Patrick
Režie Richard Franklin, 1978, 106 min.
Řitka video 2010
Na filmovém festivalu v Karlových Varech se letos na přehlídce australských žánrových filmů přelomu sedmdesátých a osmdesátých let promítá i vynikající horor Patrick, který u nás vyšel i na DVD. Je to první spolupráce režiséra Richarda Franklina, vyznavače díla Alfreda Hitchcocka, a scenáristy Everetta De Rocheho, který napsal řadu originálních variací na žánry hororu a thrilleru. Patrick je typický film podle Rocheho scénáře. Místo klasické hororové opozice monster a jejich obětí předkládá problematickou pavučinu vztahů mezi několika nejednoznačnými postavami a proti ní nejasný pocit nadpřirozeného ohrožení, které se postupně zmocňuje celé reality, již hrdinové obývají. Zde jsou nadlidské síly vázané na postavu nemocničního pacienta Patrika, který je v komatu, ale svou myslí dokáže na dálku pohybovat předměty. Daleko větší pozornost než boji s mysteriózním zlem ale film věnuje lehce pokřiveným pracovním a milostným vztahům mezi postavami. Sám Patrick přitom funguje jako katalyzátor, stupňuje napětí mezi vyhraněnými charaktery ostatních hrdinů. Ve většině filmu ho lze označit za monstrum ne proto, že by někoho explicitně ohrožoval, ale pro jeho naprostou cizost, s níž se ostatní postavy zapletené do běžných společenských vztahů obtížně srovnávají. Groteskně ale působí celý prostor nemocnice, jenž obývají lehce panoptikální postavy upjaté vrchní sestry a fanatického lékaře. Nejde tu tedy o boj průměrnosti s extrémem, ale jen o střetávání různých stupňů výstřednosti.
Antonín Tesař
Kawasakiho růže
Režie Jan Hřebejk, 2009, 95 min.
Bontonfilm 2010
Symbol porevoluční mainstreamové filmové produkce Jan Hřebejk se v tomto snímku pustil do žánru, který mu příliš nevyhovuje – dramatu. Stejně jako Radim Špaček ve filmu Pouta se tu režisér a jeho dvorní scenárista Petr Jarchovský pokouší vyrovnat s naší udavačskou historií. Zatímco Špaček se snaží působit syrově, Hřebejk se bojí odhodit uhlazenost, kterou tu reprezentuje především velkolepý hudební podkres a precizně čistý obraz. Dramatičnost staví režisér na vypjatých situacích, v nichž nechává excelovat osvědčené hvězdy (zejména L. Vlasákovou a D. Kolářovou). Scény, v nichž manžel přivede domů svoji milenku, aby vysvětlila jeho manželce, v čem spočívají kvality new age literatury, nebo kde se dcera pohádá s matkou o otcovu estébáckou minulost, však nepůsobí dvakrát realisticky. Sporná je také snaha využít neherce v jedné z hlavních rolí. Fotograf Antonín Kratochvíl v roli lehce ublíženého emigranta tu působí staticky, když permanentně omílá své rozumy nebo baví skupinku svých mezinárodních přátel malebností českého jazyka. Snímku už od počátku chybí tah i výraznější postavy. Nejpůsobivější je snad Ladislav Chudík v roli estébáckého vyšetřovatele, který působí jak charismaticky, tak děsivě. Čekal jsem nejvýraznější snímek v Hřebejkově filmografii, dočkal jsem se další uhlazené nudy. Snad s tak slabými snímky, jakými Kawasakiho růže, ale i Pouta jsou, téma kolaborující většiny v naší zemi 20. století nezapadne.
Jiří G. Růžička
Salò aneb 120 dní Sodomy
Salò o le 120 giornate di Sodoma
Režie Pier Paolo Pasolini, 1975, 117 min.
Hollywood Classic Entertainment, Reflex 2010
Pasoliniho film je právem označovaný za kontroverzní. Od doby svého vzniku se dočkal zákazů i vystříhaných verzí. Proto by si od vydavatele zasloužil více péče a informací než jen stručnou upoutávku na přebalu. Ilustruje sartrovskou myšlenku, že peklo i ráj jsou ti druzí, že všechno přichází k člověku jenom od druhých lidí. Režisér transponuje inspirace opusem markýze de Sade do let 1944–45, do střední Itálie a Mussoliniho Republiky Salò. Danteho kruhy pekla začínají u Pasoliniho nahotou a sexuální úchylností, končí Kruhem krve, nelidským mučením a smrtí. Demiurgy tyranie a ponížení jsou členové dobového establishmentu a obstarožní prostitutky. Skupinka mladých žen a mužů stojí mimo zákony a je vydána na milost a nemilost svých mučitelů; sex v extrémních podobách je prostředkem neomezené nadvlády. Pasolini ukazuje, čeho všeho je člověk schopný, když pro něj neplatí žádná pravidla; jak se z obětí stávají mučitelé, jak solidaritu obětí paralyzuje snaha zachránit si vlastní život. Film je to téměř k nesledování pro toho, kdo se zrovna nevyžívá v sadismu nebo koprofilii. A demonstruje příliš známé teze, takže šokující scény se chvílemi zdají být jen vykalkulovaným ornamentem. Přesto patří Salò k výbavě každého cinefila. Mimochodem, stojí za pozornost, že Sadeho dílo v Itálii zdaleka nezemřelo – aktuálně je na italském turné umělec Enrico Frattaroli se syrovým divadelním projektem Sade: opus contra naturam, kde nechybějí nahota, mučení a krev.
