Shooting in Palermo
Režie Wim Wenders, 2008, 108 min.
Hollywood Classic Entertainment 2009
Kdyby pejsek s kočičkou nevařili dort, ale natáčeli biják, dopadlo by to asi takto. Jen co symboliky je skryto v samotném názvu (nikoli v jeho českém překladu). Shooting jako focení, ale také jako střelba. Hlavní hrdina je fotograf, a když si vyjede do Palerma, někdo na něj začne střílet šípy a zdá se, že je to sama Smrt. Zároveň se tu zamiluje, takže to klidně může být i Amor. Palermo je pak prý zkomolenina řeckého pojmu pro „největší přístav“ – přístav jako cíl (smrt), ale také začátek (nový smysl života). Když na konci filmu zazní věnování dvěma mužům, kteří zemřeli ve stejný den, můžeme v odkrývání symboliky pokračovat: Bergman a jeho Smrt ze Sedmé pečeti se tu potkává s fotografem z Antonioniho Zvětšeniny. Wenders se snaží poukázat i na vývoj filmu: analogový ještě skrýval nějaký význam, kdežto digitální je jen nakašírované nic – náš fotograf se zaměřuje na kýčovité fotografie. Při svém znovuzrození (následujícím po téměř-autonehodě) se však vrátí ke staré dobré leice a snaží se zachycovat skutečnost, jaká opravdu je. Důraz klade režisér také na hudbu: s hlavním hrdinou procházíme starým městem se sluchátky na uších a vzniká tak pestrobarevný soundtrack k Palermu s hudbou v rozpětí od Portishead, Beirut až po Bonnie Prince Billyho. Do toho ze sebe hrdina sype banální myšlenky o smrti a smyslu života. Je to trochu patetické, tváří se to náramně vážně a chybí tomu chuť.
Jiří G. Růžička
Příliš dokonalá podoba
Dead Ringers
Režie David Cronenberg, 1988, 116 min.
Filmhouse 2009
Ústředním tématem většiny Cronenbergových děl je vztah mezi fyzickým a psychickým a soustavné stírání rozdílů mezi biologickým a technologickým. Příběh bratrů Mantleových, jednovaječných dvojčat, která se proslavila na poli gynekologie, na první pohled vypadá jako klasické hollywoodské drama o podivínských vědcích a stinných stránkách jejich geniálních myslí, jemně okořeněné cronenbergovskými trademarky, jako jsou mutace či bizarní přístroje. Ve skutečnosti film dospívá z opačných východisek k obdobně nekompromisním závěrům jako o pár let starší Videodrome. Jestliže ten se točil kolem jediné postavy ztrácející se v nerozlišitelnosti pravé a simulované reality, zde se do sebe nebortí jednotlivé úrovně skutečnosti, ale samotné postavy. Počáteční příběh fyzicky totožných, leč psychicky rozdílných bratrů, kteří využívají vlastní zaměnitelnosti jak při budování kariéry, tak ve vztazích se ženami, se pozvolna komplikuje s příchodem femme fatale. Přestává být jasné nejen to, který z bratrů je vlastně na tom druhém závislý, ale i do jaké míry a v jakém smyslu jde vůbec o odlišné osoby. Klíčová věta snímku přitom zní: „Skutečná krása se skrývá uvnitř.“ Film se tak soustředí na hlubiny ženského těla a mužské duše a veškeré zneklidnění se odehrává převážně na rovině vyřčeného. Implicitně je v ní skryto též rozmlžování další hranice: té vedoucí mezi krásou a ošklivostí.
Tomáš Stejskal
Její zpověď
Blackmail
Režie Alfred Hitchcock, 1929, 85 min.
Levné knihy 2008
Společnost Levné knihy vydala několik filmů z rané tvorby Alfreda Hitchcocka, které natáčel ještě ve své rodné Anglii (Její zpověď, Juno a páv, Co moře pohltí). Většinou se jedná o nepříliš povedené snímky, přesto v nich tu a tam probleskne zajímavý režijní nápad, neobvyklé zpracování stokrát obehrané situace atd. Výjimkou není ani Hitchcockův první zvukový film Její zpověď – banální „kriminální“ zápletka a naivní rozuzlení takřka bez pointy. Přesto stojí za zhlédnutí a fanouškům kinematografie by neměl chybět v jejich videotéce. Snímek byl natočen v době, kdy svět šílel po zvuku na plátně, ale filmový průmysl ještě nebyl technicky zcela připraven a někteří režiséři (Chaplin, Ejzenštejn) zvuk ve filmu zásadně odmítali. Tak se mnohé filmy natáčely jako němé, pouze v závěrečných scénách zpestřené dialogem. To je případ i tohoto snímku. Z devadesáti procent jsou v něm zachovány nejen technické, ale i formální postupy z éry němého filmu – frekvence pohybu filmu v kameře 17 obr./s, několikanásobné expozice, optické triky, dodatečné naruchování a hlavně herecký projev – špulení rtů, kulení očí a zatínání pěstí. Pouze několik scén je natáčeno zvukově, a právě v nich zaujme vyspělé a promyšlené zacházení se slovem, s tichem a hudbou. Vrcholem je scéna, kdy hlavní hrdinka (česká herečka Anny Ondráková) sedí celá rozrušená ze svého činu u snídaně a z otravného vyprávění sousedky slyší pouze vypíchnuté slovo „knife“.
