji tu působí ústřední temně groteskní motiv „ekonomičtějšího pohřbívání“. V kontextu nejnovější české prózy Göblova próza vyniká svou nekřiklavou noblesou, neproklamovaným, ale o to naléhavějším etickým akcentem.
Lenka Uhlířová: Velká cesta Malého pána (Meander)
Putování Malého pána [viz A2 č. 3/2009] je i není velkým rébusem, hledá totiž odpověď na věčnou hádanku: „Něco mi schází, jenže nevím co, někde to snad najdu, jenže nevím kde.“ Kniha vznikla podle námětu ceněného fotografa Jiřího Stacha a pohádkového vyprávění debutující Lenky Uhlířové. Čtenáři tak doslova před očima nazrává imaginativní svět z přírodních úkazů, ale nedejme se mýlit, že vidíme pouhopouhé mraveniště nebo obyčejnou knihovnu z podkroví. Ilustrované klasické fotografie a doprovodný text je plný roztodivných bytostí v ještě bizarnějších krajinách, kterou Malý pán na své cestě potkává: Dutá hlava, Muří noha, Suchý dřevák, Promodral, Padalarosa, Les stínů, Velká okurková pláň… Příběh strastiplné cesty za přátelstvím působí jako snová řetězová pohádka, ovšem její jednoduchou osnovu autoři ozvláštňují motivy erbenovské povahy. Velká cesta Malého pána rozvíjí tradici pohádkových světů, inspirujících se ve skutečném přírodním areálu, který osobitě dotváří a umožňuje všem, nikoli jen dětem, podílet se na jeho fantazijních proměnách.
Jakub Řehák: Světla mezi prkny (Fra)
Nakladatelství fra vydalo ve své Edici debut první básnickou sbírku Jakuba Řeháka, nazvanou Světla mezi prkny [viz A2 č. 2/2009]. Jakub Řehák (nar. 1978) navštěvoval gymnázium v Uherském Brodě a poté studoval na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně. Za studií režíroval několik krátkých filmů. Své básně a literární recenze publikoval časopisecky v Souvislostech, Tvaru, A2, Wellesu a Pandoře. Žije v Praze.
Prvotina, zejména ve srovnání s ostatními básnickými debuty, přihlášenými do Magnesie Litery, je překvapivě výrazná, jak pokud jde o vidění, tak pokud jde o práci s jazykem, se slovem. Co zaujme, je naprosto konkrétní vnímání tělesnosti, fragmentů těla. Oči, uši, klouby, nahá kolena, „propadlá ústa“, tma, jež „klesá hluboko do tvé pusy během noci“, všechny ty „stezky těla“. Pronikání je zde ovšem spíš ostýchavé, zdrženlivé. Dívčí „noha vyklánějící se zpoza sukně“, vzápětí „nestvůrně velká bílá stehna lezou ven“, jindy zase „ruce odlupují kůru zpoza sukní“. To vše se odehrává záměrně strnule, většinou v zimě, v noci, na sněhu, který „zapouští kořeny u kotníků“, v ranním šeru či podvečerní namodralé šedi, kdy „v rozčeřeném vzduchu“ jsou slyšet jen „hlasy, které se mezi stromy přechylují v mlhu“, kdy přes oči je „natažena průsvitná plachta“ a v prostoru kolem vybuchují „hejna uschlých vosích hnízd“. Jakub Řehák si uvědomuje, že báseň může být i tajemným zaklínáním. Ví přesně, že básník musí v každém okamžiku odkrývat neznámo, jak to již formuloval sotva sedmnáctiletý Rimbaud. – „Vyhozená matrace plná myších děr, z nichž se ozývá pištění“ – a náhle ostré světlo, obraz se projasňuje, rumiště začíná zářit. Ano, ve škvírách mezi prkny se objevují světla.
To všechno ale není zas tak důležité. „Nasaď oči, nos,“ čteme v závěrečném textu knížky. „Ukaž, že inkoust / teče z očí.“ Vidět, vnímat jinak. Nově. Neslyšet nic než „zvuk otvíraných očí“. Nebo třeba jen pozorovat „skrytý život pavouků na dně vany“. Nepředstírat, že teče krev, když je to jenom inkoust. Jakub Řehák tohle všechno dávno ví. „Je to však čím dál těžší,“ přiznává v samém závěru své první básnické sbírky.