Sestra
Režie Vít Pancíř, 2008, 70 min.
Levné knihy 2010
Snímek Víta Pancíře není a nechce být adaptací románu Jáchyma Topola. Východiskem Pancířovy práce bylo vedle Topolova textu také jeho hudební zpracování, které v roce prvního vydání knihy vytvořil spisovatelův bratr Filip Topol se skupinou Psí vojáci. Obraz, tedy jediné skutečné novum, jímž Pancířův snímek obohacuje již existující zpracování knihy, totiž není ani objevný, ani přitažlivý. Nejvíce připomíná tuzemské videoklipy z devadesátých let, které byly natáčeny s minimálními rozpočty a svou chudičkou výpravu se snažily vyvažovat jednoduchými kamerovými triky. Stejně jako u nich i v případě Pancířova filmu je těžké posoudit, zda kamerové efekty v nich obsažené považovat za experiment či z nouze ctnost. V Sestře většinou sledujeme obrazy muže nebo partnerské dvojice procházející se krajinou či záběry lesů nebo pražských ulic, které jsou ozvláštňovány jednoduchými vizuálními triky, využívajícími stop-motion, několikanásobné expozice nebo negativu. Topolova literární Sestra se živila z konfliktů doby společenského přerodu, v níž hledala její nadčasové kořeny, a vrstvy jazyka se v ní proplétaly do překvapující a provokující směsi. Snímek však zplošťuje román do pouhých dvou poloh – bezpečného lyrického bezčasí anonymních interiérů i krajin a právě tak bezpečné pózy zklamání nad všudypřítomným konzumem. Pancířovo dílo se tak oddává bezzubé lyrice bezčasí a nechává „tři sestry“ (literární, hudební a vizuální) koexistovat vedle sebe v mírumilovné, ale také neplodné symbióze.
Antonín Tesař
Zoufalci
Režie Jitka Rudolfová, 2009, 97 min.
Sony Music 2010
Generace třicátníků, u nás takzvané Husákovy děti, se dostává do jisté krize, a tak se nesmíme divit, že se ji sami třicátníci pokoušejí umělecky zachytit. Čerstvá absolventka FAMU Jitka Rudolfová to provedla téměř po studentsku. Děj byl před natáčením zřejmě jen hrubě načrtnut a jedním z dějotvorných prvků se stal seriál Byli jednou dva písaři – možná proto, že jej vlastní Česká televize, která Zoufalce produkovala (v době jeho premiéry vydala Písaře na DVD). Příběh se točí okolo několika postav, které přijely z Jablonce do Prahy, aby si tu splnily svůj sen. Což se jim nepodařilo. První část filmu je nesouvislý sled výpovědí jednotlivých aktérů. Kupodivu nejkřečovitěji působí v dost volné improvizaci postava, kterou hraje herečka televizně asi nejzkušenější, Simona Babčáková. Její slovník je vyplňován nejrůznějšími „prostě“ a „jako“, ale realisticky to nepůsobí. Daleko přirozenější je Zuzana Onufráková nebo Michal Kern v nezbytné roli homosexuála. Klíčovým bodem příběhu je večírek, kde se všechny postavy setkají, opijí a po vzoru zmíněných Písařů rozhodnou, že si pořídí společný dům na venkově. Tady již působí výkony herců daleko neherečtěji, jakkoliv prolínání jejich vyslovovaných představ s pozdější realitou působí křečovitě. Sympatická snaha o generační výpověď, podobnou Indiánskému létu Saši Gedeona s obsazením mnoha neokoukaných tváří, nakonec moc dobře nedopadla. Na DVD najdete ještě trailer, film o filmu a několik vystříhaných scén.
Jiří G. Růžička
Město zločinu
Shinjuku Incident
Režie Derek Yee, 2009, 120 min.
Hollywood Classic Entertainment 2010
Ve svých posledních snímcích vychází obratný obráběč žánrových schémat Derek Yee z krimi. Tu se pak pomocí důrazu na realistické ztvárnění prostředí, zohledňování náhody a psychologického rozměru postav snaží vyvést z bezpečných žánrových vod do dramatičtějších poloh. Po vynikající Jedné noci v Mongkoku (2004), kde dochází k naprostému zpochybnění etického pohledu na chování postav, se snažil zaobírat kritikou obecných společenských problémů – a tyto apely ční z formálně mistrovských snímků okatě a jednorozměrně. Ve filmu Protégé (2007) působí až příliš chtěně moralizování o škodlivosti drog a největším problémem Města zločinu je příliš široký záběr. Pohled na dilemata ústřední postavy, která neví, jak se chovat v komplikované situaci čínského imigranta v Japonsku, se mísí se zobrazením problémů tokijské čtvrti Šindžuku, což je ještě zkomplikováno obsazením Jackieho Chana do netypické role. Důraz na vykreslení situace imigrantů v prostředí různojazyčných gangů a rasové nesnášenlivosti se zde tře s vykreslováním motivací Chanovy postavy (vlastní přesvědčení, láska, přátelství, respekt, zodpovědnost) a nejednoznačnost jeho morálního profilu není tentokrát působivá právě proto, že je nejednoznačná už příliš. Na otázku, do jaké míry jde – s ohledem na prostředí – o radikálnější pokračování chanovského hrdiny, v jádru dobráka s charakterovými vadami, či zda jde o zápornou roli, nelze totiž najít uspokojivou odpověď.
