Zapatisté z jihovýchodního Mexika povstali v roce 1994 s cílem sociální revoluce pro celé Mexiko. Původní revoluční plán – jak už to tak bývá – nevyšel a mayští povstalci se brzy zaměřili na budování vlastní samosprávy, nezávislé na státu. Nezanedbatelnou roli při utváření zapatistické autonomie hraje káva, vyráběná místními rolnickými „družstvy“ a distribuovaná solidárními sítěmi do celého světa.
Mexiko je čtvrtý největší producent kávy a největší výrobce organické kávy na světě. Každoročně vyváží pražená semena či prášek za 80 000 milionů amerických dolarů. Na produkci a vývozu kávy závisí dva až tři miliony lidí (z nichž více než 60 procent tvoří indiánští obyvatelé). Jak toto vysoké číslo naznačuje, mexickou zvláštností je skutečnost, že většinu výrobců tvoří drobní pěstitelé: téměř 92 procent kávy roste na polích menších než pět hektarů. Pro rurální ekonomiky představuje její pěstování druhý nejvýznamnější zdroj příjmů – více peněz koluje už jen v remitencích, které domů, do venkovských komunit, posílají pracovní migranti.
Velké venkovské upozaďování
Není divu, že drobní rolničtí pěstitelé jsou velmi citliví na jakékoli makrostrukturální politickoekonomické změny, jimiž Mexiko procházelo a prochází. V osmdesátých letech minulého století je zasáhlo oslabení státu v důsledku neoliberální restrukturace. Reformy odrážely – mimo jiné – globální neoliberální přeměny kávového průmyslu; s kolapsem Mezinárodní dohody o kávě v roce 1989 pak drobní mexičtí pěstitelé přišli o státní Mexický institut kávy (INMECAFE). Privatizací institutu ztratili ochranu na trhu před levným importem a nadnárodními koncerny a přišli i o subvencované úvěry či dotované ceny. Privatizací prošly i služby technické asistence a podpory, včetně sběru, dopravy, výroby a marketingu kávy, které dříve zajišťoval INMECAFE. Malí pěstitelé kávy se ocitli v nové situaci – vláda nechala složitý a finančně náročný proces produkce kávy výlučně na nich samotných.
V důsledku neoliberálních změn byli rolníci (nejvýrazněji v okrajových oblastech Mexika, například v chiapaské Lacandonské džungli) nuceni, jak píše publicistka María Elena Torés Ramirézová, „konfrontovat své nové podmínky rurální marginality v globálním kontextu“. Někteří se podíleli na masivní vlně vnitřní migrace v osmdesátých letech, jiní se vnořili ještě hlouběji do svých komunit a uchýlili se do formálních struktur založených na náboženství, tradici či příbuzenství (takzvaná retradicionalizace), zaručující tolik postrádanou jistotu. Tisíce rolníků se rozhodly na změny reagovat snahou oprostit pěstování kávy od závislosti na státní rozvojové pomoci, navázaly na vlastní sociální sítě a začaly se intenzivně a za pomoci nově se rodícího nevládního sektoru a občanské společnosti sdružovat ve vlastních, relativně autonomních kooperativách. Kooperativy umožnily rolníkům a jejich rodinám pokračovat v pěstování a v celém procesu produkce kávy na bázi „družstva“ a staly se součástí rolnického sociálního hnutí, jež se zrodilo po roce 1968.
Aroma autonomie
Do této konstelace povstávají v polovině devadesátých let zapatisté a brzy nato začínají prosazovat na politické rovině vlastní autonomii na státu. Tu se jim daří zavádět i díky takzvaným neozapatistickým solidárním strukturám a sítím, rozvinutým po celém světě. Budovat autonomii pomáhá i káva. Vznikají zapatistické kooperativy na její pěstování, jejich výrobky se šíří do celého světa. Vlna solidarity s jihomexickými povstalci manifestovaná pitím kávy – a tedy konzumací revoluce – zesiluje i díky obecným trendům v osmdesátých letech, jimiž je růst zájmu o fair trade, ekologicky šetrné, bio či organické zboží. Mezinárodní ceny se v osmdesátých letech propadají pod výrobní náklady kávy pěstované pomocí pesticidů a herbicidů pro komerční účely, boom naopak zažívá trh s organickými produkty. Zapatistická káva tak získává konzumenty i mimo aktivistické sítě a stává se nejen jedním ze zdrojů financí, jež se vracejí zpět do koloběhu budování zapatistické autonomie, ale i symbolem první globalizované revoluce pro jednadvacáté století. Ranním douškem kávy se kdokoli, kdykoli a kdekoli může zapojit do jejího budování a podpořit zapatisty.
Konec kojotů
Zapatistické kooperativy se brzy oprošťují od takzvaných kojotů, tedy lokálních prostředníků (parazitujících mezičlánků mezi výrobcem a kupujícím), a zavádějí skrze své nové sítě přímé výkupní vztahy se stovkami spřízněných nevládek, kolektivů, organizací a skupin ve světě. Organizace jako Café Libertad v Hamburku, Active Distribution ve Velké Británii či dříve Café Rebellion z amerického Denveru kupují jejich kávu, distribuují ji a prodávají konečným spotřebitelům ve svých regionech. Cena za kávu odpovídá minimálně cenám na fair trade trhu (tedy 1,41 amerického dolaru za libru), ale mnohdy organizace nabízejí i více – a to s argumentem podpory zapatistické autonomie (například v té době platila Café Rebellion 1,60 dolaru za libru). Revoluční kávy se začalo prodávat tolik, že k roku 2003 zavedli povstalci certifikáty pravé zapatistické kávy z jejich kooperativ, aby zastavili zneužívání image a jména povstalců při prodeji kávy, ale i jiného zboží různě ve světě. Certifikovaných kooperativ je pouze několik a všechny se nacházejí v Chiapasu.
Největší zapatistickou kooperativou je Mut Vitz (Hora ptáků), jež vznikla po roce 1997 jako reakce na kšeftařské praktiky kojotů. V Mut Vitz spolupracuje na šedesát (převážně tzotzilských) komunit, tedy téměř tisíc drobných pěstitelů, a přes padesát místních, rolnických promotores, kteří se snaží šířit vědění organického pěstování kávy mezi další zapatisty. Většina členů Mut Vitz už přešla k organickému pěstování. Neozapatistické sítě, „sláva“ zapatistické revoluce ve světě i boom organické produkce tak umožňuje zapatistům organizovaným v kooperativách prodávat kávu za mnohem výhodnější cenu, než je v Chiapasu mezi běžnými pěstiteli zvykem. Konzumace revoluce je tak ještě výhodnější.
Autor je doktorand sociální antropologie na FHS UK, strávil několik měsíců ve státě Chiapas.