Ad Uchováváme dějiny, či paměť? (A2 č. 17/2010)
Příspěvek Kamila Činátla se zabývá podobou zrekonstruovaného Národního památníku na Vítkově, expozicí, která se v něm nachází, ale dotýká se též obecněji snah Národního muzea (NM) věnovat se výstavní prezentaci našich dějin. Počiny NM začínají být pravidelně recenzovány. Potvrzuje to, že jsme se vydali správným směrem a stáváme se v této oblasti tvůrčí a vůdčí institucí současnosti. Nová tvář Památníku na Vítkově se setkala se zájmem především mladých historiků a publicistů věnujících se moderním dějinám, jimž je vlastní především kritický pohled na naši moderní historii. Jejich názory jsou v mnohém inspirativní, ovšem na druhou stranu snaha o a priori kritický pohled mnohdy vítězí nad schopností vnímat věci a v širších souvislostech. Počínaje například tím, že v příspěvku jsou zmíněny pouze kritické reakce a pominuty pozitivní, a konče tím, že nereflektuje zadání, se kterým NM revitalizaci Památníku připravovalo, dlouhodobě ho veřejně oznamovalo a diskutovalo. Považujeme proto za nutné pro objektivitu doplnit některá fakta.
Národní památník na Vítkově (NPV) byl vybudován jako místo, které mělo být symbolem československé státnosti. Jako takové v sobě implementovalo ideu husitství (jezdecká Žižkova socha), legionářskou tradici a demokratický charakter první ČSR. Původnímu účelu však nikdy nezačal sloužit, naopak každý nový totalitní režim se ho snažil přizpůsobit k obrazu svému. Co se nepovedlo zničit fašistickému režimu, dokonala komunistická ideologie. Původní význam NPV byl kompletně překryt, legionáři a 1. ČSR měli být zapomenuti, husitská tradice získala nový kontext. Zřízením Proletářského pantheonu a vybudováním Gottwaldova mauzolea byl NPV degradován v očích veřejnosti na „obyčejné“ komunistické pohřebiště a jeho obsah a význam byl postupně vyprazdňován.
Po roce 1989 stát různými prostředky hledal podobu využití NPV. Ke změně došlo v roce 2000, kdy se dostal do programu „Rehabilitace památníků bojů za svobodu, nezávislost a demokracii“. Jak už ze zadání vyplývá, Národní muzeum podobu revitalizace Památníku nestanovovalo, ale naplňovalo. Z průzkumu, který jsme před rekonstrukcí uskutečnili, jednoznačně vyplynulo, že většina veřejnosti vnímá Památník pouze jako Mauzoleum K. Gottwalda a je toho názoru, že byl postaven až v poválečném období. Naším základním úkolem tedy bylo vrátit ho do povědomí jako symbol 1. ČSR, ale zároveň nepotlačit pohnutou historii a její „křižovatky“ ve 20. století.
Národní památník na Vítkově má svůj specifický genius loci, ve kterém se mísí národní tradice 19. století, legionářská a republikánská legenda a komunistické pojetí moci. Nad tím vším ční sakrální architektura Památníku tak, jak ji koncipoval Jan Zázvorka. Při rekonstrukci jsme se snažili většinu podstatných rysů ponechat. Při změnách jsme se řídili zásadou, že všechny změny musí být vratné, což platí i pro expozici, a zdůvodnitelné. Po konzultacích se zástupci NPÚ došlo k odstranění některých umělecky nekvalitních děl z období 50. a 60. let minulého století, které byly přemístěny do depozitáře Národního muzea. Vše, co zůstalo, má dostatečnou vypovídající hodnotu. Podobně se charakter Památníku snažily respektovat i základní architektonické zásahy, jež byly nutné proto, že jsme chtěli návštěvníkům NPV zpřístupnit většinu zajímavých prostor. V Síni osvobození byly doplněny informace o osvobození Československa v letech 1944–1945 (odtud nový název a tím i návrat ke koncepci z roku 1945) a současně probouráno schodiště do podzemí. Díky němu jsme tak poprvé pro veřejnost otevřeli zázemí Gottwaldova mauzolea. Poněkud jiná situace nastala v bývalém Gottwaldově mauzoleu (a ještě dříve prostoru určeném pro pohřbení T. G. Masaryka). Zde nově vznikl výstavní sál, který ale díky své dispozici naznačuje kontury Gottwaldova mauzolea.
Zvláštní kapitolou v projektu rehabilitace je expozice. Je nutné si uvědomit, že na tak malém prostoru není možné komplexně pojmout dějiny 20. století na území Československa. Jednotlivé (do určité míry schematicky) pojaté etapy dějin jsou přiblíženy skrze významné osobnosti a charakteristické skupiny obyvatel. Toto pojetí znamená návrat k původní koncepci Památníku jako prostoru, kde mají být pohřbeny významné československé osobnosti (v tomto případě je jedno, zda demokratické či komunistické). Platí to i pro prostor bývalého Kolumbária, kde jsou portréty významných osobností, jež se zasloužily o rozvoj státnosti. Podzemí Památníku, dobudované v 50. letech jako laboratoř pro péči o Gottwaldovu mumii, zůstalo zachováno ve své syrovosti jako symbol brutality a barbarství doby. Do budoucna plánujeme doplnění tohoto prostoru o osobnosti a děje, které negativně ovlivnily dějiny 20. století. Důležitou součástí expozice je i Památník samotný. V každém sále jsou stručné dějiny konkrétního prostoru a v úvodní části expozice věnované roku 1918, kde je jedním velkým vystavovaným exponátem i budova NPV, jsou v interaktivní podobě i dějiny samotného Památníku. V souvislosti s expozicí v NPV je také nutné dodat, že není možné ji považovat za typickou expozici, ale je zapotřebí ji vnímat v souvislosti s dalšími akcemi a aktivitami Národního muzea při prezentaci dějin, včetně připravované nové expozice v naší hlavní budově. Rovněž tak je nutné vnímat expozici v kontextu doprovodných výstav, přednášek, seminářů, workshopů, koncertů, projekcí atd., které jsou nedílnou součástí oživení a zpřístupnění NPV jako nového kulturního prostoru a místa paměti.
Pouze v kontextu všech jednotlivých prvků je nutné se zamyslet nad tím, zda uchováváme paměť, či dějiny. V případě NPV jsme si téměř jisti, že i po rekonstrukci objekt naprosto jasně zůstává výrazným nositelem novodobé české a československé dějinné paměti se všemi peripetiemi, jimiž si prošla.
Marek Junek, Michal Lukeš, Národní muzeum