Mononoke hime
Režie Hajao Mijazaki, 1997, 134 min.
Hollywood Classic Entertainment, Reflex 2010
Hajao Mijazaki je společně s Isaem Takahatou vůdčí osobností animačního studia Ghibli, které je v Japonsku nesmírně populární již od osmdesátých let minulého století. Snímek Princezna Mononoke představuje v tvorbě tohoto významného tvůrce japonského anime jistý přelom. Podařilo se jí získat velkou pozornost i na Západě a Mijazakiho následující filmy už zřetelně počítají i se zahraničními diváky. Přelom spočívá ale také v tom, že zatímco režisérovy předchozí snímky měly tendenci k průzračné jednoznačnosti, z níž povstávaly očištěné a nesmíšené emoce, Mononoke se kontrastně rozlišeným polaritám a přehledné struktuře vztahů mezi postavami programově vyhýbá. Příběh o válce těžařské pevnosti proti zvířecím božstvům obývajícím blízký les bývá interpretován jako dílo problematizující zavedený vztah k zavedeným symbolům tradiční japonské společnosti, jimiž jsou žena a příroda. Zároveň se tu ale ukazuje rozbíjení jednoznačných hranic, ať už etických či fyzických. Žádná z postav není jednoznačně dobrá či zlá a zároveň se ve filmu daleko více objevuje motiv přeměn fyzických podob osob a věcí, který se stane ústředním pro další Mijazakiho díla Cesta do fantazie a Zámek v oblacích. Osou filmu je přitom téma vztahu člověka a přírody, které ale přesahuje environmentalistický rozměr a stává se komplikovanou mozaikou různých světů, reprezentovaných rozličnými bytostmi, které hájí své zájmy oproti druhým, přičemž závěrečné vyústění má daleko k všeobecné smířlivosti.
Antonín Tesař
Fantastický pan Lišák
Fantastic Mr. Fox
Režie Wes Anderson, 2009, 87 min.
Bontonfilm 2010
Stejnojmenná dětská knížka Roalda Dahla byla údajně první knihou, kterou Wes Anderson vlastnil. Teď skrze ni režisér „podivných filmů“ poprvé zavítal do světa animace. Stylizace obrazu i hereckého projevu mu byla vlastní už v hraných snímcích, u Lišáka tomu není jinak. Jen se tu stylizace (paradoxně) projevuje až jakousi hyperrealističností. Loutkám žijí oči a každý chloupek srsti reaguje na sebemenší vánek. Jemná mimika a gesta zvířat dokážou trefně charakterizovat jednotlivé typy, postavy jsou dobře zapamatovatelné, aniž by je autor musel ověnčit nějakými klišé. Pro Andersona je typické balancování mezi intelektuální, černou a absurdní komikou, které mnohdy rozumí jen on sám a jeho stoupenci. Pan Lišák je v tomto ohledu jeho univerzální dílo. Což ovšem neznamená, že vyprávění je zjednodušené, příběh triviální a v dějové zápletce absentují překvapivé zvraty. Naopak. Film má spád a v některých momentech dokáže překvapit emotivností. Anderson si opět vyhrál: používá roztomilý retrostyl, skvělou hudbu; najdeme zde jeho oblíbené velké celky, žánrové výstřelky (zde do světa westernu) i barevné tónování a svícení. Fantastický pan Lišák není ideální podívaná pro malé děti, ty starší a zejména pak dospělí však budou náramně spokojeni.
Lukáš Gregor
Letci útočí
La colomba non deve volare
Režie Sergio Garrone, 1971, 96 min.
Řitka video 2009
Režisér Sergio Garrone, který se stal v druhé polovině šedesátých let jedním z novátorských autorů spaghetti-westernů, se v následujícím období své tvorby několikrát zaměřil na tematiku druhé světové války. Ústřední hrdina – španělský fašistický agent – je najat italskou armádou k tajné misi. Musí odvézt všechny barely s naftou do africké pouště, aby angloameričtí spojenci zůstali bez paliva. Garrone natočil netypickou ukázku žánru guerra: válka je kulisa pro akční dobrodružný příběh. Žánrová výstavba tentokrát využívá též špionážní zápletku postavenou na rivalitě dvou tajných agentů, z nichž každý stojí na jiné straně (Španěl Pablo pracuje pro italské fašisty, kdežto major Harris je angažován do akce britskou armádou). Snímek představuje jediný nákladný projekt v tvorbě režiséra, který se v následujících letech zaměřoval už jen na nízkorozpočtové produkce hororů a exploatačních snímků. Kameraman Franco Delli Colli snímá akční scény často z neobvyklých úhlů, podhledů i nadhledů. Heroicky pojatou symfonickou hudbu, využívající také nelibozvučných prvků k vystižení napětí, složil Riz Ortolani. K tématu druhé světové války se Garrone vrátil ještě ve dvou nacistických exploatacích, které v loňském roce vyšly na DVD: Sadistický experiment (Lager SSadis Kastrat Kommandantur, 1976) a Tábor číslo 5: Dívčí peklo (SS Lager 5: l’inferno delle donne, 1977).
