Ad Inventura skončila (A2 č. 24/2009)
Vysokoškoláci za nás k výročí 17. 11. 1989 provedli inventuru dvaceti let české demokracie. Chodili za politiky s konkrétními požadavky a natáčeli je na kameru, pořádali veřejné dílny, při nichž vznikalo společné prohlášení, organizovali přednášky a diskuse, odpovídali na množství návrhů, byli prostě na roztrhání. Skupina studentů z iniciativy Inventura demokracie za uplynulý rok zažila, co nikdy dřív. Mnohé z toho zachytil Filip Pospíšil v 24. čísle A2. Jako přímou a pravidelnou účastnici veřejných textových dílen, na kterých vznikalo společné studentské prohlášení, mě ale nenechává klidnou závěrečné vyznění jeho článku. Část studentského prohlášení týkající se ohroženosti české demokracie je v něm použita proti smyslu celého prohlášení i proti studentům samým. Celkově studenti z článku vycházejí jako unavení lidé, kteří nevědí, co dál, a politiky už mají dost; autor je navíc nespokojený s tím, co studenti považují za pozitivní výsledek své iniciativy. Určitě je možné namítat, že studenti mohli ledacos udělat líp. A že zpráva, kterou Inventura přináší, je částečně rozporuplná – podobně ovšem, jako je rozporuplná i naše demokracie. Ale to, že mj. díky Inventuře vystoupila do popředí neuspokojivá situace české demokracie, nemá smysl otáčet proti studentům – jak to podle mého činí autor článku.
Text studentského prohlášení Inventura demokracie 2009 začíná preambulí, kde se říká: „Naše demokracie totiž možná vůbec neroste, ani nesílí. Události posledního roku jsou dokonce znakem úpadku. Je na místě mít o naši demokracii starost.“ Výrazem této starosti jsou pak podle studentských slov čtyři navazující části prohlášení. Nesou názvy: Reflexe naší komunistické minulosti, Vzdělání, Role České republiky ve světě a Křehká demokracie. Ve všech textech studenti zachycují současnost z pohledu své generace. Zároveň se vždy ale objevuje téma generací starších – jejich rodičů a učitelů – jako těch, od nichž se učí, přejímají návyky a přístup ke světu. Nenápadně, ale vytrvale se tu vrací zásadní otázka: dospělí kolem nás se nebouří, když se děje něco špatného; neříkají nahlas, co si myslí; nemají odvahu postavit se za dobrou věc. Čeká se, že my budeme úplně jiní, lepší. Ale jak a od koho jsme se to měli naučit?, ptá se mladá generace.
Naléhavý tón se zvlášť objevuje v textu Křehká demokracie. Tady se studenti sebekriticky charakterizují takto: „Veřejné dění nás moc nezajímá a politika nás štve – a hlavně jí vůbec nerozumíme. Do veřejné činnosti se nám nechce – zejména pokud by měla být soustavná. Jsme na tom prostě úplně stejně jako všichni starší kolem nás.“ Prohlášení však nepokračuje v tom smyslu, že studenti tedy dávají od všeho ruce pryč. Tím, jak kriticky popisují svou generaci, neříkají, že je to v pořádku a má to tak zůstat. Naopak: když se o veřejnou sféru nepečuje – a to je podle studentů náš současný problém –, zkazí se. Ale starat se o ni musejí všichni, spoléhat se na mladé je od starších jen alibismus. Texty studentů – a chápu tak i jejich akce v týdnu oslav kolem 17. 11. – měly poukázat na to, že inventuru může udělat hrstka studentů, ale o zlepšení úrovně demokracie se musejí zasadit všichni. „Šanci má jenom tehdy, když se za ni budeme brát, a to dost naléhavě – jako za svou osobní věc,“ píše se o demokracii v jejich prohlášení. Proto také studenti mluví o tom, že nemáme zůstat ovčany, ale stát se aktivními občany. Dá to sice dost práce, ale jinak to vlastně ani nejde.
Inventura je vždy jednorázové zjištění stavu věci. To, že studenti věnovali rok inventurování a teď potřebují zase trochu studovat, bych jim nevytýkala. Není špatně, že chtějí být také schopnými odborníky, a nejen od mládí aktivisty na plný úvazek. Navíc i to spadá do jejich poučení z Inventury: ať se lidé věnují různým činnostem, ale ať vždy ze svého místa aktivně vstupují do veřejného prostoru a nepřenechávají ho pasivně těm, kteří si ho „šikovně a bez skrupulí zařizují pro sebe“.
Veronika Matějková
Konec lexikonu
Redakční rada Lexikonu české literatury oznamuje spolupracovníkům a odborné veřejnosti, že po téměř čtyřiceti letech – kvůli vynucenému odchodu některých jejích členů z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., a ztrátě možnosti dále plnit svou odbornou roli v rámci tohoto pracoviště – končí svou činnost. Za cokoli, co bude případně s označením Lexikon české literatury jakkoli zveřejněno po jeho knižním vydání (dokončeném 2008), již redakční rada neodpovídá.
Vladimír Forst, Irena Kraitlová, Luboš Merhaut, Jiří Opelík, Jitka Pelikánová, Václav Petrbok, Petr Šisler, Eva Taxová, Daniel Vojtěch