The Midnight Meat Train
Režie Ryuhei Kitamura, 2008, 98 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Snímky Ryuheie Kitamury byly vždy nejsilnější v hravém, s komiksovou nadsázkou stylizovaném ztvárnění akce. Přímočará „zombie gangsterka“ Versus nebo adaptace mangy Azumi o skupině náctiletých zabijáků efektně dávkují žánrové atrakce. Kitamurův první hollywoodský počin Půlnoční vlak vychází z povídky Clivea Barkera, čímž vzbuzuje spíše představu podívané v duchu lovecraftovské tradice, postavené na atmosféře. Místo ní se ovšem dočkáme prazvláštního žánrového hybridu. Leon, fotograf posedlý myšlenkou zachytit ve svých dílech duši města, náhodně narazí na zlověstně vypadajícího muže v obleku, zodpovědného za mizení pasažérů v nočním metru. Motiv umělce zaplétajícího se do vyšetřování na vlastní pěst upomíná na sedmdesátkové italské thrillery, na rozdíl například od Argentových filmů, problematizujících rozlišení mezi vrahem, obětí a vyšetřovatelem, tu však Leonova zanícenost místy hraničí s karikaturou. Samotné scény násilí pak – vinou okatě digitálních triků a nevhodného obsazení i projevu Vinnieho Jonese – neděsí, ale povětšinou jsou vlastně akční a zábavné cele v duchu gangsterek Guye Ritchieho, na nichž si Jones udělal jméno. V druhé půli přituhuje, odhalují se důvody vraždění, díky nimž se snímek konečně posouvá směrem k Barkerovu originálu, a ukazují se střípky bizarního světa, jehož je řezník z metra jen nepatrnou součástí. Stylově a žánrově roztříštěnému filmu to však příliš nepomůže.
Tomáš Stejskal
Faunův labyrint
El Laberinto del Fauno
Režie Guillermo del Toro, 2006, 114 min.
Vapet 2009
Koncem války se Ofélie s těhotnou matkou stěhují na venkov. Samota, starý mlýn, les. Vzduchem ovšem létají granáty a Oféliin nový tatínek je fašistický kapitán. Tak začíná pohádka jako vystřižená z Proppovy morfologie a zároveň hrůzostrašná hra o jablko. Pohádka o tom, že mateřství za každou cenu se nevyplácí, dětství je záležitost často pochmurná a některé dveře by měly zůstat zavřené. Když nic netušící dívka při koupání nahlédne do knihy, která zjevuje věci příští, je zřejmé, že veškerá její snaha vymanit se z reality všedních dní směřuje jen hlouběji do neznámých končin fantazie. Následná cesta přízračným, tkáněmi prorostlým prostorem se proměňuje v mytologickou cestu k dospělosti. „Nemáte dveře? Tak si je přece udělejte!“ Klíče k neznámým zámkům nebo dokonce obyčejná křída umožňují vytvářet rozličné průchody, jimiž se rozehrává další kolo hry, respektive zajišťuje postup do nové úrovně. To, co si při čtení pohádek bratří Grimmů pouze představujeme, Del Toro po svém vizualizuje. Fakt, že film stojí na pevných základech ustálených principů práce s pohádkovým žánrem a zároveň se odehrává na pozadí válečných hrůz, způsobuje mrazení po těle a činí z Faunova labyrintu jedinečný spektákl. A Ofélie v něm tančí skutečně půvabně.
Jarmila Křenková
Šerif a mimozemšťan
Uno sceriffo extraterrestre poco extra e molto terrestre
Režie Michele Lupo, 1979, 90 min.
Vapet 2008
Italský režisér Michele Lupo je v českém prostředí známý především svými filmy natočenými s Budem Spencerem. Jeho divácky oblíbený film s dětským hrdinou, určený dětskému publiku, se žánrově rozbíhá do akční komedie, sci-fi a dobrodružného filmu. Tvůrce, který se dříve zaměřoval na mytologické fantazie z antického světa (tzv. peplums), spaghetti-westerny a gangsterské a kriminální snímky, zde zásadně proměnil dramaturgickou strukturu své tvorby. Film odehrávající se v současnosti (či budoucnosti) v jednom americkém městečku je vystavěn na některých tematických i stylistických rysech westernu. Prostorová organizace města se silnicí představující hlavní třídu, šerifova kancelář a stárnoucí pomocník charakterizují základní atributy daného žánru. Příběh je vystavěn na setkání pozemského šerifa s mimozemským chlapcem, kteří vzápětí vytvoří povahově i fyzicky kontrastní dvojici. Partnerství mezi mužem a dítětem (tematický aspekt spíše zámořského westernu) zde režisérovi slouží nejen k rozehrání řady komických a absurdních situací, vyplývajících z protikladů obou hrdinů, ale také k vytvoření dvou rozlišných světů – dospělých a dětí. Rychlé pohyby ruční kamery a dlouhé dynamické jízdy dodávají filmu odpovídající dramatické tempo, přizpůsobené vnímání dětského diváka.
Jan Švábenický
Garage
Black!