Marta Nováková
Quantum of Solace
Režie Mark Forster, 2008, 106 min.
Bontonfilm 2009
Poslední přírůstek do bondovské série vyvolal vlnu kontroverzních reakcí. Většina kritiků si stěžovala na příliš rychlé tempo filmu, zejména pak s ohledem na překotnost a chaotičnost střihu, v němž se ztrácí výstavba příběhu a jeho dílčí náladové odstíny. Mnohým vadila i absence výraznější humorné nadsázky. Dle mého soudu je potřeba film zhlédnout opakovaně, aby divák přivykl dynamickému rytmu nejen akčních scén, ale celého díla. To je pojato jako sevřené a hutné akční drama několika postav na pozadí proměn současného světa. Hlavním motivem filmu je vnitřní konflikt hlavního hrdiny, který je nucen volit mezi povinností a osobní touhou po pomstě. Ideovou přímočarost mise mu souběžně kazí fakt, že v proměněném globálním světě panují nepřehledné vztahy poháněné penězi a nerostnými zdroji, neexistují zde jednoznační protivníci a se stávajícími nepřáteli je třeba pragmaticky vyjednávat. Tato relativita hodnot je otištěna i do povahy postav, z nichž každá má své problémy a individuální cíle, přičemž jednoznačný padouch absentuje. Záporák Green se sice na první pohled podobá velkým bondovským soupeřům z minulosti, ale v důsledku jde o člověka, jehož moderní doba donutila stát se nemilosrdným obchodníkem. Pokud divák přijme agresivní formu a zaměří se na hlubší významy filmu, zjistí že Quantum of Solace představuje povedený bondovský titul, jenž celou sérii podstatným způsobem reviduje.
Tomáš Zabilanský
Bob Log III
My Shit Is Perfect
Voodoo Rhythm records 2009
Chlápkovi v blýskavém přiléhavém overalu není vidět obličej, protože má na hlavě motorkářskou helmu, k ní přidělané sluchátko ze starého telefonu. Do něho zpívá bluesové písně převážně o alkoholu nebo o ženských ňadrech a zadcích v nejrůznějších konstelacích (názvy písní Boob Scotch, I Want Your Shit On My Leg nebo Clap Your Tits mluví za vše). Legendami opředený bluesový šinkanzen proslulý svou vtipnou machistickou image si říká Bob Log III. Mluví se o něm jako o jednočlenné skupině, protože všechny nástroje obsluhuje sám. Zahuhlaný zpěv z útrob helmy je díky bizarní lo-fi technice mnohdy zkreslený až na hranice srozumitelnosti, ďábelskou hru na drnčící a syrově znějící slide-kytaru doplňuje rytmikou: levou nohou hraje na činel, pravou na velký buben a občas si pomůže automatickým bubeníkem. Byla by ale chyba nechat se zmýlit nálepkou blues, protože v Bob Logově provedení zní tento styl jinak; je přebuzený, špinavý a notně zrychlený – prostě blues trash, které svérázným způsobem vytváří jakousi současnou analogii k původnímu drsnému blues. Na albu s podtitulem 13 Glorious Great Shits pokračuje v tom, co mu jde nejlépe. Třináct rytmických písní, které donutí tančit i největšího suchara (nejlepším příkladem je téměř breakcorová píseň Shinkansen The!), nepřichází s ničím novým, ale to se zde vůbec nečeká, protože jakákoliv změna by mohla být spíš na škodu. Slova „My Shit’s Perfect“ prostě nevěříme nikomu tak jako Bob Logovi.
