An American Crime
Režie Tommy O‘Haver, 2007, 92 min.
MagicBox 2010
Režisér se sklonem k disneyovsky prostoduchým moralitám pro náctileté (např. Zakletá Ella) ve snímku podle události, která roku 1965 otřásla americkou veřejností, dokazuje schopnost pevného vedení herců. Výkony všech, a to především dětí (Ellen Pageová, Catherine Keenerová), skvěle vykreslují atmosféru rodinného pekla v domku na americkém předměstí. Sousedé raději nevidí, neslyší, zato děti a mládež umějí prokázat svoji krutost. Mladičká Sylvie se stane obětí své, životem ublížené opatrovnice. Podivné šílenství dospělé ženy, která si promítne veškeré své prohry do nevinné dívky, se proměňuje ve fyzický teror. O‘Havera nechává prolínat obrazy z minulosti s náhledy do soudní síně a ani nádech retra neodvádí pozornost od toho, co se odehrává v duši trýzněné Sylvie. Ellen Pageová, která ve stejném roce ztvárnila těhotnou Juno, má talent a štěstí na role. První O’Haverův film pro dospělé publikum není příjemné sledovat. Spravedlnosti se nakonec dostane zadost (vždyť jsme v USA), přijde ale pozdě. A to není happy end, na který jsme ze zámoří zvyklí.
Lukáš Gregor
Seržant Klems
Il sergente Klems
Režie Sergio Grieco, 1971, 117 min.
Řitka video 2009
Žánrově zaměřený Sergio Grieco (spoluscenárista válečného dramatu Ten prokletý obrněný vlak, 1977) debutoval jako režisér počátkem padesátých let. Natáčel zejména divácky populární produkce, z nichž měly největší úspěch dobrodružné snímky, filmy typu „meč a sandále“ a zvláště variace na britskou špionážní sérii s Jamesem Bondem. Tento snímek, odehrávající se ve dvacátých letech minulého století v severní Africe, vychází ze stejnojmenné biografie Paola Zappy. Dobrodružný příběh o muži s dvojí identitou, který převzal jméno a totožnost vojáka popraveného za první světové války, posloužil režisérovi coby námět pro velkolepé vyprávění na pozadí historických událostí moderních válečných konfliktů. Film lze vnímat jako politizaci žánrů v italské kinematografii: v dobovém kontextu využíval tematiky revolucí a osvobozovacích bojů jako metafory k vystižení současné politické situace. Status žánrovosti je zde tradičně zastoupen především invenčním přístupem k vizuálnímu a hudebnímu stylu. Kameraman Stelvio Massi využil řadu experimentálních postupů, od stylizované reportáže přes subjektivní ruční kameru po velké panoramatické a statické celky africké krajiny. Skladatel Carlo Rustichelli ve své partituře rovněž spojuje symfonickou dramatičnost s avantgardními tendencemi.
Jan Švábenický
JCVD
Režie Mabrouk El Mechri, 2008, 96 min.
Hollywood Classic Entertainment 2010
V době, kdy akční ikony revitalizují své kariéry a přepracovávají vlastní postavy patřící hluboko do osmdesátých (Rambo, Rocky) či dokonce sedmdesátých let (Gran Torino, upomínající na Drsného Harryho), se belgický režisér rozhodl k radikálnějšímu kroku a obsadil svého krajana Jeana-Clauda Van Damma do artového snímku na pomezí biografie, komedie, dramatu a podvratné mystifikační hry. Zdánlivá hříčka pro fanoušky, prošpikovaná odkazy a vtipy o chodu filmového průmyslu však nemá belgického karatistu tak úplně jako hlavní téma. Snímek vypraví též o povaze hvězd vůbec. Vychází z životopisných údajů o Van Dammovi dost věrně na to, aby docházelo k pochybám, kdy už jde o uměleckou licenci. Ty se pojí s mnohem obecnější nejistotou: kdo a co vlastně sleduje a co vidí? Už úvodní dlouhý záběr z natáčení dalšího Van Dammova béčka neumožňuje rozhodnout, zda pozorujeme kamery štábu ve filmu či je nám dopřán alternativní pohled na toto dílko s upadající hvězdou v hlavní roli. Zbytek, vycházející z nadsazené zápletky (kterak se Van Damme nachomýtne k přepadení pošty a je omylem označen za pachatele), ukazuje, jak si (nejen) fanoušci propojují své idoly s jejich postavami. Díky nechronologickému vyprávění, přehrávajícímu stejné situace z různých úhlů, divák na vlastní kůži pocítí tuto ochotu nechat se manipulovat. Další podvratné momenty dodává sám Van Damme. Těžko rozhodnout, kde pro něj končí film a začíná terapie.
