Hana to hebi
Režie Takaši Išii, 2004, 115 min.
Řitka video 2010
Obálka DVD vydání japonského erotického filmu Květina a had je opatřena doprovodným textem, který čtenáře prakticky v každé větě nějak mystifikuje, a má tak šanci zase trochu zvýšit dezinformovanost českých diváků ohledně japonské populární kinematografie. Když pomineme scestné srovnání filmu s dílem Davida Lynche a chybný popis děje, tak nejdůležitější omyl upoutávkového textu stojí hned v úvodní větě, která tvrdí, že se jedná o „jeden z nejzásadnějších filmů japonské exploitační kinematografie“. Květina a had jednak má s filmovou exploatací společné nanejvýš některé prvky a jednak nejde o nijak významné dílo. Film je pokusem o vytěžení věhlasu staršího stejnojmenného filmu ze sedmdesátých let, který spadal do série takzvaných romanporuno snímků, tedy erotické produkce filmového studia Nikkacu, a uvedl do tohoto cyklu sadomasochistické motivy. Ale zatímco původní snímek byla výborná komedie připomínající díla Radleyho Meztgera či Clauda Mulota, nová verze se ve vší vážnosti pokouší prozkoumávat zákoutí „temné“ erotiky. Spíše než Lynchovy snímky evokuje Kubrickovy Eyes Wide Shut či geniální porno Za zelenými dveřmi. Oproti nim ukazuje výstřednější variace na sadomasochistickou erotiku, ovšem podává je ve sterilně teatrálním podání, které spolehlivě tlumí veškeré vzrušení i údiv. Většina filmu tak sestává ze zdlouhavého a rutinně odvedeného scénického představení, které staví na různých bombastických ozvláštňováních nahého ženského těla.
Antonín Tesař
Konstantin Veliký
Costantino il Grande
Režie Lionello De Felice, 1962, 128 min.
Řitka video 2010
Více než vlastní tvorba Lionella De Felice je známá jeho scenáristická spolupráce s žánrovými režiséry, jako byli Michele Lupo a Gianfranco Parolini. Přítomná historická biografie proslulého vojevůdce vybočuje svým pojetím z mytologických fantazií a rekonstruuje klíčové události. Režisér – podobně jako Gian Paolo Callegari v Pilátovi Pontském (A2 č. 18/2010) – uplatňuje některá klišé charakteristická pro souběžně vznikající hollywoodské produkce a koprodukce natáčené v Itálii. Odtud melodramatičnost některých situací a výpravnost bitevních scén. Majestátně pojatou symfonickou hudební složku vytvořil Mario Nascimbene, film nasnímal kameraman Massimo Dallamano, který proslul spoluprací na spaghetti-westernech Sergia Leoneho a později jako autor žánrových snímků. Zajímavostí je, že na realizaci díla spolupracoval jako pomocný režisér Umberto Lenzi, tvůrce pozdějších kanibalských hybridů, který v šedesátých letech režíroval několik výpravných kostýmních historických a dobrodružných snímků. DVD obsahuje kvalitní širokoúhlý formát i původní italský zvuk s českými titulky; absentující bonusy připravují českého diváka neznalého italské žánrové kinematografie o informace k pozadí vzniku distribuovaného titulu.
Jan Švábenický
Invictus: Neporažený
Režie Clint Eastwood, 2009, 134 min.
MagicBox 2010
Filmy Clinta Eastwooda obvykle stojí na promyšlené práci s více žánry, navzdory čemuž však přinejmenším na povrchu a z hlediska stylu vypadají tradičně až staromilsky. Většinou se v nich žánrové polohy lámou jedna v druhou (Million Dollar Baby) či koexistují v napětí (Gran Torino). Nejnovější snímek též kombinuje dva žánry: politický životopis se sportovním dramatem. Tentokrát však jsou obě tyto roviny spíše v symbióze. Zrádnost spočívá pouze v tom, že když obě poloviny oddělíme, působí nedostatečně v porovnání s jinými díly ze stejných žánrových líhní. Morgan Freeman ztělesňuje Nelsona Mandelu jakožto takřka svatého muže, z něhož sálá moudrost i charisma, příběh podceňovaného ragbyového týmu vedoucího svou zemi k vítězství na šampionátu vypadá jako podle šablony, navíc oproštěn o tréninkové pasáže, dodávající obvykle ději důvěryhodnost. Spojení obou žánrů ovšem umožňuje snímat sportovní klání bez nařčení z patetičnosti, neboť turnaj má ryze politický, či lépe řečeno lidský rozměr; nejde o slávu a hrdost, ale o sjednocení rasově rozpolceného národa za pomoci nejsurovějšího z kolektivních sportů. Mandela tu pak skrze dané sportovní téma vystupuje jako mistr politické, či lépe řečeno lidské kalkulace, u něhož pragmatičnost i cit jdou ruku v ruce. Drsný sport a diplomatické jemnosti se ukazují být nepravděpodobnými, leč životaschopnými symbionty.
