Pokud se bude opakovat situace z letošní zimy, kdy v Pekingu napadl sníh, úřady se tentokrát s touto situací vyrovnají. Šestnáctého září 2010 byla v Pekingském deníku (Pejťing ž’ pao) uveřejněna zpráva o výstavě těch nejlepších zařízení na odklízení sněhu. Jedná se jak o stroje velké a multifunkční, tak o malé nástroje obohacené o nějaký zlepšovák. Největší z nich, monstrum o délce více než deset metrů a třímetrové výšce, pochází ze severních provincií Kirin a Liaoning, které se pravidelně se sněhem potýkají. Tento stroj si krom sněhu poradí i s ledovkou. „Lze říci, že ‚kudy projede, tam sněhu nebude‘,“ píše se v textu. Fotografie doprovázející tento článek ukazuje hostesku obsluhující jeden z méně spektakulárních exemplářů, mohutnou lopatu opatřenou v polovině délky držadla velikým kolem. Letos v zimě by mělo být devadesát procent ulic v hlavním městě zbavováno případné sněhové pokrývky právě touto novou mechanizací, a do jarních svátků by to mělo být dokonce sto procent. Byla by škoda, kdyby letos „kalamita“ nepřišla, ale jak známo, pekingské počasí se umí poptávce docela přizpůsobit. Týž list se téhož dne v článku Chudí podporují bohaté svými uloženými úsporami zamýšlí nad nespravedlností bankovního systému, v němž mimo jiné dochází k tomu, že chudým a normálním lidem nikdo nepůjčí, zatímco korporacím a boháčům ano. „Boháči a korporace si ve skutečnosti odnášejí úspory chudých, aby zvětšovali své obchody. Boháči bohatnou a velkopodnikatelé ještě rostou,“ píše se v článku. Lidé s průměrnými a nízkými příjmy nejenže ze svých úspor nic nemají, dokonce jim z nich ještě ubývá. Přitom pro tyto lidi v Číně prakticky neexistuje jiná možnost, jak uživit nemohoucí rodiče, jak platit dětem vzdělání nebo jak se pojistit pro případ neštěstí všeho druhu. „Spravedlivé rozdělování finančních zdrojů či přímo zvýhodnění drobných podnikatelů je klíčový problém. Třebaže stojí tato skupina na nevýhodné pozici a je slabá, není bez ní možný jakýkoli ekonomický rozvoj.“
Zpravodajská agentura Nová Čína (Sinchua) má i rubriku Život, kde přicházejí na řadu každodenní témata pojednaná lehčím perem. Sedmnáctého září se v této rubrice objevila čínská mutace celosvětově oblíbeného mudrování nad správným chováním ženy k muži, které by neurazilo jeho ego a dodalo mu pocit nepostradatelnosti. V Číně je možná více než jinde opodstatněné upozornění, že „kariéra je pro muže jednou z důležitých součástí života a zesměšňováním v této oblasti jej můžeme uvrhnout do beznaděje“. Společenská prestiž a peníze, to je, oč tu běží: „Peníze? Na běžné útraty a dost, není přece třeba vymáhat příliš mnoho a přenechávat tak muže poraženeckým pocitům.“ Nechybí ani praktická rada, jak asertivně dojmout muže, když zase přijde pozdě: „Pokud z jemné pusinky vyjde slabounké ‚K smrti jsem se vyděsila‘, muž bude mít pocit, že je o něj zájem. Pokud je otázka položena zachmuřeně, udělá se mu tak leda na zvracení, protože si bude připadat jako u výslechu: ,Co zas kde děláš? Kolik si myslíš, že je hodin?‘“ Na to navazuje myšlenka, že muži má být dopřána trocha volného času. „Ženy se domnívají, že co se neděje před jejich očima, je jistě nějaká čertovina. Z pohledu práva nemá muž povinnost referovat o každém svém kroku.“ Další nepěknou vlastností čínských žen prý je, že se hned po zazvonění mužova mobilu mimovolně zeptají, kdo to volal, a pokud muž jen trochu zaváhá s odpovědí, je vystaven dalšímu výslechu. „Také jsem dříve prohledávala manželův mobil a na každé neznámé ženské jméno v seznamu jsem se ho vyptávala,“ píše autorka článku bez uzardění. „Jednoho dne jsem k svému překvapení zjistila, že tam již nemá vůbec žádná ženská jména. Jednoduše přeměnil znaky ženských jmen na stejně znějící znaky používané pro jména mužská. Až po tomto tichém protestu jsem pochopila a přestala se svým nešvarem,“ dodává autorka.
Singapurský internetový portál Spojené noviny (Lienche caopao wang) 19. září informoval o protestech, které probíhaly na různých místech Číny v souvislosti se zatčením čínského rybáře Japonci. Japonská patrola chytila čínskou rybářskou loď poblíž ostrovů, jež se čínsky jmenují Tiaojü a japonsky Senkaku a na něž si činí nárok obě země. V textu se podotýká, že v čínském tisku se kromě stručné zmínky na stránkách Agentury Nová Čína neobjevilo o protestech ani slovo. Protijaponské protesty jsou v textu uváděny do souvislosti s devětasedmdesátým výročím incidentu v Mukdenu (dnes Šenjang) – tam 18. září 1931 vyletěla do vzduchu část železnice, na což japonská armáda odpověděla útokem na mandžuské území. Mukdenský incident je tak jednou z raných událostí druhé čínskojaponské války: zatčení čínského rybáře Japonci získává na přidaných symbolických významech. Protestující požadují, aby Japonsko přiznalo Číně suverenitu nad ostrovy Tiaojü. „Třebaže se zatím protesty na žádném z míst nezvrhly v násilnosti, orgány mají situaci plně pod kontrolou.“ Není asi ostatně třeba velké ostražitosti: například před japonskou ambasádou v Pekingu se sešlo něco přes sto lidí, jejichž projev se omezil na skandování hesel jako „Japonci pryč z Tiaojü“ apod. Japonská strana podle noticky z téhož dne oceňuje úsilí čínských úřadů o udržení protestů v mezích.