Vzdělání místo školení

S konfliktem vzdělání a školení pro kariéru jsem se setkal již na humanitním gymnáziu, které jsem ve Vídni před několika lety navštěvoval. Nový ředitel zavedl pod heslem, že je vzdělání podstatné pro kariéru, hospodářský projekt, při němž děti zakládaly akciové společnosti. S kamarádem jsme ale byli přesvědčeni, že humanitní vzdělání je především od toho, aby žák nacházel souvislosti, aby se naučil co nejvíce zdánlivě „nepotřebného“, od fyziky přes latinu až k hudbě, a aby ho tyto „nepotřebné“ předměty naučily kriticky myslet. A aby ho obohatily. Věřili jsme, že takové vzdělání je přínosnější než se naučit, jak nejlépe prodávat cvičky nebo jak se co nejšikovněji obohatit na méně „vyškolených“ členech společnosti.

Bohužel při tehdejší reformě školství všechny politické strany vyhlásily, že zachrání budoucí kariéru voličova dítěte. Všichni, ať byli pro reformu nebo proti, argumentovali úplně stejně, což zabránilo vzniku opravdové diskuse.

Mezi vzbouřenci v posluchárně a kantýně

O několik let později, 22. října 2009, mi kolegyně z Vídeňské univerzity napsala esemesku, že mám přijít na demonstraci proti univerzitním reformám. Dva dny předtím studenti a vyučující obsadili aulu Akademie výtvarného umění, čímž protestovali mimo jiné proti plánovanému zrušení několika studijních oborů. Večer jsem dostal další sms: „Obsadili jsme Auditorium maximum!“

Po několika dnech jsem se do obsazené posluchárny podíval. Z internetu jsem už věděl, že hlavní heslo okupantů zní: „Bildung statt Ausbildung“, tedy „Vzdělání místo školení“, což se přesně potkávalo s mými předmaturitními úvahami. V posluchárně, kde kromě plakátů na stěnách vypadalo vše jako obvykle, mi hned zamávala ona kolegyně. Vypadala unaveně, ale euforicky. Hned chrlila, že tu spala už třetí noc, že tu je ze dne na den víc a víc lidí a že rektorát studenty toleruje. Měl jsem hodně otázek, a tak jsme si šli popovídat do kantýny provozované okupanty. Dostal jsem těstovinový salát, do kasičky jsem ale vhodil bankovku jako za dva řízky.

Kamarádka mi vysvětlila, jak je protest organizován. Že se zakládají různé pracovní skupiny, fungující samostatně, a pak se v plénu hlasuje, jak má jejich práce vypadat. Jedna skupina má například na starosti kantýnu, jiná komunikuje s tiskem, další zve umělce, vědce atd. na různé večerní akce. Podle potřeby se zakládají další seskupení. Po obědě musela kamarádka jít domů – umýt se a pořádně vyspat. Já jsem v posluchárně ještě několik hodin zůstal, ale trochu jsem se nudil. Ano, sympatizoval jsem s protestem. Souhlasil jsem s tvrzením, že univerzity nemají být chápány jako firmy produkující to, co hospodářství považuje za elitu. Ano, studenti se nesmějí stát individualisty s klapkami na očích, zákazníky konzumujícími vědomosti jen ve prospěch své budoucí karié­ry. Vrtalo mi ale hlavou, jak se má dál postupovat. Dříve jsem se angažoval ve studentském zastupitelstvu a zažil jsem několik slibných začátků, nakonec však vždy zbyla jen hrstka nadšenců a akce vyšuměly. Proč by to mělo být tentokrát jinak?