Karel Kouba
Slnovrat
Nikdy tak nebolo (Písně z let 1979–1984)
Indies Happy Trails 2009
Ha: moc dobrá příležitost pro ty, kteří z nějakého důvodu propadli hudebně-literárnímu zájmu o písničky, jejich poetiky a osudy, a jejichž závislost prahne po novém materiálu. V roce 1977, tedy v době, kdy společenství českého Šafránu už pod tlakem StB dodýchávalo, v Bratislavě vystoupili jako duo Ivan Hoffman a Peter Michalovič. Pod názvem Slnovrat se nakonec sdružilo devět mužů a blízký častý host Zuzana Homolová. Oproti českým Třešňákům a Mertům zůstali utajenější. Známějším se v Česku stal hlavně Ivan Hoffman – ne jako dnešní komentátor, ale nedlouho před Listopadem: na festivalech, jako byla Lipnice (s průlomovým mikrovystoupením Václava Havla) zpíval své protestsongy o pašované krvi a přestavbové lži s nezapomenutelnou úpěnlivostí. Ale písně z let 1979–84 nejsou otevřeně politické. Pavel Malovič, Julo Kazimír a další se často tematicky setkali při rozjímání nad pocity marnosti – napůl sebekriticky, napůl v diagnóze doby, která ze života dělá „možno trochu zvláštny, presda však hlúpy vtip“ (Miloš Janoušek). Snad nikomu neublížíme, když stvrdíme, že nejsilnější paradoxy, pointy a atmosféru umí Dušan Valúch, i když jen část z raných songů má drtivou obraznost těch pozdějších (s triem Jednofázové kvasenie). První nesamizdatové vydání šestapadesáti písní dokládá, co tvrdím už pár měsíců: Indies Happy Trails se vyšvihli do pozice umělecky nejcennějšího labelu mezi všemi třemi Indies.
Pavel Klusák
Gustav Mahler
Das Lied von der Erde
Radioservis 2009
V řadě Great Artists in Prague vycházejí nahrávky z rozhlasového archivu, většinou pořízené na koncertech Pražského jara. Nejnověji to je Mahlerova Píseň o zemi s dirigentem Václavem Neumannem a Českou filharmonií (1971). Neumann byl uznávaný mahlerovský dirigent, u Supraphonu existuje kompletní nahrávka symfonií; tato tedy může být jejich doplňkem, neboť Píseň o zemi nazýval skladatel „symfonií pro tenorové a altové sólo a orchestr podle Bethgeho Čínské flétny“. Šestidílná skladba vznikla v roce 1908, ale uvedena byla až po Mahlerově smrti v listopadu 1911, takže sám Mahler toto své dílo, které patří k jeho vrcholným, nikdy neslyšel. Za text si vybral verše staré i novější čínské poezie v německém překladu a skladbu postavil na kontrastu nejen tenorového a altového hlasu (existuje však i verze pro tenor a baryton), které se střídají, ale také na rozdílných náladách: liché tenorové věty jsou spíše ve znamení ironie a grotesky, kdežto sudé altové věty mají náladu lyrickou, smutnou a tesklivou; zejména závěrečné Rozloučení (Das Abschied), které je dlouhé skoro jako všech předchozích pět částí dohromady, má velkou hudební krásu i hloubku. Historický snímek je zajímavý také svými sólisty, jimiž byli ve své době přední čeští pěvci Vilém Přibyl a Věra Soukupová. Zvukově není nahrávka nejvyrovnanější, ale vzhledem ke stáří a k tomu, že jde o živý záznam, je to pochopitelné.
Milan Valden
Strotter Inst.
Minenhund
Hinterzimmer / Public Guilt 2009
Švýcarský hráč na gramofony, výtvarník a architekt Christoph Hess alias Strotter Inst. si vytkl za cíl nepoužívat při své hře zvuky, které předpřipravil někdo jiný, čímž ze svého gramofonového usilování vyloučil gramodesky. Místo toho švýcarské stroje značky Lenco donutil přehrávat nejrůznější povrchy, případně na jejich talíře upevnil „trsátky“ hrající rytmické figury na gumičky napnuté mezi tělem gramofonu a přenoskou sloužící jako snímač. (Tyhle gramofony si od Strottera vůbec užijí – coby součást instalací „šmajdají“ visíce nakřivo, uvádějí do pohybu kopající baganče, přehrávají filmový pás...) Hessova alba jsou vpřed uhánějícím rytmem (33, pochopitelně) úderů, šumů, svistů a „gumičkové baskytary“. Tempo se tvrdošíjně nemění, pozvolné přidávání a ubírání zvukových vrstev se ale postará o dostatečnou pestrost – sice trochu strohou, ale vždy podmanivou. Na novém albu přijdou ke slovu i ty desky, konkrétně několik přeskakujících smyček mluveného slova. Představíme-li si Strottera jako DJe, postaraly se mu tyhle momenty o kongeniálně strojového MC, který – jaká slast – nemá potřebu kostrbatě „sdělovat“. Příjemný úprk nedefinovatelně „strojových“ zvuků nového alba je celkem případně ilustrován archivní fotografií na obalu: zadívejte se na něj a černobílí horníci roztlačí své důlní vozíky po křivých kolejích v rytmu ne nepodobném Hessovým gramofonům.
Petr Ferenc