Respekt 2009
O Garáži se naposledy pořádně mluvilo v polovině devadesátých let – tehdy skupina vydala několik výborných alb (studiové „vykopávky“, „bestofky“, „dema“ a především vynikající album Praha) a nečekaně se rozešla se svým vedoucím Ivem Pospíšilem, díky čemuž si musela „poangličtit“ název. Pospíšil to ještě chvíli zkoušel pod původní hlavičkou Garáž, ta ale nepřežila jediné, i když dobré album. Takže jedinou Garáží je nyní Garage, skupina, o niž veřejnost od té doby projevovala sestupný zájem. Aktuální čtvrtá řadovka Black! toto ticho docela rozvířila. Vznikla ve studiu Jámor producenta Ondřeje Ježka (OTK) a pyšní se mocným rockovým zvukem. Jinak nic nového. Tony Ducháček je stále stejně nezaměnitelný (ne)zpěvák a textař, jeho rýmování udivuje kombinací bizarní klopotnosti („všechna poznání/ z tvého nadání/ fámy provází/ tiše odchází“), poetických postřehů (vynikající text Ryba) a zcela okouzlující kombinace obého („havran na mě civí ve dne/ noční shity za sebou“). A hudba? Většinu tvoří nabroušený bigbít s typickým malováním saxofonu, na několika místech si skupina vzpomene na své cajdáky, pomalá tempa osmdesátých let či latinské období. Čtvrté pokračování písně Ostrovy je utopií trochu podobnou Invalidním sourozencům; na samém konci poměrně zdařilého alba Tony falešně hýká „Ať vlajou vlajky/ průvodem naším“ a je přitom jako vždy neobyčejně chytlavý.
Petr Ferenc
Æthenor
Faking Gold & Murder
VHF Records 2009
Na třetím albu příležitostné superskupiny Æthenor se opět sešly tři výrazné postavy, které můžeme znát z avantgardních odnoží současné tvrdé hudby. Spojení švýcarského bubeníka Vincenta De Roguina z transově-rockové kapely Shora, klávesisty Daniela O’Sullivana z amerických Guapo a Stephena O’Malleyho z dronemetalových Sunn O))) se už na předchozích deskách ukázalo jako překvapivé. Hudebníci se totiž odvrátili od poetik domovských kapel a svou hudbou vypustili temně ambientní mračna, která byla zpestřena složitou (a poměrně nezvyklou) instrumentací, nevtíravým duněním kytarových dronů a formou dlouhých skladeb s epickým vývojem. Na aktuálním albu se posunují ještě dál. Při nahrávání asistovali perkusisté, kytarista Alexander Tucker a především vůdčí duch neofolkových Current 93 David Tibet. Jeho skřehotavá deklamace vlastních mystických textů se k temně zasněnému podkladu výtečně hodí; asi nejsilnější je v poslední skladbě, v níž jeho jemně melancholický hlas zpočátku podkreslují jen O’Sullivanovy varhany a téměř neznatelný drone. Ani nejdynamičtější třetí skladba svou efektní gradací nepřekročí hranice metalu a spíše přináší vybuzený minimalismus, plný perkusních tónů a elektronických ruchů. Album je nabité melancholickou meditací, ale na jeho pozadí neustále cítíme skřípot a temné dunění podladěné kytary. Oklikou zde z pozůstatků metalu a ambientu vzniká tvar, který se blíží spíše soudobé vážné hudbě.
Karel Kouba
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky
Supraphon 2009
Fanoušci operního umění jednoznačně přivítají novou CD ekonomickou řadu Czech Opera Treasures. Dramaturgie za tímto účelem vybrala z bohatého archivu první šestici nahrávek, z níž dvě pilotní právě vyšly. Oba tituly, jedná se o monaurální reedice z padesátých let, nepřímo navazují na obdobnou velkou řadu Supraphonu (Rusalka, Čert a Káča, Hubička, Dvě vdovy), která se úspěšně etablovala vedle novějších supraphonských záznamů stejných titulů, převážně ze sedmdesátých a osmdesátých let. Velkým plusem těchto staronových nahrávek je především jejich vysoká interpretační úroveň pěvců tzv. zlaté gardy. Přímo ukázkovým příkladem je právě Bystrouška, která dnes příjemně překvapí mistrovským nastudováním. Pěvcům je i ve vyšších polohách dobře rozumět, hlasy jsou plné a výrazově barevné (Asmus, Domanínská, Böhmová). Právě tato Neumannova nahrávka získala již v březnu 1959 v Paříži gramofonovou Grand prix. Booklety nové operní řady obsahují podrobný dějový obsah jednotlivých čísel, přičemž kompletní libreto v češtině a angličtině je možné volně stáhnout na internetové adrese vydavatele. Zcela nepřehlédnutelným se stalo i moderní výtvarné řešení bookletu, na kterém se podílela skupina mladých umělců. Lze si jen přát, aby Supraphon zdařile dokončil zbytek naplánovaných titulů (Libuše, Šárka, Výlety pana Broučka a Řecké pašije) a nabídl v podobných cyklech další klenoty ze svých sbírek.
Milan Černý