Jana Bohutínská
Gogol Bordello
Trans-Continetal Hustle
Sony Music 2010
Gogol Bordello se těší pověsti jednoho z energeticky nejnabitějších uskupení současné populární hudby, a to především díky zběsilým koncertům. Mezinárodní parta hudebníků kolem Eugena Hütze se svou živelnou energii vždy snažila přenést i na nahrávky, to je ovšem podnik poněkud delikátnější: zarputilé dokazování oprávněnosti škatulky gypsy punk mohlo leckoho od poslechu cédéčka spíš odradit. A tak nastal čas pro pootočení kormidlem. Páté studiové album natočili Gogol Bordello s popověji orientovaným producentem Rickem Rubinem a na výsledku je to znát. Milovníci vypjatého Hützova zpěvu, chytlavých melodií a nadupaného akustického šramlu si sice přijdou na své i tentokrát, kapela však dokáže ubrat a navíc podniká docela překvapivé stylové úkroky. V celkovém výsledku je to příjemné. Po dvou úvodních písních v osvědčeném gypsypunkovém duchu tak kupříkladu mile překvapí balada Sun Is On My Side, zahraná pouze na akustickou kytaru, jenže hned poté následuje pokus o vlezlou etnopopinu Rebellious Love. Což je, s odpuštěním, pěkná pakárna. Postupně se ozvou také ozvuky latiny, reggae nebo dokonce dusání dřevního diska sedmdesátých let. Texty v případě téhle kapely poslouchá asi jen málokdo. Je to menší škoda, než bývala: Hütz se pohodlně usadil v poloze politicky korektního etnorebela a víceméně opakuje již vyřčené, jen se přitom bere stále vážněji. Pro hudbu to však naštěstí neplatí. Gogol Bordello přišli s albem, které nabízí víc než jen pohodlné surfování na vlně úspěchu.
Vladimír Mikulka
Band Of Horses
Infinite Arms
Sony Music 2010
Band Of Horses navazuje na nejlepší tradici amerického country rocku, reprezentovanou Eagles nebo skupinou Crosby, Stills, Nash and Young. Mnoho nového parta okolo kytaristy a zpěváka s teskným hlasem Bena Bridwella nepřináší, přesto jejich třetí album uspělo v žebříčcích: v USA se dostalo na sedmou příčku a v Británii těsně pod hranici druhé desítky. Band Of Horses umocňuje křišťálově čistou podobu žánru stylovými falzety. Nezapře však, že pochází ze Seattlu, zvuk kytar je tedy mnohdy hutný – slyš písně Compliments, NW Apt. nebo Pareso. Vedle nich se objevují průzračné skladby typu Blues Beard, k nimž lze přiřadit i citlivou titulní skladbu s uměřenými aranžemi. Infinite Arms tyjí z touhy připomínat si staré časy, které nebyly tak komplikované a netrpěly všudypřítomným hlukem. Kapele se to daří dobře, i když tuzemský posluchač by možná dal přednost syrovější poloze ve stylu Walkabouts. Band Of Horses přinášejí přesně tu hudbu, kterou by měla hrát rádia pro dospělé: nevtíravou a bystrou.
Alex Švamberk
Bohuslav Martinů
Řecké pašije
Supraphon 2010
Svou poslední operu komponoval Bohuslav Martinů v letech 1954–59 na libreto podle románu Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný. Operní drama mělo mít premiéru v Londýně, ale k provedení nakonec nedošlo a Martinů dílo přepracoval. Uvedení se však nedočkal. Opera měla premiéru v Curychu v roce 1961. Jde o takzvanou curyšskou verzi (českou premiéru měla v roce 1962); první, tzv. londýnská verze byla uvedena až v roce 1999 na festivalu v Bregenzu a u nás pak v roce 2005. Čtyřaktové dílo má velkolepost fresky, sílu lyrického dramatu; vyniká mohutnou účastí sborů a bohatě využitým orchestrem. Martinů se také celkem úspěšně pokusil skloubit líčení symbolických a individuálních osudů a zdůraznil sociální konflikt. Pro tuto nahrávku z roku 1981 byl použit překlad Evy Bezděkové. Dirigent Libor Pešek řídí Symfonický orchestr, Pěvecký sbor a Dětský sbor Českého rozhlasu, daří se mu pracovat s detaily i celky, s umírněnou monumentalitou i lyrikou bez zbytečného patosu. Nahrávka bohužel místy působí usedle; více kontrastů a dramatičnosti by nebylo na škodu. Je tu ale výborné obsazení – všichni pěvci patřili k předním osobnostem tehdejších operních scén v Praze či Brně. Vynikající je především Manolios tenoristy Viléma Přibyla; v jeho hlase je přesně tolik smutku, lyriky i pokory a vzdoru, jak to náročná role vyžaduje. Je dobře, že se tato zdařilá nahrávka dočkala i obnovené premiéry na CD.
Milan Valden