Tomáš Stejskal
Elephant9
Walk the Nile
Rune Grammofon 2010
Po dvou letech od svého debutu Dodovoodoo nyní vydala kapela klávesisty Ståle Storløkkena, kterého můžeme znát především díky jeho působení ve skupině Supersilent, poměrně zdařilou novinku. Styl Elephant9 by se dal charakterizovat jako návrat na konec šedesátých a do první poloviny sedmdesátých let, kdy byly v módě analogové syntezátory a složitě vystavěné písně ověšené mnoha melodickými ornamenty. Charakteristický retro zvuk norského tria vlastně tvoří pouze klávesy, které se lepí a obepínají jednotvárnou a dynamickou rytmiku baskytaristy Nikolaie Hængsle Eilertsena a bubeníka Torsteina Lofthuse (známého také z norských Shining). Oproti předchozímu albu, které čerpalo z kyselinového prog-rocku trochu příliš, bylo nadměrně zasněné a místy i dost nudné, je to nové výrazně lepší. Na Walk the Nile, jehož páteř tvoří dvě delší kompozice přesahující deset minut, sice inspirace art- a prog-rockem trvá, jenže naštěstí je zde mnohem více patrné Storløkkenovo hlavní angažmá v divokých improvizovaných Supersilent. Ornamentální klávesové motivy jsou ve většině skladeb ostřejší, chaotičtější a bezohlednější a muzika je obecně (také díky rytmice) jednodušší a pádnější, což je v případě reinterpretace hudební historie asi jediná možnost, jak přijít s něčím novým. Pokud jste nikdy neposlouchali King Crimson a chcete to napravit, raději si pusťte Elephant9 – třeba už jen proto, že u nich neuslyšíte kytaru.
Karel Kouba
Phonophani
Kreken
Rune Grammofon 2010
Úhel, ze kterého na svém čtvrtém albu nahlíží na hudbu Espen Sommer Eide neboli Phonophani, není na první pohled (a poslech) nijak zvláštní. Koncept Phonophani by se dal nejvýstižněji popsat jako „elektronické manipulování s folklorními prvky“. Je ovšem nutné si uvědomit, že skandinávská folklorní hudba je stejně netradiční a osobitá jako většina skandinávských stop v kultuře. Když se jí navíc chopí člověk, kterého hudební publicisté označují za jednoho z nejoriginálnějších a nejvynalézavějších elektronických hudebníků posledních let, lze očekávat, že vznikne deska, která do audiomapy roku 2010 vyryje pořádnou brázdu. Album Kreken je nekompromisní ve smyslu naprostého oddání se dekonstrukci. Přestože na nahrávce hostuje kytarista David Grubbs z kapely Gastr Del Sol nebo norská zpěvačka a experimentátorka Jenny Hvalová, neznamená to, že by desce vtiskli nějak zvlášť konkrétní vyznění. Jejich přínos k tvarování zvukové podoby se stává součástí demontáže, které Phonophani podrobuje každý jeden zvuk. Výsledkem je pak album plné obtížně identifikovatelných sonických vzorků, natrhaných a deformovaných mikromotivů a k nepoznání pokroucených akustických nástrojů. Přestože cesta k finálnímu zvuku byla dlouhá, album Kreken není neposlouchatelný experiment. V nejlepších momentech se zde dokonce vynořují i přesně padnoucí melodie.
Jiří Špičák
Head in Body
Not So Empty EP
KLaNGundKRaCH 2010
Oba kluky z obalu cédéčka dovedla fascinace pohybem až na místo, na němž se, uprostřed tmy zdvojené beztvarostí květů, jejich intenzivní a přitom neukotvená poloha dá stěží vysvětlit. Head in Body se však jako protagonista svého díla neskrývá ve spacáku ani pod helmou, ale všude okolo. Když přijde na věc, zanechává za sebou otisky cizích dlaní. Tyto končetiny (ne ve smyslu duchovní synekdochy, ale jako blíže neohraničitelné orgány neurotické biologie) si už dávno osvojily tápavost poskytující prostor výdutím a slepým ramenům, v nichž se nakonec ocitá každá právě doznívající hudba. Head in Body si ovšem ještě před hudbou umí uvnitř zvuku upravit scénu, na níž se objeví. Tato inscenace počítá s ozvěnou a odrazem. A zároveň jako by odkrývala ve stěnách okolní zúžené skutečnosti zvláštní buněčnou strukturu. Zdaleka se nejedná jen o buničinu a její utěsňující, tlumivé či dusivé účinky. Buněčné uspořádání se mnohem spíše ukazuje ve hře plnosti a prázdna, do níž zvuk vstupuje v napínání a tříštění svých jednotlivých bodů. Nehledě k nejširšímu kruhu ozvěny, ve které, jak naznačuje už název projektu, hlas nakonec vždy zní zevnitř, anebo naopak vnitřek zvenku, se před námi po vzoru hádanky tato tříštivá, a přesto nutkavě taneční hudba rýsuje s jasnozřivostí bytostného podvodu, který se ale v ničem neliší od důsledné singularity. Jedinečnost, tak jako samota, je svou vlastní strategií. A album opravdu není prázdné.
Miloslav Cecek