Jan Švábenický
Bill Callahan
Rough Travel For A Rare Thing
Drag City 2010
Bill Callahan se sice hvězdou asi nikdy nestane, ale navzdory tomu je jednou z nejrespektovanějších a nejpozoruhodnějších osobností americké nezávislé scény. Neznám nikoho jiného, kdo by dokázal tak samozřejmě propojit neokázalou hudební invenci, sugestivní zpěv a ojedinělý básnický talent. Takový americký Oldřich Janota, pokud by snad bylo zapotřebí přirovnání. Callahan dlouhá léta vystupoval coby Smog, před třemi roky se ovšem z nejasných důvodů rozhodl přejít na své skutečné jméno – aniž by to ovšem znamenalo zásadní stylový přelom. A nyní vydal své vůbec první živé album. Na tomto dvojcédéčku lze oproti starším zvyklostem často zaslechnout smyčce, jinak se ale nekoná nic mimořádného, Callahan prostě jen sugestivně zazpívá jedenáct skvělých rockových písní. Žádný „živákový“ nářez; kapela hraje úsporně a energii spíš skrývá, než by ji stavěla na odiv. Ostatně u Callahana nikdy moc nezáleželo na tom, s kým a v jakých aranžích hrál, rozhodující je zdánlivě nezúčastněný, hluboko položený hlas a svérázně zpomalované frázovaní, které podtrhuje to, o čem se zpívá. Nic moc veselého to nebývá. Album obsahuje zhruba půl na půl písně z obou částí Callahanovy více než dvacetileté kariéry. Ideální příležitost pro seznámení, pokud jste tak ke své škodě ještě neučinili. Dobrá příležitost připomenout si oblíbené smogovky v trochu jiném kabátku, než na jaký jsme my, dávní ctitelé, zvyklí.
Vladimír Mikulka
Fredrik
Trilogi
Kora 2010
Pokud se vám líbil loňský debut skupiny The XX, neměli byste si Fredrika (nebo po česku Bedřicha) nechat ujít. Skupina o sobě píše: „Fredrik (ten pozdější) se narodil pod jezerem a zpívá. Lindefelt (ten dřívější) je z jiné planety. Teď žijí ve Švédsku a tvoří hudbu s pomocí temnoty, větru, akustických nástrojů, zvídavosti, nočních můr a zvuky vyluzujících podivností.“ Trilogi je druhé album téhle švédské dreampopové (nebo možná elektrofolkové) party, která je známější v Japonsku než v Evropě, a údajně ho nahrávali loňskou zimu uprostřed lesních samot. Zasněžený les je symbolem ticha, a tak není divu, že ticho hraje na desce významnou roli. Všechny zvuky jako by se tu z ticha rodily a poté v něm zas mizí. A stejně jako vločky sněhu si jich mnohdy ani nevšimnete. Deska je to náramně křehká i díky hlasu zpěváka, který spíš šeptá, než zpívá. Anebo nezpívá vůbec. Některé skladby jsou jen instrumentální. Mezi nejpodařenější patří úvodní Vinterbarn, rozjuchaná Ava nebo jediný kus s anglickým názvem – Locked in the Basement. Názvy skladeb jsou tu totiž stejně jako titul alba ve švédštině, skupina však zpívá anglicky. Ostatně své desky vydává na americkém labelu. A protože je tohle album příjemně chladivé, doporučuji jeho poslech především v parnějších měsících, anebo příští zimu, třeba v lese na houbách (a že žádné nenajdete, nebude vlastně vůbec vadit).
Jiří G. Růžička
The Thing
Bag it!
Smalljazz Supertown 2009
„Jazz snob eat shit,“ nazval příznačně John Zorn jednu ze svých radikálních písní z alba Torture Garden v roce 1990. Po dvaceti letech jsou sice nejvýživnější stravou pro jazzové snoby právě Zornovy aktuální nahrávky, ale jako protiváha je tu naštěstí třeba nová generace skandinávských jazzmanů, z níž v roce 2000 vykrystalizovala švédská trojice The Thing. Tu tvoří saxofonista Mats Gustafsson (zde hraje převážně na baryton saxofon), basista Ingebrigt Håker Flaten a bubeník Paal Nilssen-Love, přičemž první dva zároveň obsluhují elektroniku. The Thing sice vycházejí spíše z tradice evropského free jazzu a na jejich hudbě je jasně patrný odkaz Petera Brötzmanna, ale rozhodně jsou jednou z nejenergičtějších metel, která drtivou silou potírá přemnožené salonní jazzíky. Oproti společnému albu nahranému loni s Otomo Yoshihidem, které je sice divoké, ale i formálně rozvolněnější, se zde setkáváme s čirou energií, která mnohdy získává díky bicím Nilssena-Love bigbítovou přímočarost. Že je to v podstatě rockový nářez, napovídají hned první dvě skladby: Hidegen fujinaka szelek, skvěle aranžovaný těžkotonážní hit, přejatý od holandských pankáčů The Ex a Drop the Gun, což je předělávka písně japonských punkerek 54 Nude Honeys. Zde můžou určité repetitivní momenty připomenout dokonce italské trio Zu, ovšem bez použití distorzí a s větší porcí elektronických šumů a rachotů. Druhá polovina alba se více hlásí k tradici, je zde například svérázná předělávka Angels Alberta Aylera nebo Mystery song Duka Ellingtona. Ostré, skočné, drtivé!
Karel Kouba