Tomáš Stejskal
Ruggero Leoncavallo
I Medici
Deutsche Grammophon 2010
Italský veristický operní skladatel patří k těm, kteří jsou známi prakticky jediným dílem: jeho opera Pagliacci (Komedianti) náleží k nejhranějším. Leoncavallo složil na stejný námět také Bohému, zcela ji však zastínila ta Pucciniho. Poprvé na CD se nyní objevuje opera Medicejští, k níž Leoncavallo napsal i libreto (neúspěšná premiéra se uskutečnila v roce 1893). Děj se odehrává ve Florencii v roce 1478: sleduje spiknutí Pazziů, milostnou aféru Giuliana de’ Medici a jeho zavraždění. Hudba je dramatická i lyrická, jak to námět vyžaduje. Nabízí řadu pěveckých příležitostí, třeba duet Giuliana a Simonetty v prvním jednání. Nemá však potřebný tah a napětí, místy je rozvláčná. Zajímavé je, že v sobě nese určitý vliv Wagnera, což není v italské opeře právě časté. Nahrávka vznikla v roce 2007, vydána byla až letos. Její hlavní hvězdou je tenorista Plácido Domingo v roli Giuliana. Je obdivuhodné, jaký má ve svém věku (66 let) ohebný a sytý hlas, jak zpívá bez námahy. Jistě, ve všech polohách už není tak vyrovnaný, trochu je znát únava. Především díky jeho výkonu ale stojí nahrávka za poslech. I další pěvci jsou výborní: barytonista Carlos Álvarez jako Lorenzo, sopranistka Daniela Dessì jako Simonetta nebo mezzosopranistka Renata Lamanda jako Fioretta. Dirigentem je veristický specialista Alberto Veronesi, který řídí orchestr a sbor Maggio Musicale Fiorentino. Operní fanoušci tak mají příležitost slyšet dílo, které upadlo v zapomnění, a rozhodnout, zda právem.
Milan Valden
Bohuslav Martinů
Le Jour de Bonté (Den dobročinnosti)
ArcoDiva 2010
Za mimořádný počin lze považovat záznam nedokončené opery Martinů. Originál partitury byl v archivu švýcarského dirigenta Paula Sachera a její kopie ležela nepovšimnuta ve sbírkách Českého hudebního fondu. Dílo lze ještě ve starší české hudební literatuře objevit pod názvem Týden dobročinnosti – byl odvozen z německého překladu původního francouzského libreta. Martinů zamýšlel tuto operu představit na německé scéně, proto neváhal hudbu komponovat na přeložený text. Materiály (dochoval se z části klavírní výtah 1. jednání a nehotové partitury obou dějství) převzal k nastudování dirigent Milan Kaňák z pozůstalosti Václava Noska a uvedl je v roce 2003 s operním souborem Jihočeského divadla. Opera byla nastudovaná v českém překladu Vladimíra Fuxe s nutným hudebně dramaturgickým dopracováním a revizí na základě libreta a kompoziční formy. Oproti tomu nahrávka představuje dílo v takovém tvaru, v jakém jej Martinů při kompozici opustil. Záslužná je náročná práce Milana Kaňáka na rekonstrukci opery. Bylo třeba doplnit dynamická označení, sjednotit notaci a poopravit zjevné chyby. Ke spolupráci přizval Kaňák Plzeňský filharmonický orchestr a Pražský komorní sbor pod vedením Lubomíra Mátla. Sólové party ve francouzštině nastudovali Tomáš Bijok, Petr Matuszek nebo Irena Troupová. Nahrávka je doplněna o booklet s libretem a překlady textu do němčiny, angličtiny, češtiny a mimo portréty umělců také o studii dirigenta věnující se problematice uvedení a rekonstrukce díla.
Milan Černý
MGMT
Congratulations
Sony Music 2010
MGMT se s novou deskou zřejmě rozhodli zbavit svých rychle nabytých fanoušků. Natočili koncepční album s odkazy na sedmdesátá léta. Novince chybí jediná chytlavá skladba, čímž zřejmě neosloví příznivce předchozích hitů Kids nebo Electric Feel. Nový materiál je méně vtíravý, ale jako celek pestřejší. Charakter alba nejlépe vystihuje dvanáctiminutová uhrančivá Siberian Breaks, mozaika hudebních nápadů splývajících v jeden halucinogenní trip. Výraznější kytarový sound je znatelný už od první It‘s Working a vrcholí ve skladbě Brian Eno, poctě jednomu ze zakladatelů elektronické hudby. Odklon od popu asi nejvíc ilustruje přízračná Lady Dada‘s Nightmare, čistá hypnotizující instrumentálka. Congratulations je jízda, i když někdy tak divoká, až se zdá být na hranici artistní exhibice. Zatímco první album Oracular Spectacular zpětně zní jako kompilace radiových singlů současné indie-popové scény, novinka připomíná spíš mix space rocku, psychedelie i punku na svém vrcholu. Na výsledku je znát, že si duo Andy VanWyngarden a Ben Goldwasser přizvalo k nahrávání členy koncertní sestavy kapely, a především spolupráce se Sonic Boomem, někdejším členem psychpunkových Spacemen 3. MGMT ztratili svou hippie naivitu a vydali se do ponuřejší atmosféry plné surreálných hudebních postupů, aniž by ztratili cokoli ze své hravosti a vynalézavosti. Od posluchače nicméně vyžadují trpělivost, pozornost a jistou dávku sympatií k hudební scéně, z níž šikovně vykrádají to nejlepší.
Jan Hladonik