Vliv na revoltu má jazyk i Wikipedie

Druhý den po mé návštěvě akademické půdy se tématu chytila média. Dokonce i bulvární tisk studenty víceméně chválil. Univerzity už byly okupovány po celém Rakousku. Otázka, jak má vypadat vzdělání, se stala národním tématem číslo jedna. Když jsem přišel do obsazené posluchárny podruhé, byl jsem už nadšený. Všude bylo plno a bylo vidět, že zde nejsou jen „alternativní levičáci“ jako obvykle. To bylo znát i z plenární diskuse, kterou jsem si poslechl a kterou kromě mne sledovalo několik set přítomných a tisíce lidí u počítačů. Téměř nikdo nepoužíval v německém prostředí u „alternativních“ studentských organizací běžnou genderově neutrální mluvu. Bylo jasné, že akce stojí na širokém základě. Někteří okupanti sice prosadili, aby se mezi ostatní požadavky do zveřejněného katalogu napsala i hesla jako „Stejná práva pro transsexuály“; taková byla ale ostatními vlídně přehlédnuta.

Hned po debatě jsem vystál frontu u informačního stolku a přihlásil se do skupiny, která se měla zabývat mezinárodním propojením aktivit. První schůze byla trochu skokem do studené vody. Měl být sepsán dopis ostatním univerzitám v Evropě a ve světě. Snažil jsem se přesvědčit ostatní, že to psaní má být výzvou, aby se k nám připojili i v zahraničí, a že v něm mají být uvedeny argumenty, proč je to nutné. S tím ovšem kupodivu nikdo nesouhlasil. Nemá prý jít o výzvu, nýbrž o informaci, a mělo by být zdůrazněno, že protest je neideologický, neboť slovo „ideologie“ je podle Wikipedie negativně konotováno. Na pár schůzí jsem ještě šel, pak mě to ale omrzelo a chodil jsem raději na přednášky a koncerty, které se v obsazeném sále konaly. Po čase jsem zjistil, že naštěstí vznikla ještě jiná skupina, jež natočila o okupaci video, kterým chtěla na rozdíl od dopisu ukázat, že obsazení je pro studentské protesty zajímavou cestou. V prvních týdnech listopadu se k hnutí připojily univerzity především v Německu. V jednom okamžiku bylo v celé Evropě obsazeno kolem padesáti vysokých škol. Přestože ale internetem propojení studenti kladli čím dál větší důraz na to, že problém univerzitních reforem je celoevropský, politici a média v jednotlivých státech pojednávali o věci jako o čistě vnitrostátním jevu. A to přesto, že rakouský ministr věd několikrát prohlašoval, že nemůže nic změnit, protože je prý vše dáno Evropskou unií. V čase Boloňské deklarace bylo zjevně potřeba protesty mezinárodně propojit, když ale nedosáhly potřebného celoevropského rozsahu, skončily kolem Vánoc únavou.

Propojit!

Nepokoje přesto dokázaly, že se spojená Evropa může stát do velké míry skutečností. A že demokracie a politika, především ta evropská, může a musí být veřejnou, občanskou záležitostí, a ne sterilní oblastí, u níž není jasné, zda svou moc dávno neodevzdala ekonomice. V tomto smyslu stál tedy poslední protest do jisté míry v tradici studentských demonstrací v bývalém východním bloku. Tenkrát i dnes jde o to prosazovat demokracii a svobodné myšlení a bránit vzdělání před instrumentalizací jistou skupinou lidí, byť se dnes tato instrumentalizace děje v hávu jiné ideologie. Nestačí přitom, jak poukazují někteří studenti v postkomunistických zemích, že svobodu vybojovala už generace před nimi.

Ani po Vánocích protestní naladění studentů úplně nevymizelo. Několik desítek tisíc jich například zablokovalo 11. března 2010 ve Vídni příjezd ministrů k oslavě výročí Boloňské deklarace a opozdilo tak její zahájení o několik hodin. Plán této akce byl vytvořen pracovní skupinou během okupace Auditoria maxima. Kromě toho funguje internetová stránka protestu unsereuni.at, přes kterou se nadále, i když už ne tak často, organizují akce po celém Rakousku. Se studenty se tedy stále dá počítat, na skutečně silné a propojené evropské hnutí ale teprve čekáme.

Anatol Vitouch studuje dramaturgii na Filmové akademii a sociologii na Vídeňské univerzitě.

Přeložil a upravil Ondřej Cikán.