Tomáš Stejskal
Fennesz, Tony Buck, David Daniell
Knoxville
Thrill Jockey 2010
Jména jsou slibná, ale je tu ten starý problém se superskupinami. Jak zafungují dohromady postrockeři a free improvizátoři, sezvaní ke společné seanci festivalem v Knoxville, Tennessee? Christian Fennesz jako autor z laptopové generace (naživo přeměňující zvuk vlastním softwarem) má tak málo sobě rovných, až se to obrátilo proti němu: netrpěliví mají pocit, že se o něm mluví moc často. Bubeník Tony Buck je po léta členem australského tria The Necks, rozepjatého mezi free a minimalismem. A David Daniell je postrockový kytarista, co hrává s Tortoise či Thurstonem Moorem. Mohutná nabalující se koule psych-noise-ambientu má ale vcelku velkou sugestivnost: plochy mají plastičtější, dialogický nástup, po něm se strhne noisový orgasmus na mnoho minut. Buckovy bicí propůjčují celku punc „kapely“: v takovém kontextu Fennesze neznáme. Hlasitost a velká gesta nejsou té hudbě cílem, ale nějak se bez ní nedokáže obejít: nejspíš, když dnes „rekontextualizujete“ kytaru a elektroniku, nemůžete ignorovat motivy amplifikace, ale ani „řvavosti“ popu ve veřejném prostoru. Půlhodinová deska je dobrým kontrastem k aseptické čistotě některých elektronických improvizací: spíš tu visí ve vzduchu prach a otřískané odposlechy v rockovém klubu.
Pavel Klusák
Bruce Springsteen & The E Street Band
London Calling Live in Hyde Park
Sony Music 2010
Pokud snad někdo nemá konkrétní představu o tom, jak vypadá „pořádný“ stadionový rock, může si definitivně udělat jasno prostřednictvím nového DVD Bruce Springsteena. I když se vlastně v tomto případě hrálo jenom v parku. Londýnský koncert se konal loni v červnu v rámci festivalu Hard Rock Calling a byl součástí turné na podporu alba Working on a Dream. Záznam trvá dobré tři hodiny a zahrnuje celkem dvacet sedm písní, řada největších hitů však kupodivu chybí – zato se ozve několik překvapivých coververzí, včetně titulní punkové klasiky London Calling. Zvuk je vynikající, „Boss“ drží léta budovanou image, která mu i v šedesáti velí sršet energií, až pot stříká, publikum na místě je nadšené a fanoušci se na internetu vcelku oprávněně předhánějí v oslavných komentářích. Jenže málo platné, je to stadionový rock se vším všudy. A tak se tu kromě hudby objevuje obligátní chlapácké žertování zpěváka s kytaristou, pobíhání před nadšenými prvními řadami spojené s plácáním do natažených rukou nebo opakované výzvy, aby diváci dali hlasitě najevo své nadšení – zkrátka všechny nechutnosti, které k podobnému typu masových radovánek neodmyslitelně patří. Ještě že toho Springseen alespoň mezi písněmi tentokrát moc nenamluvil. Vše výše napsané ovšem platí jen pro ty šťastlivce, kterým se podaří oba disky bez větší úhony vypáčit z těsných kapes dvojobalu. Na pohled sice papírová krabička s DVD vypadá hezky, ale praktická ta věcička rozhodně není – možná by stálo za úvahu přibalit menší pinzetu.
Vladimír Mikulka
Gustav Mahler
Complete Edition
Deutsche Grammophon 2010
Letošní 150. výročí narození Gustava Mahlera připomíná společnost Deutsche Grammophon vydáním kompletního díla na 18 CD. Nesmí zde chybět Rafael Kubelík, který kdysi nahrál jeden z prvních kompletů Mahlerových symfonií vůbec (zde je zastoupen 1. symfonií). Další ikonou mezi mahlerovskými interprety je Leonard Bernstein (zde jeho skvostná nahrávka 5. symfonie a tří písňových cyklů). A nechybějí ani další slavní dirigenti: Zubin Mehta (2. symfonie), Bernard Haitink (3. symfonie), Pierre Boulez (4. symfonie a Totenfeier), Claudio Abbado (6. symfonie a cyklus Des Knaben Wunderhorn), Giuseppe Sinopoli (7. symfonie), Sir Georg Solti (8. symfonie), Herbert von Karajan (9. symfonie), Riccardo Chailly (10. symfonie, původně nedokončená) a Carlo Maria Giulini (Píseň o zemi s Berlínskými filharmoniky a s Brigitte Fassbaenderovou a Franciskem Araizou). Poslední, osmnácté CD přináší jednak Mahlerovy rané písně s různými interprety (Bernd Weikl, Thomas Hampson a Anne Sofie von Otter) a buď s klavírem nebo s orchestrem. A nechybí ani první věta nedokončeného klavírního kvartetu z roku 1876 v mimořádné interpretaci (Gidon Kremer, Veronika Hagenová, Clemens Hagen a Oleg Meisenberg) a ukázka z nedokončené opery Tři Pintové Carla Marii von Webera. S výběrem by se jistě dalo polemizovat, jak už to u podobných kompilací bývá; komplet je však nejen přehlídkou slavných jmen a zdařilých nahrávek, ale také ukázkou mahlerovské interpretační praxe od šedesátých let až po 21. století.
Milan Valden